Muž, který přežil dějiny dvakrát: Miloš Forman a jeho neuvěřitelný příběh

Byl pátek třináctého dubna 2018. V malém městečku Warren v americkém státě Connecticut zemřel starý muž, který se jmenoval Jan Tomáš Forman, ale svět ho znal jako Miloše. Bylo mu šestaosmdesát let. Za sebou zanechal filmografii, jež by klidně vystačila na dvě životy: českou novou vlnu šedesátých let a hollywoodské triumfy pozdějších dekád. Dva Oscary za režii, třináct Oscarů, jež posbíraly jeho filmy, a nesmazatelnou stopu v dějinách světového kina.

Ale jeho životní příběh - to není příběh o sošce za nejlepší režii. Je to příběh člověka, jehož zformovaly dvě totality, dvě emigrace a neustálá schopnost dívat se na svět s laskavým, přitom nesmlouvavě přesným pohledem. Byl to muž, který jako málokdo pochopil, co znamená být outsiderem, a toto pochopení proměnil v umění.

Přijít na svět 18. února 1932 v Čáslavi znamenalo vstoupit do doby, která se velmi rychle ukáže jako nebezpečná. Miloš se narodil do učitelské rodiny jako nejmladší ze tří bratrů. Otec Rudolf Forman byl učitel, matka Anna provozní malého hotelu. Rodina měla ještě penzionu u Máchova jezera, kde trávila léta. Zdálo se, že Formanovo dětství bude poklidné a šťastné.

Historii ale nezajímalo, co by mohlo být. Nejprve gestapo zatklo Formanova otce za účast v odboji. Záhy přišla řada na matku - udal ji místní hokynář, zatčený kvůli aféře s protiříšskými letáky. U výslechu jmenoval dvanáct čáslavských žen, mezi nimi Formanovu matku. Oba rodiče zahynuli v koncentračních táborech. Miloši Formanovi bylo tehdy devět let.

Válečné sirotství jej vrhlo mezi příbuzné, pak do rodiny čáslavského plynárenského ředitele Hluchého. Po válce nastoupil do výběrové internátní školy pro válečné sirotky v Poděbradech - a právě zde se psala jedna z klíčových kapitol jeho života. Ve škole, která byla oázou relativně svobodného myšlení uprostřed nastupujícího komunismu, poznal dva celoživotní přátele. Jedním byl Ivan Passer, budoucí režisér a Formanův spolupracovník. Druhým byl hubený, zamyšlený student jménem Václav Havel.

Ironií dějin je, že Forman musel školu opustit ještě před maturitou. Po únoru 1948 jej jeden z učitelů obvinil ze zesměšňování komunistické strany. Závěrečný ročník dokončil na pražském gymnáziu. Mezitím přišla další rána: komunistický režim znárodnil penzion, který Formanovi zdědili po rodičích. To bylo vše, co mu z rodiny zůstalo - nyní zmizelo i to.

Odmítnutí na DAMU paradoxně nasměrovalo Formana na správnou cestu. Přijat byl na FAMU, obor scenáristika a dramaturgie, a tam poprvé přišel do kontaktu s filmem jako řemeslem. Brzy se dostal do blízkosti Alfréda Radoka, jednoho z největších divadelních režisérů tehdejšího Československa, a jako jeho asistent se podílel na přípravě multimediálního představení Laterna Magika pro světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu. Inscenace měla celosvětový ohlas - Forman tak ve svých dvaceti šesti letech poprvé poznal, co dokáže film a divadlo spojené v jediný umělecký celek.

Na přelomu padesátých a šedesátých let si Forman opatřil vlastní východoněmeckou kameru a začal s přáteli - kameramanem Miroslavem Ondříčkem a Ivanem Passerem - natáčet dokumenty. Chodili do pražských klubů, na taneční zábavy, hledali skutečný život mimo studios a oficiální poetiku. Zrodil se styl, který bude určovat českou novou vlnu: neherci nebo málo známí představitelé, přirozené prostředí, improvisace, kamera jako svědek místo jako vypravěč.

Formanovým debutem se v roce 1963 staly dvě krátké povídky souhrnně nazvané Konkurs - natočené doslova na konkursu divadla Semafor. Byly to filmy bez scénáře v tradičním slova smyslu, bez profesionálních herců, bez studiových dekorací. V té samé době dokončil celovečerní Černý Petr, příběh nesmělého učně v samoobsluze, jenž se snaží najít si místo v životě. Film vyhrál hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu. Bylo Formanovi třicet jedna let a byl teprve na začátku.

