Dívka z vesnice, která prošla vším: příběh Andrey Růžičkové (Kerestešové)

Bylo jí dvacet jedna let, když nastoupila do vlaku z Trnavy do Prahy. V kabelce měla diplom z pedagogické fakulty, pár tisíc slovenských korun a mlhavou představu, že na Slovensku ji nikdo nechce — ale snad v Čechách. Rodiče jí to rozmluvit nestihli. Nebo spíše: nestihli ji zadržet. Andrea Kerestešová, dnes Růžičková, je typem člověka, který má vlastní hlavu — a ten hlas uvnitř bývá hlasitější než cokoliv, co mu říkají druzí.

O dvacet let později stojí tato čtyřiačtyřicetiletá žena před kamerou televizní stanice Prima v novém seriálu Polabí, kde hraje matku neslyšícího syna — roli, pro níž se musela naučit znakový jazyk. Mezi tím vlakem z Trnavy a znakovým jazykem se stalo mnohé. Svět viděla od Guatemaly přes Nepál po San Diego. Prošla si zamlklým těhotenstvím, kdy v sobě nevědomky nosila mrtvý plod. Vzala si příjmení muže a tím, jak říkají mnozí ze světa showbyznysu, riskovala kariéru. Přestěhovala se do domu ze 16. století a nechala ho vysvětit knězem.

Tenhle příběh má přitom skromný začátek — menší se snad ani nedá vymyslet.

Hlinné. Malá obec nedaleko Vranova nad Topľou na severovýchodě Slovenska. Kraj, kde se — jak sama říká — nikdo s nikým nemazlil. Katolická rodina, matka učitelka, otec pracovitý muž s přesvědčením, že buď něco dokážeš, nebo ne. Žádná třetí možnost neexistovala.

Každou neděli vstávala Andrea v pět ráno. Vlak ji vezl do kostela, kde hrála na harmonium. Peníze dostávala jednou ročně — a pokud si chtěla něco koupit mimo tento rituál, musela si vydělat sama. Tento dril nebyl krutostí, byl to způsob přípravy na svět, kde nic nepřichází zadarmo. Dospělá Andrea o tomto dětství mluví s vděčností, nikoli hořkostí.

Herectví bylo doma považováno za věc povrchní, snad i skandalózní. Matka si myslela, jak Andrea vzpomíná, že nelze žít morální život a zároveň být herečkou. Tohle přesvědčení bylo hluboce zakořeněno v prostředí, kde se dbalo na slušnost, pokoru a to, aby člověk „nevyčuhoval z řady“. Malá Andrea proto v sobě svůj sen — hrát, zpívat, předvádět se před světem — raději tišila. Dávala před sebe studia, jistoty, diplom.

Nastoupila na Střední pedagogickou školu, pak na Trnavskou univerzitu. Vystudovala obor Tvorivá dramatika a získala titul magistra. Vzdělání bylo kompromisem — blízko umění, ale stále v bezpečném přístavu pedagogiky. Mohla učit. Jenže pak přišly reklamy.

Bylo to nenápadně. Agentura hledala komparzisty, platilo to dobré peníze, bylo tam jídlo. Pro studenta z východního Slovenska ideální brigáda. Andrea se přihlásila — a zjistila, že stát před objektivem ji fascinuje víc, než čekala. Brzy se objevila v reklamách pro Bohemia chips, Nestlé, Bosch, Ferrero Rocher nebo Baumit. Její tvář se mihla i v hudebních videích Terezy Kerdlové, kapely No Name nebo Dana Bárty. Byl to svět reklamy a klipů, ne dramatické umění — ale byl to zárodek čehosi většího.

Psal se rok 2006 a česká kinematografie chystala letní komedii, která se stane hitovou záležitostí s miliony diváků. Režisér Karel Janák sbíral obsazení pro film Rafťáci — příběh party teenagerů na vodáckém výletě s rodiči, kde docházelo k trapasům a zamilovanostem. Hlavní ženskou postavu, Kláru z vodáckého oddílu, o jejíž přízeň soutěžili Vojta Kotek a Jiří Mádl, bylo potřeba obsadit.

Andrea sebrala odvahu a jela na casting. Rodiče nesouhlasili. Báli se, že světla ramp pohltí jejich skromnou dceru. Andrea poslechla hlas v sobě.

Casting trval dlouho — prošla sedmi koly. Pořád tam byli lidé, kteří o ní pochybovali. Pochybování bylo oprávněné: slovenská dívka bez herecké školy, s výrazným východním přízvukem, v hlavní roli českého kinofilmu. Byl to risk. Ale nakonec ji vzali.

Výsledek byl paradoxní. V kině seděla a slyšela z plátna svůj hlas — ale nebyl to její hlas. Pro české ucho byl slovenský přízvuk příliš silný, a tak Kláru nadabovala zkušená česká herečka Andrea Elsnerová. Kerestešová se u toho musela pousmát. Byla to ona, ale nebyla. Vizuálně přítomná, zvukově zastoupená.

Rafťáci měli obrovský úspěch — film se stal jednou z nejvýdělečnějších českých komedií svého roku. Andrea Kerestešová se přes noc stala tváří, i když ne hlasem. Ale tváří, která se vryla do paměti.

A pak přišla nabídka, která změnila vše.

Česká televize v roce 2009 spustila rodinnou ságu Vyprávěj — retro seriál zasazený do období normalizace, příběh rodiny Dvořákových ze sídliště, vyprávěný s nostalgií a jemnou ironií. Projekt byl ambiciózní: sledoval rodinu přes dvacet let televizního času, herci stárli před kamerou, kostýmy se měnily, reálie normalizace oživovaly. V roli manžela Karla exceloval Roman Vojtek. Hlavní ženskou postavu Evy Dvořákové — manželky, matky, ženy procházející životem od mladosti ke stáří — potřebovalo obsazení vyřešit.

Andrea prošla znovu sedmi koly castingu. Znovu panovala pochybnost. A znovu ji vzali.

Zpětně o tom mluví s pokorou. Věděla, že se s ní hodně riskuje. Neměla hereckou školu, neměla velké zkušenosti, neměla jistotu, zda unese rozsah takové role — postavu, která stárne, prochází krizemi, miluje, truchlí, vzdoruje. Seriál se pak táhl přes čtyři roky a dočkal se mnoha řad. Eva Dvořáková se stala jednou z nejoblíbenějších postav české televizní tvorby toho období.

Aby mohla hrát ženu o třicet let starší, musela si vytvořit vzor. Nevěděla, jak to vypadá, stárnout tímto způsobem. Sledovala ženy kolem sebe, svou matku, příbuzné. Hereckou školu nahradila pečlivým pozorováním. Dospěla, jak sama říká, přímo před kamerou — a dospívání se stalo součástí role.

Slovenský přízvuk tentokrát nebyl problém. Divácká obliba seriálu byla obrovská a Andrea Kerestešová se pevně zapsala do paměti celé generace diváků. Nestalo se to ale bez osobní ceny. Přestěhovala se do Prahy, kde strávila roky v pronájmech — pět různých adres za deset let — než si pořídila vlastní byt na Vinohradech. Stala se součástí pražského světa, ale svými kořeny zůstala Slovenkou z Hlinného.

V srpnu 2016 se Andrea Kerestešová provdala za hudebního skladatele a výtvarníka Mikoláše Růžičku. A udělala to, před čím ji všichni varovali: vzala si jeho příjmení.

Rada ze světa showbyznysu zněla jasně. Příjmení Kerestešová je její brand, její tvář, její dosavadní kariéra. Stát se Růžičkovou znamená riziko zapomnění — kdo bude vědět, kdo to je? Ale Andrea neposlouchala. Šla cestou, jak sama říká, srdce a tradice.

Toto rozhodnutí nese něco víc než praktický kalkul. Je to výpověď o tom, jak Andrea Růžičková rozumí sama sobě: neidentifikuje se primárně skrze kariéru, skrze příjmení na plakátu nebo skrze fanouškovskou základnu. Identifikuje se skrze vztahy — k rodině, k víře, k tradici. Být součástí příjmení Růžička pro ni znamenalo víc než zachování průchodnosti v hereckém světě.

Kritici měli pravdu v jednom: následovaly roky, kdy byla z obrazovek téměř nezvěstná. Ale ne proto, že by ji kariéra opustila. Opustila ji jiná věc — nebo spíš, přišlo něco, co ji pohltilo jinak.

Krátce před svatbou — tehdy ještě pod příjmením Kerestešová — prošla Andrea zkušeností, o níž dlouho mlčela. Pokoušela se s Mikolášem o první dítě. Těhotenství nastoupilo se všemi příznaky: bolest, fyzické změny, radost, plánování. Kamarád kněz požehnal bříšku. Kamarádka byla ve stejné situaci. Zdálo se, že vše jde podle plánu.

Pak přišla rutinní kontrola. Lékař dlouho mlčel. Plod se přestal vyvíjet. Srdce přestalo bít. Tělo to nepoznalo a samo plod neodloučilo — diagnóza zvaná zamlklé těhotenství, kde organismus pokračuje v těhotenských projevech, aniž tuší, že uvnitř již není živý zárodek.

Musela na zákrok. Rozhodla se pro to rychle — v té době natáčela seriál Cesty domů a nechtěla, aby situace vyplula na veřejnost uprostřed točení. Profesionalismus jako štít. Ale za tím štítem bylo, jak sama popisuje, totální prázdno. Měsíce hledání odpovědi na otázku proč. Sebeobviňování — jako u mnoha žen v podobné situaci — bylo přítomné: udělala jsem něco špatně? Nebyla jsem dost dobrá?

O tom všem mluvila otevřeně až o roky později, v talkshow Na kafeečko. Mluvila s klidem ženy, která si tím prošla a zpracovala to — ne jako trauma, ale jako část vlastního příběhu, o níž stojí za to mluvit. Protože jak říká: ženy si to berou za vinu. A je třeba o tom mluvit.

V srpnu 2017 se narodil Tobiáš, v prosinci 2019 Jáchym. V roce 2025 Andrea na karlovarském festivalu překvapila oznámením třetího syna. Rodina, o které snila.

Když čekala druhého syna, Andrea věděla, že Praha — konkrétně dvoupokojový byt na Vinohradech — nestačí. Ceny nemovitostí v hlavním městě byly mimo dosah. Rozhlédli se za hranice města.

Asi hodinu od Prahy narazili na dům. Byl starý, zarostlý, s velkou zahradou plnou stromů. Ze 16. století. Měli prý pocit jako v toskánské vesnici. O nemovitosti bylo rozhodnuto ihned.

Mikoláš Růžička — tehdy pedagog na Akademii výtvarných umění — se chopil rekonstrukce sám, spolu s otcem. Pomohl covid: školy se zavřely a on mohl trávit čas na stavbě. Podlahové vytápění, nová elektřina, voda, odpady. V kamenném domě topí dřevem v krbu, vodu berou ze studny, na zahradě pěstují zeleninu. Podkroví rozdělili sádrokartonem na tři pokojíky a koupelnu.

Než ale rodina vůbec přespala svou první noc, přišel kněz. Dům byl vysvěcen. Na východním Slovensku se to dělá běžně — je to liturgický proces, modlitba celé rodiny, pak kněz. Pro Andreu to bylo zásadní, ne folklorní folklor, ale skutečný akt víry.

Tohle je moment, který ukazuje, jak nedělitelný je její vnitřní svět. Víra, rodina, tradice — to nejsou věci vedle sebe, jsou to vrstvy téhož. Herečka, která stárla před kamerou v normalizaci, platí dnes za vodu ze studny a nechává světit kameny starého domu.

Souběžně s herectvím rozvíjela Andrea Kerestešová celou dobu jinou tvůrčí linku — fotografii. Nejde o dokumentární záznamy z natáčení ani o selfie pro sociální sítě. Jde o pečlivě budované výtvarné projekty s filozofickými podtexty.

V roce 2014 a 2015 vystavovala svoji fotografickou tvorbu v pražském Ecoart Salon Rolland. Série nesla název Syndrom aneb mezi nebem a zemí a zachycovala živé osoby v neobvyklých kompozicích. Dualita života a smrti, chudoby a bohatství, světla a tmy. Jednou z klíčových fotografií byl snímek výtvarnice v devátém měsíci těhotenství — na židovském hřbitově. Mnozí to označili za morbidní. Andrea to vnímá jinak: jako setkání života a smrti v jediném obrazu, který vyzařuje klid.

Fotografii pojímá jako terapii. Fotí tehdy, kdy si potřebuje utřídit myšlenky. Hledá odpovědi. Vyrovnává se s věcmi, které nelze vyřešit slovem ani hereckou rolí.

Na svém Instagramu se označuje jako amatér #photographer — ale hned vedle toho uvádí dvě techniky, které nesou nic amatérského: platinotypie a kyanotypie. Platinotypie je historická fotografická technika z 19. století, kde výsledný obraz vzniká pomocí platiny — proces nákladný, technicky náročný, ale produkující snímky s jedinečnými tóny a neobyčejnou trvalostí. Kyanotypie, vynalezená Johnem Herschelem v roce 1842, pracuje s železitými solemi a UV zářením — výsledkem jsou obrazy v charakteristické pruské modři.

Tyto techniky jsou opakem digitální fotografie: pomalé, rukodělné, chemické, nespolehlivé. Každý otisk je originál. Nedají se opravit v Photoshopu. Vyžadují trpělivost a smíření s náhodou. Pro ženu, která vyrůstala s harmoniem v pět ráno a v pěti pronájmech hledala domov, je to možná přirozený jazyk.

Mezi Vyprávěj a Polabí je mezera. Několik let, kdy Andrea Růžičková nebyla na televizních obrazovkách prakticky přítomna. Část toho se dá vysvětlit mateřstvím — dva synové, přesun na vesnici, budování nového domu a nového způsobu života. Ale bylo tu i něco jiného.

Jak sama přiznala v rozhovorech z roku 2025, prošla si hereckou krizí. Zvažovala, že s herectvím skončí úplně. Neřekla přesně proč — ale dá se tipovat: po vrcholu kariéry přišlo období, kdy nabídky nebyly dostatečně zajímavé nebo kdy ona sama nebyla dostatečně přítomna v tom světě. Mateřství změnilo priority. Domácnost na vesnici, fotografické projekty, rodina — to vše zabralo čas i energii.

Herectví jako profese je totiž ze své podstaty závislé na tom, že vás druzí chtějí. Na castingách, nabídkách, na tom, že producenti pamatují vaše jméno — nebo spíše vaši tvář. Být pár let mimo oběh znamená riziko, že vás nahradí jiní. Andrea Růžičková toto riziko přijala vědomě a vyšla z něj.

Seriál Polabí na televizi Prima ji přivedl zpět na obrazovky způsobem, který v sobě nese vlastní symboliku. Ztvárnila Beátu Reichlerovou — matku neslyšícího syna Adama, samoživitelku, ženu, která se o chlapce stará od jeho tří let sama. Role vyžadovala intenzivní přípravu ve znakovém jazyce: videa, poradci přímo na place, neustálé trénování krátkých sekvencí textu. Bylo to stresující. Bylo to náročné. Bylo to přesně to, co herečka po krizi potřebuje — výzva, která ji nutí překonat samu sebe.

Existuje jedna otázka, která Andreinu kariéru provází jako tichý leitmotiv: kým vlastně je?

Slovenka nebo Češka? Herečka nebo fotografka? Hvězda nebo matka na venkově? Kerestešová nebo Růžičková?

Ona sama na tuto otázku neodpovídá jednoduše — a to je asi nejpřesnější odpověď. Na svém Instagramu se označuje jako československá herečka — nikoli slovenská, nikoli česká. Tento výraz je archaický, politicky neexistující od roku 1993, ale emotivně přesný: ona patří do prostoru mezi oběma zeměmi, do světa, kde se slovenská holka z malé vesnice ocitla v Praze a zůstala tam natolik dlouho, že si Prahu přivlastnila — a přesto nikdy nepřestala být z Hlinného.

Vzít si manželovo příjmení bylo pro ni výpověď o tom, kde patří — v rodině, v tradici, ve vztahu. Byl to čin proti logice showbyznysu, ale v souladu s logikou jejího vlastního příběhu. A pokud to posledních deset let ukázalo cokoliv, pak to: kariéra jméno nepotřebuje. Charakter ano.

Dnes, když lidé na ulici zastaví Andreu Růžičkovou a řeknou, že ji mají rádi jako Evu z Vyprávěj, nebo jako Beátu z Polabí, nebo prostě jako tu herečku — přijímá to s vděčností. Ne proto, že potřebuje potvrzení. Ale protože ví, co za tím stojí: léta práce, ztráty, domy, vlaky, harmonium v pět ráno a dřevo v krbu.

Seriál Polabí — Tady jsme doma začal na televizi Prima v srpnu 2025 a rychle se stal jedním z nejsledovanějších novinek stanice. Příběh osudů tří rodin ve fiktivním středočeském městečku, mezilidské vztahy, síla komunity, generační střety. Ústřední píseň zazpívala Marie Rottrová. Seriál má hloubku, emoce a — jak Andrea sama říká — lidskost.

Její postava Beáty Reichlerové přináší do příběhu téma samoživitelek a péče o dítě se zdravotním handicapem. Neslyšící Adam, Beátin syn, je ve seriálu přítomen jako plnohodnotná postava — kamera ho snímá stejně jako ostatní herce, znakový jazyk není kuriozitou, ale komunikací.

Pro Andreu bylo největším stresem právě zvládnutí znakového jazyka. Přípravy probíhaly individuálně přes videa, na place byli přítomni odborní poradci, texty se točily po částech. Nestačilo se naučit znaky — bylo třeba rozumět jejich logice. Znakový jazyk není pantomima ani kódování slov, je to plnohodnotný jazykový systém s vlastní gramatikou. Pro herečku, která bez herecké školy zvládla stárnout na kameře přes čtyři roky a naučit se česky natolik, aby ji nebyla potřeba dabing, to byl nový typ výzvy.

V červenci 2025 přijela na karlovarský filmový festival prezentovat seriál. Přivezla s sebou seriálového syna Františka Ferdinanda Hlavicu — a překvapila přiznáním, že je potřetí těhotná. Třetí syn přichází do domu ze 16. století, ke studni, ke dřevu v krbu.

Co je na Andree Růžičkové Kerestešové neobvyklé v kontextu českého a slovenského showbyznysu?

Není to krása — i když ta nechybí. Není to talent — i když ten je nepochybný. Je to konzistence mezi tím, co říká, a tím, co dělá.

Říká, že rodina je důvod, proč ráno vstávat — a opustila hlavní město pro dům na venkově. Říká, že víra je pro ni zásadní — a nechává světit dům knězem. Říká, že chtěla vzít manželovo příjmení — a vzala ho, přes protesty celé branže. Říká, že fotografie je pro ni terapie — a vystavuje výtvarné projekty s filozofickým obsahem, nikoli celebrity selfie.

V době, kdy se identita stala marketingem a autenticita značkou, je tohle vzácnější, než se zdá. Existuje spousta lidí, kteří mluví o hodnotách. Méně jich podle nich žije. Andrea Růžičková patří mezi ty druhé — nebo alespoň tak o sobě vypráví, a zatím nic nenasvědčuje opaku.

Herecká krize, ze které se vrátila. Ztráta dítěte, o níž se rozhodla mluvit. Příjmení, které si vzala proti všem radám. Dům, který vysvětila. Znakový jazyk, který se naučila v padesáti.

Ne, počkejte — ve čtyřiceti jednom. Vypadá méně.

Holka z vesnice, která vždy poslouchala hlas v sobě — i tehdy, kdy ostatní říkali, že je to špatný nápad. Výsledkem je život, který se nedá snadno zaškatulkovat. A to je, v kontextu lidí, kteří žijí před kamerou, docela hodně.

Zdroje: