Muž, který si zahrál Hamleta i Lucifera: osmdesát let Františka Němce

Je to paradox, který si sám svého nositele občas pěkně rozčílí. František Němec - člen Činohry Národního divadla přes čtyři desetiletí, interpret Hamleta, Fausta, Valmonta i Furtwänglera, nositel dvou Cen Thálie a laureát Síně slávy - se na ulici nejčastěji setkává s tím, že ho někdo osloví jako tátu horolezce Luboše z televizní pohádky. „Někdy mě to pěkně štve a říkám si - to jsem v životě nedokázal nic jiného?“ přiznal v jednom dokumentu s upřímností, která je pro něho typická. Ale pak se na tu odpověď sám tiše usměje. Protože ví, že právě tohle je cena popularity: že vám lidé odpouštějí Shakespeara a zapamatují si vás kvůli Tomáši Holému.

Němec letos vstoupil do osmého desetiletí svého věku. Třiaosmdesát let - z toho přes šedesát na divadelních prknech. Je to kariéra, při jejíž rekapitulaci se zatočí hlava. Ne proto, že by šlo o kariéru výbojnou, plnou veřejných skandálů nebo provokativních gest. Právě naopak. Němcova dráha je příkladem hluboké a trpělivé práce s řemeslem, jemného hledání uvnitř každé postavy, tiché akumulace rolí, které by vystačily na tři herecké životy.

Sezimovo Ústí je malé jihočeské město v táborském okrese, dnes nejznámější jako místo, kde pobýval Eduard Beneš. V srpnu roku 1943 se tam narodil chlapec, jehož maminka hrála v místním ochotnickém spolku a jehož otec a sestra jí v tom bez potíží sekundovali. Divadlo bylo pro mladého Františka od dětství přirozenou součástí světa - ne vzdálený chrám umění, ale místo, kam se chodilo, kde se zkoušelo, kde se smálo i plakalo.

Na gymnáziu v Táboře ho herecký zápal zcela pohltil. Nemyslel na nic jiného než na prkna. Po maturitě tedy nasměroval kroky tam, kam vedou kroky všech, kdo v Čechách sní o herectví: na pražskou DAMU, Divadelní akademii múzických umění. Byl přijat v roce 1960, promoval v roce 1964. Ještě jako student, ve druhém ročníku, dostala jeho jméno prostor na pražském jevišti - v Divadle S. K. Neumanna ho obsadili do role Vilíka Roškota ve Šrámkově Měsíci nad řekou. Byl to předzvěst toho, co ho čeká: umět čekat, ale být připraven, když přijde výzva.

Po absolutoriu přišlo angažmá v Městských divadlech pražských. Osmnáct let. Osmnáct let práce na repertoáru, v němž se střídaly Sartre, Heller, muzikály i konverzační komedie. Herec si tu nemohl vybudovat úzkou specializaci ani pohodlně ustrnout v jednom typu - program byl příliš různorodý. Němec hrál Oresta v Sartrových Mouchách, Yossariana v Hellerově Hlavě XXII, Zbojníka v muzikálu Na skle malované, Adamara v Aleluja, dobří lidé. Každá postava ho učila něco jiného. Každá kladla jiné nároky.

Počátkem osmdesátých let přišlo pozvání z Národního divadla - nejprve jako host, s rolí Fausta v Goethově stejnojmenném dramatu. Pak přišel okamžik, který jeho kariéru rozťal na dobu před a po.

Jaro 1982. Režisér Miroslav Macháček - jedna z nejvýraznějších a nejkontroverznějších osobností české divadelní scény druhé poloviny 20. století - připravuje pro Smetanovo divadlo (dnešní Státní opera) nastudování Shakespearova Hamleta. Potřebuje pro titulní roli herce, který dokáže unést váhu tragédie bez manýrismu, bez falešného patosu, ale zároveň bez prázdné civilnosti. Padne na Němce.

Herec sám přiznal, že se mu z nabídky zatočila hlava. Přirovnal to k výstupu na Mont Everest: „Měl jsem pocit, jako bych stál na úpatí nesmírné hory, váhal jsem, jestli budu mít dost síly.“ Ale Macháček byl spolehlivý průvodce. A Němec byl připraven - dvaceti lety scénické práce, tisíci hodinami zkoušení, schopností vnímat postavu zevnitř, ne ji jen hrát.

Premiéra v dubnu 1982 byla výjimečná. Kritika i publikum přijali inscenaci s nadšením. Němcův Hamlet byl podle dobových ohlasů portrétem, který postihl mnohotvárnost, dramatičnost a citovost mladého člověka - s chlapeckou spontánností i tíhou poznávání dospělého muže. Byl to Hamlet pro svou dobu: ne akademický monument, ale živý člověk tázající se po smyslu.

O čtyři měsíce později, v srpnu 1982, byl František Němec přijat za stálého člena Činohry Národního divadla. Bylo mu devětatřicet let. Vstupoval jako herec v plné síle, s čerstvým triumfem za sebou a s tušením, že ta nejdůležitější léta teprve přicházejí.

Co následovalo, je soupis, jenž nemá v českém herectví druhé poloviny 20. století mnoho obdob. Brick v Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše, Lopachin v Čechovově Višňovém sadu, Robespierre v Büchnerově Dantonově smrti, vikomt de Valmont v Hamptonově adaptaci Nebezpečných vztahů, profesor Higgins v Shawově Pygmalionu - a desítky dalších. Každá z těchto postav je svět sám pro sebe, každá vyžaduje jiné ladění hlasu, jiné těžiště těla, jiný způsob myšlení na jevišti.

Němec je obecně uznáván jako vynikající charakterní herec - tedy umělec, který se nedefinuje svou přirozeností, ale schopností proměny. Má vytříbený cit pro inteligentní dialog, pro paradox, pro ironii, která nebolí, ale přesně zasahuje. To mu dovolovalo pohybovat se s rovnocennou přesvědčivostí mezi tragédií a komedií, mezi Shakespearem a Shawem, mezi klasickým i soudobým dramatem.

Rok 1998 přinesl roli, za níž herec obdržel svou první Cenu Thálie: německého dirigenta Wilhelma Furtwänglera v Harwoodově dramatu Na miskách vah. Hra se ptá na jednu z nejsvízelnějších morálních otázek 20. století - zda může velký umělec zůstat ve službách totalitního režimu, aniž by se stal jeho spolupachatelem. Furtwängler dirigoval v nacistickém Německu, ale odmítal se otevřeně kompromitovat. Harwood mu nedává ani rozhřešení, ani jednoznačné odsouzení. Němec v té roli musel unést celou tu tíhu nejistoty - a udělal to s precizností, která porotu Thálie přesvědčila jednomyslně.

Ale bylo by pokrytecké obcházet onu rovinu Němcovy tvorby, která ho přivedla do domácností, kde se Harwood nečte a Büchner nezná. Televizní filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) - obě komedie režisérky Marie Poledňákové - ho proměnily v jednu z nejznámějších tváří české obrazovky.

Němcův horolezec a náčelník horské služby Luboš Rychman je jedním z těch televizních tatínků, které si generace nesou s sebou. Hodný, trochu nešikovný v rodinném životě, ale v jádru dobrý člověk. Vedle Tomáše Holého jako neposedného Vašíka a Jany Preissové jako pracovně vytížené baletky fungoval Němec jako pevný střed příběhu - ten, kdo drží celou komediální kompozici pohromadě, aniž by ji přebíjel.

Paradoxem je, že herec, který na jevišti nejraději ztvárňoval psychologicky komplikované postavy a morálně nejednoznačné charaktery, si do dějin české televizní kultury zapsal tatínka z pohádky. „Někdy si říkám, jestli jsem nedělal celý život zbytečně složité věci,“ zasmál se prý jednou na adresu toho paradoxu.

Dalším trvalým příspěvkem do kulturní paměti národa je jeho dabingový výkon. Němcův hlas propůjčil siru Humphreyi Applebymu v kultovním britském seriálu Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére - a udělal to tak dokonale, že dnes je těžko představit si tu postavu v jiném hlase. Za celoživotní dabingovou tvorbu obdržel v roce 2021 Cenu Františka Filipovského - ocenění, které se v České republice uděluje za mistrovství v oboru, jímž je namluvování rolí synonymem umění nenápadného, ale nesmírně náročného.

Herecká práce Františka Němce má ale ještě jednu dimenzi, o níž se v novinových článcích mluví méně než o filmografii a cenách. Od roku 1982 působí jako pedagog na pražské DAMU. Vyučoval herectví ve chvíli, kdy sám hrál Hamleta a Fausta. Předával zkušenosti studentům, kteří teprve hledali svůj první pevný bod na jevišti.

Pedagogická práce je v hereckém řemesle zvláštní disciplínou. Vyžaduje schopnost artikulovat to, co herec dělá intuitivně, pojmenovat procesy, které jsou ze své podstaty nevysvětlitelné, a zároveň ponechat studentovi prostor pro vlastní objev. Němec pedagogem byl - ne proto, aby přenášel vlastní metodu, ale aby pomáhal každému studentovi najít jeho vlastní.

To odpovídá celkovému obrazu tohoto umělce: člověka, který si soukromí střeží jako poklad, který se nepotřebuje dokazovat a nepotřebuje, aby ho jiní vnímali jako autoritu. „Pan Němec nehraje divadlo proto, aby byl slavný,“ řekl Milan Hein, principál Divadla Ungelt, kde Němec dlouhodobě hostuje. A pokračoval: na jevišti dává vše, pak odejde. Bez fotografování, bez autogramů, bez teatrálních gest. „Já jsem pro vás hrál. Proč bych se s vámi měl fotit?“

František Němec je introvert. O svém soukromém životě nemluví rád a nemluví mnoho. Víme, že je od roku 1972 ženatý s Ivanou - lektorkou jazyků, které se přezdívalo paní Colombová, protože se veřejného života neúčastnila. Víme, že mají dvě dcery, obě spjaté s kulturou - jedna pracovala ve správě Národního divadla, druhá v produkci Komorní filharmonie. Víme, že na Staroměstské radnici se brali společně s hercem Petrem Kostkou a Carmen Mayerovou - dvojsvatba, která je malým ornamentem v příběhu přátelství dvou hereckých rodin.

A víme, že Němec miluje ticho. V jednom profilu pro Večerník Praha to prozradil bez nadsázky: ticho je pro něho základní poloha, z níž se vychází a do níž se vrací. Herectví je práce s hlasem, s tělem, s prostorem - ale za každým výstupem na jeviště leží ta zásoba ticha, která dává výkonu hloubku.

Bylo by nepoctivé psát o Františku Němcovi a přeskočit to, co jeho pozdní kariéru výrazně proměnilo. Přibližně od poloviny první dekády tohoto století ho obtěžuje těžká cukrovka. Nemoc, která by u jiného člověka mohla znamenat odchod do penze, ho donutila přizpůsobit způsob práce - píchat si inzulin na place, pečlivě hlídat fyzický stav, odmítat nasazení, která by dříve přijal bez váhání.

Několikrát se stalo, že zkolaboval přímo v zákulisí - krátce před představením ho odvezla sanitka. Jednou to bylo jen pár minut před derniérou pohádky Deváté srdce ve Stavovském divadle. Záchranáři ho ošetřili na místě, pak převezli do nemocnice. Druhý den byl propuštěn a za týden stál znovu na jevišti.

Je to obraz, který o lecčems vypovídá. Herectví není pro Němce zaměstnání, z nějž se odejde domů. Je to způsob bytí, od něhož se neodstupuje jen proto, že tělo dává signály o únavě. Zároveň jde o čestný kompromis se skutečností: přijal omezení, přijal, že ne vše je nadále možné, a v rámci toho, co možné je, hrál dál.

V srpnu 2021 byl František Němec uveden do Síně slávy Národního divadla - při zahájení nové sezony, v přítomnosti kolegů, vedení instituce a diváků, kteří s ním prošli desítky premiér. Vedení divadla ho při té příležitosti charakterizovalo jako herce obdařeného mimořádnou inteligencí, empatií, ironickým humorem a dokonalou řemeslnou technikou. Němec na ta slova reagoval se sobě vlastní suchostí: poděkoval a popřál přítomným hlavně bouřlivé aplausy, protože větší odměny se herci stejně nedostane.

O rok později, v říjnu 2022, mu Hereckájasociace předala druhou Cenu Thálie - tentokrát za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Byl to ceremoniál v historické budově Národního divadla, plný kolegyň a kolegů, kteří k jeho cestě patřili. Němec si cenu převzal věcně, bez přehnaných emocí, bez dlouhé řeči.

Tak jako celou svou kariéru: potichu, pečlivě, se vší silou soustředěnou do práce samotné.

František Němec je v českém herectví zvláštním případem. Není to hvězda v moderním slova smyslu - nepěstuje si image, neúčastní se veřejné debaty, nevystupuje na vernisážích ani módních přehlídkách. Je to řemeslník v nejušlechtilejším smyslu toho slova: člověk, který se celý život věnoval jedné věci a věnoval se jí tak důkladně, že z ní udělal umění.

Přes sto padesát rolí ve filmu a televizi, stovky divadelních představení, čtyři desetiletí na jevišti Národního divadla, generace studentů odchovaných na DAMU, desítky dabingových výkonů, z nichž mnohé vstoupily do kulturní paměti národa - to je bilance, která mluví sama za sebe.

A pak je tu ještě ona pohádka s Tomášem Holým. Tatínek horolezec, který nechce chodit do polepšovny. Němec ji neodmítá, i když ho občas rozčílí. Protože ví, že právě tahle pohádka dělá to nejdůležitější: spojuje generace. Děti, které ji viděly v osmdesátých letech, ji dnes pustí svým dětem. A ty děti pak možná jednou přijdou na Hamlet nebo Fausta.

To je řetězec, pro který se vyplatí hrát.