Léta 1965 až 1967 jsou zlatým věkem Formanovy české tvorby. Lásky jedné plavovlásky z roku 1965 je film, který uměl být zároveň laskavý i krutý. Příběh dívky z továrního města, která se zamiluje do klavíristy z kapely a vydá se za ním do Prahy, kde ji čeká studené přivítání jeho rodičů, je zdánlivě nenápadný. Ale v té nenápadnosti se skrývá přesná anatomie touhy, marnosti a lži, jíž si lidé říkají etiketa. Film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film - a Forman věděl, že trefil cosi univerzálního.

O dva roky později přišlo Hoří, má panenko - a bylo to mnohem odvážnější. Příběh hasičského plesu, kde se nedaří nic - tombola se rozpadá, kandidátky krásy prchají ze sálu, penzistovi shoří chalupa a hasiči se přou místo pomoci - byl alegorií na neschopnost a korupci socialistické společnosti. Film byl natočen pro italského producenta Carla Pontiho a nesl tedy stigma zahraniční zákazky. Úřady jej nakonec v roce 1973 zakázaly a označily za „trvale závadný“. Jenže to bylo až po sovětské invazi. Tehdy byl Forman daleko.

To, co dělalo Formana výjimečným filmařem, nebyla politická alegorie sama o sobě. Bylo to, že jeho filmy nemoralizovaly. Nestály na straně dobra proti zlu. Stály na straně člověka - se všemi jeho slabostmi, výmluvami a ubohými sny. Plavovláska není naivní oběť, hasiči nejsou monsters. Jsou to prostě lidé, kteří se snaží a selhávají. A v tom selhávání je víc pravdy než v jakémkoliv plakátu.

V roce 1967 dostal Forman povolení vycestovat do Spojených států. Měl natočit film pro Paramount. Byl to pracovní výjezd - nikdo, ani on sám, netušil, že se stane definitivním. V létě 1968 byl ještě v Paříži, když sovětská vojska vstoupila do Československa. Zárodek svobodného jara zmizel pod pásy tanků za jediný srpen.

Forman zůstal v USA. V Praze zanechal manželku Věru Křesadlovou a tříletá dvojčata Petra a Matěje. Napsal do autobiografie, že to nebyla tak úplně emigrace v obvyklém slova smyslu - on prostě byl venku, když se zamkly dveře. Ale výsledek byl stejný jako pro tisíce jiných: roky odloučení, nemožnost vidět vlastní děti vyrůstat, nejistota, zda se vůbec někdy vrátí.

Americká léta nezačala triumfálně. Film Taking Off z roku 1971 - ironie o amerických hippie a jejich vztahu k dětem, čerpající z Formanovy tradiční metody pozorování - zaujal kritiky, ale v kinech propadl. Forman žil v New Yorku z posledních sil, byl to cizinec v zemi, která o něm dosud slyšela jen málo. Svoji první manželku mezitím ztratil - rozvod byl nevyhnutelný.

Kdyby přišlo odmítnutí ještě jednou, možná by příběh skončil jinak. Ale přišlo jiné setkání.

Herec Michael Douglas věřil, že román Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem lze zfilmovat. Jiní producenti ho léta odmítali. Nakonec oslovil Formana - a ten pochopil, proč musí tento příběh natočit právě on.

Prostředí psychiatrické léčebny, kde skupinka pacientů vzdoruje autoritářské sestře Ratchedové, bylo něco, co Forman znal intimně. Ne v přímém smyslu - i když sám v psychiatrickém ústavu krátce pobyl ještě v Praze, v době před Konkursem. Ale v přeneseném: znal systém, který potlačuje individualitu ve jménu pořádku. Znal lidi, kteří nejsou nemocní, jen nepohodlní. A znal touhu vzdorovat.

Film byl natočen v roce 1975 v Oregonu, v reálné psychiatrické léčebně. Jack Nicholson ve své nejlepší roli, Louise Fletcherová jako nezapomenutelná sestra Ratchedová. A pak přišel 29. března 1976 - večer, kdy Forman poprvé vystoupil na hollywoodské pódium a převzal sošku za nejlepší režii. Přelet nad kukaččím hnízdem se stal teprve druhým filmem v historii, jenž získal Oscara ve všech pěti hlavních kategoriích.

Zvláštní detail z toho večera: z Prahy přijela Formanova dvojčata Petr a Matěj. Komunistické úřady jim výjezd povolily - zřejmě jako gesto. Kluci, unavení z přeletu, většinu slavnostního večera prospali. Forman jim to nikdy nezazlíval.

Úspěch otevřel dveře, ale Forman je neotvíral bezmyšlenkovitě. Muzikál Vlasy z roku 1979 byl filmovým zpracováním brodwayského hitu o hippie generaci a jejím odporu k válce ve Vietnamu - a Forman do něj vložil svou zkušenost s pražskými šedesátými léty. Svoboda, která se pak ukáže jako křehká. Radost, která má trvání jen chvíli.

Drama Ragtime z roku 1981 bylo jiné - ambiciózní adaptace románu E. L. Doctorowa o rasové nerovnosti v Americe na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Film byl příliš velký, příliš složitý, příliš seriózní. Kritikami prošel s respektem, ale bez nadšení. Formanova hollywoodská kariéra potřebovala nový impuls.

Ten přišel z Londýna. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zhlédl Forman divadelní hru Petera Shaffera o Mozartovi a jeho rivalovi Salieriovi. A věděl okamžitě: tohle musím natočit v Praze.

Bylo to absurdní, odvážné a geniální zároveň. Příběh o Mozartovi zfilmovat v komunistickém Československu, kde Forman léta nemohl ani vstoupit. Od roku 1977, kdy získal americké občanství, mu bylo opakovaně odmítnuto vízum. Ale Amadeus byl jiná věc: americké dolary a potřeba autentické barokní Prahy přiměly komunistické úřady k ústupku.

Praha osmdesátých let byla pro filmování osmnáctého století ideální. Válkou nedotčené středověké uličky, nezasažené komerční architekturou. Historické interiéry Stavovského divadla, kde samotný Mozart dirigoval premiéru Dona Giovanniho. Barokní zámek Kroměříž. Formanův dvorní kameraman Miroslav Ondříček, který za normalizace směl s emigrantem spolupracovat jako jedna z mála výjimek. Velký část filmového štábu tvořili čeští odborníci - architekt Karel Černý, výtvarník kostýmů Theodor Pištěk.

Bylo tu ale jedno pravidlo: Forman nesmí aktivně vyhledávat disidenty. Státní bezpečnost ho sledovala, měla své lidi přímo v štábu. Forman byl opatrný - navštívil rodinu, navštívil přátele, nevstupoval do zakázaných vod. Jen jednou se postavil na odpor: chtěl natáčet v areálu Pražského hradu, kde sídlil prezident Gustáv Husák. Vedení Barrandova mu odpovědělo bez okolků: Američané na Hradě?

Forman to vzdal. Natočil vše jinde a výsledek byl stejně dokonalý. Amadeus z roku 1984 získal osm Oscarů, včetně těch za nejlepší film a nejlepší režii. V centru příběhu stál paradox, který Formana fascinoval celý život: průměrnost, která závidí géniovi. Salieri, jenž Mozartovo dílo pochopil lépe než kdokoli jiný, a právě proto - nebo snad kvůli tomu - byl schopen jej zničit.

Podívejme se na Formanovu filmografii jako na celek a uvidíme červenou nit, jež ji prochází od Černého Petra po Goyovy přízraky. Je to téma svobody. Přesněji: střet individua s institucí, která si nárokuje právo definovat, co je normální, správné, přijatelné.

V Přeletu nad kukaččím hnízdem je touto institucí psychiatrická léčebna. V Amadeovi je to dvorní společnost, která génia toleruje, jen pokud se chová konvenčně. Ve Vlásnech je to armáda a válka. V Lidu versus Larry Flynt je to pokrytecká americká morálka, jež žaluje vydavatele pornografického časopisu pro porušení jakési neexistující normy slušnosti. A v Muži na Měsíci je to showbyznys, který komika Andyho Kaufmana nechápe a odmítá, protože rozbíjí kategorie.

Forman nikdy nenatočil film, který by hájil instituci. Vždy stál na straně toho, kdo se pod jejím tlakem dusí. A přitom - a to je jeho největší umělecká ctnost - nikdy neodsuzoval. Ani sestra Ratchedová není prostý padouch. Ani Salieri. Ani hasiči z Čáslavi. Jsou to lidé s logikou, s ospravedlněním, s vlastní pravdou. A právě to dělá jeho filmy nesnesitelně lidskými.

Byl to postoj, jenž vyrůstal z jeho životní zkušenosti. Forman zažil nacismus jako osobní ztrátu. Zažil komunismus jako systém, který pohltí i ty nejschopnější, pokud se mu nepodrobí. A zažil americký sen - ne jako pohádku, ale jako obtížnou každodenní práci emigranta, jenž musí dokazovat svůj talent v cizím jazyce a cizím prostředí.

Jednou ze stinných stran Formanova příběhu je jeho vztah k dětem. Se svojí první ženou Janou Brejchovou se rozvedl ještě v Praze, v době Laterny Magiky. Druhá manželka Věra Křesadlová mu dala dvojčata Petra a Matěje - a pak přišel srpen 1968 a Forman zůstal v USA. Synové vyrůstali v Praze bez otce. Vídali ho minimálně, jen při výjimečných příležitostech - oscarový ceremoniál 1976 byl jednou z mála šancí, kdy komunistický režim výjezd povolil.

Forman to v autobiografii Co já vím? nepřikrašloval. Věděl, že jako otec selhal - ne ze zlé vůle, ale z moci okolností, jíž se nedokázal vzepřít. Paradox byl zřejmý i jemu samému: filmař, který celý život hájil právo individua na svobodu, neměl svobodu vychovat vlastní děti.

Po roce 1989 se situace změnila. Synové Petr a Matěj se stali herci a s otcem spolupracovali i na divadelní scéně. Třetí manželství s Martinou Zbořilovou mu dalo v pozdějším věku další dva syny, Andyho a Jima. Farmicita v Connecticutu se stala místem, kde trávil stáří - daleko od hollywoodského lesku, blízko přírodě a rodině.

Posledním filmem Miloše Formana se staly Goyovy přízraky z roku 2006. Příběh zasazený do Španělska na přelomu osmnáctého a devatenáctého století - inkvizice, napoleonská vojska, malíř Goya jako svědek hrůz, jež páchají různé mocnosti různými jmény. Byl to film, jenž se kritikům zdál rozbředlý a příliš rozsáhlý. Ale pro Formana to bylo uzavření kruhu: celý život natáčel filmy o tom, jak instituce drtí člověka. A tady to řekl bez alegorií, téměř narovinu.

Po Goyových přízracích Forman nový film nenačal. Pracoval na projektech, psal, mluvil s novináři, dával rozhovory. V roce 2013 přijal od Sdružení amerických režisérů prestižní cenu za celoživotní dílo. Byl čím dál méně přítomný na veřejnosti.

V posledních letech žil střídavě v New Yorku a ve Warrenu. Říkalo se, že jeho zdravotní stav se zhoršuje. Pak přišel pátek třináctého, a Formanův svět se uzavřel.

Říkají se věci, které se říkají o každém velkém režisérovi po jeho smrti. Že byl výjimečný. Že po něm zůstávají nesmrtelná díla. Že jej kinematografie oplakává. Jsou to slova pravdivá, ale nedostatečná.

Formanovo dědictví je specifičtější. Je to svědectví o tom, co dokáže outsider, který přišel o vše - o rodiče, o vlast, o domov, o rodinu - a přesto nepřestal věřit v lidskost člověka. Netrpěl sladkou naivitou. Jeho filmy nejsou pohádky o vítězství dobra. Jsou to filmy o tom, jak bývá dobro rozdrceno - a jak si i v té porážce člověk uchovává něco, co se nedá vzít.

Vyrůstal v době, kdy byly dějiny kruté a nezajímaly se o jednotlivce. Naučil se proto dívat na jednotlivce pozorněji než kdokoli jiný. Každý jeho film je sondou do konkrétní lidské tváře - plavovlásčin sen, Náčelníkův ticho, Mozartův smích. Ne do systému, ne do dějin. Do tváře.

A to je možná ta největší lekce, kterou nás Miloš Forman naučil: dějiny píšou vítězové, ale filmy točí ti, kdo se na vítěze dívají se zdravou nedůvěrou.

Zdroje: