Žena, které se herectví přihodilo: Zuzana Bydžovská a půl století na jevišti

Bylo jí jedenáct let, když se stalo to, co celý zbytek jejího života usměrnilo jedinou, jasnou cestou. Dívka s ryšavými vlasy a zvídavým pohledem, která by radši seděla nad akváriem a sledovala, jak se líhnou potěr, náhle stála před filmovou kamerou. Režisérka Věra Plívová-Šimková ji vybrala pro roli Vendulky do dnes již kultovního snímku Přijela k nám pouť. Nikdo tehdy nevěděl, že tato náhoda odštartuje jednu z nejdelších a nejstálejších hereckých drah v českém umění.

„Být herečkou se mi přihodilo,“ říkávala Zuzana Bydžovská. Tato věta, pronášená s lehkostí a nadsázkou, ve skutečnosti skrývá hlubokou pravdu o povaze talentu. Ne všichni velcí herci se k umění prodírají skrz léta frustrace a nenaplněné touhy. Někteří jsou jednoduše nalezeni - a pak záleží jen na tom, zda se s tím nálezem vyrovnají.

Bydžovská se s ním vyrovnala. A jak.

Severočeský Most, město uhlí a chemických závodů, příliš herecký zárodek nepřipomíná. Přesto se tam 19. října 1961 narodila do rodiny zubařů dívka, která jednou bude stát na prknech Národního divadla. Dětství prožívala spíše jako samotářka - utíkala na louky, fascinovaly ji plazi, ryby a obojživelníci. Na základní škole ji bavila čeština a přírodopis, jak sama vzpomínala, a plány na budoucnost se točily kolem akvárií a terárii, ne kolem reflektorů a zákulisí.

Jenže rodinný život se zkomplikoval. Matka odešla do Spojených států, kde se znovu vdala. Otec se s malou Zuzanou přestěhoval do Prahy - a tady se teprve začal psát ten skutečný příběh. Do školy, kam nastoupila, přijeli filmaři a hledali děti do nového snímku. Režisérka Plívová-Šimková si všimla nazrzlé dívky se zvídavým pohledem a bylo rozhodnuto.

Film Přijela k nám pouť z roku 1973 dnes patří k tomu nejlepšímu, co české dětské kino kdy natočilo. Bydžovská tehdy podala výkon, který překračoval věk - přirozený, soustředěný, bez stopy afektovanosti, jíž trpí mnohé dětské herecké výkony. Talent byl zřejmý. A pozoruhodné je, že stejná přirozenost, stejná niternost bez okázalosti, provázejí herečku dodnes, po více než padesáti letech.

Státní konzervatoř v Praze, kde Bydžovská absolvovala v roce 1982 (resp. 1983 dle některých zdrojů), nebyla pro ni jen profesní přechodem do světa divadla. Stala se místem, kde si vytvořila pevné herecké základy a kde - po desetiletích - sama začala vyučovat. Od roku 2015 předává zkušenosti mladším generacím, čímž se uzavírá kruh, který začal u akvárií s rodícími rybičkami.

Hned po absolvování nastoupila do Divadla Na zábradlí. Toto pražské scéně, historicky spjaté se jmény jako Václav Havel, Jan Grossman nebo Pavel Landovský, se stalo jejím uměleckým domovem. Ne ovšem tím jediným. V letech 1990 až 2000 přijala angažmá v Národním divadle, kde ztvárnila celou řadu náročných rolí - Strýček Váňa, Jak se vám líbí, Médea, Měsíc pro smolaře nebo Bloudění. Po roce 2000 se vrátila na Zábradlí a tuto vazbu si udržuje dodnes, přičemž příležitostně hostuje v divadlech Ungelt a Kalich.

Divadlo pro ni vždy bylo prvotní. Film byl sice médium, které jí přineslo nejvyšší ocenění, ale jeviště bylo místem, kde se cítila doma. „Žije především pro divadlo, kterému dává veškerou svou energii,“ konstatovala kdesi filmová databáze - a toto hodnocení potvrzují i samotní kritici i kolegové herci. Zatímco mnozí divadelní herci vnímají filmové role jako záchranný finanční pás nebo krok ke slávě, Bydžovská to má obráceně. Film pro ni byl výzvou, nikoli cílem.

Přesto právě film proměnil Zuzanu Bydžovskou ze ctěné divadelní herečky v národní ikonu. A stalo se to relativně pozdě, ve věku, kdy jiné hvězdy již dávno slaví minulé úspěchy.

Bylo jí 45 let, když Tomáš Vorel obsadil ji do role matky ve svém snímku Gympl (2007). Brutální, syrová komedie o pražské periférii a sociálním propadu, kde se setkávají rozpadlé rodiny, alkohol a bezmoc - role, která by v jiných rukou snadno sklouznula do karikatury. Bydžovská ji zahrála s bolestnou, trochu zastřenou láskou matky, která neví jak, ale chce. Česká filmová a televizní akademie ji ocenila Českým lvem za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli.

Rok nato přišel film, který z ní učinil legendu. Bohdan Sláma, jeden z nejcitlivějších autorů české kinematografie přelomu tisíciletí, natočil Venkovský učitel - příběh středoškolského profesora biologie, který se přestěhuje na venkov a tam si pomalu hledá místo mezi lidmi. Bydžovská hraje Marii, místní ženu, jejíž vztah k učiteli je složitý, mnohoznačný, křehký. Výkon, který tehdy předvedla, patří k vrcholům české herecké školy v 21. století - soustředěný, tichý, plný pomlk a nevyřčeného. Druhý Český lev, tentokrát za hlavní roli, byl logickým vyústěním.

Trilogie se uzavřela v roce 2010, kdy Alice Nellis natočila snímek Mamas & Papas o partnerstvích, rodičovství a zradách v moderním světě. Bydžovská dostala třetí Českého lva v hlavní ženské kategorii. Tři zlaté lvy za čtyři roky - výsledek, který v české filmové historii nemá obdoby.

A přece - herečka sama by zřejmě tyto úspěchy brala s notnou rezervovaností. Ne z falešné skromnosti, ale z přesvědčení, že herectví je věcí souznění, náhody a správného okamžiku, nikoli výsledkem systematického budování kariéry.

Každý velký herec má svou nezaměnitelnou zvláštnost - ne nutně fyzickou, ale přítomnostní. Něco, co způsobuje, že ho diváci poznají dřív, než ho vidí. U Zuzany Bydžovské je tím znakem hlas.

Chraplavý, trochu syrový, přitom kultivovaný a schopný jemných nuancí - hlas, který nezní jako herečka předvádějící hlas, ale jako člověk, který právě mluví z nejhlubší pravdy. Je to paradox: čím výraznější je onen chrapot, tím méně divák myslí na techniku. Hlas Bydžovské zní jako by byl zbaven vrstev, zbaven omítek, a co zbyde, je čistá substance.

Tento hlas funguje stejně dobře na jevišti jako v mikrofonu, v intimní scéně i v monologu, v komedii i v tragédii. Herečka si ho nikdy nepřizpůsobovala módě nebo technické čistotě - a právě proto obstojí. Nezpůsob herectví, který se neuchyluje k efektům, ale pracuje s tím, co je, byl vždy jejím charakteristickým rysem.

Přijde-li řeč na soudobé angažmá Bydžovské, nelze pominout spolupráci s alternativní divadelní skupinou Depresivní děti touží po penězích, jejíž umělecký vedoucí Jakub Čermák patří k nejvzrušivějším hlasům současného českého divadla.

V inscenaci Očistec si zaslouží každý (2022) vzala na sebe Bydžovská roli prezidenta - figury zjevně inspirované Milošem Zemanem, dožívajícího starce, jehož okolí ho postupně opouští a zneužívá zároveň. Kritici psali o výkonu jako o psychofyzické kreaci s několika fázemi, vrcholící totálním fyzickým rozpadem. Schopnost ztvárnit figuru politicky kontroverzní, přitom ji neochuzovat o lidský rozměr - to je herecká disciplína, které se málokdo odváží.

Rok 2024 přinesl novou výzvu. V inscenaci O polednách téhož souboru hraje Bydžovská komunistickou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, klíčovou figuru procesu s Miladou Horákovou, jež je v domově důchodců konfrontována se svou minulostí. Téma viny, paměti a odpovědnosti - a herečka, která není bojovnicí za jednoduché soudy, ale zkoumačkou lidské složitosti. Inscenace získala nominaci v Anketě 2024 a potvrdila, že ve věku 62 let není Bydžovská herečkou vzpomínek, ale herečkou přítomnosti.

Rozhlédneme-li se po filmografii Bydžovské šířeji, najdeme tam jména, která definovala moderní českou kinematografii. Petr Zelenka ji obsadil do Knoflíkářů (1997), kde hrála manželku taxikáře - ve snímku, který svou fragmentárností a cynickým pohledem na českou transformaci šokoval i bavil zároveň. Vrátil se k ní i v Příbězích obyčejného šílenství (2005). František Antonín Brabec ji zvolil pro Kytici (2000), filmovou báseň, která s českým filmem udělala věc doteď nevídanou. Jaromil Jireš ji vedl v Helimadoe (1992), kde ztvárnila Lídu - postavu, na niž diváci vzpomínají s teplým nostalgickým citem.

Přitom vedle těchto umělecky ambiciózních titulů Bydžovská nikdy nepohrdala ani populárnějšími projekty. Seriál Hospoda, kde hrála servírku Marii, nebo Gympl s (r)učením omezeným a Modrý kód - to jsou role, které z ní učinily přítomnost v obývácích celé republiky, ne jen v kinosálech a divadelních hledištích. Televizní minisérie Matematika zločinu, inspirovaná životem Tomáše Tomana, přidala do portfolia další polohu.

Rok 2025 pak přinesl filmový triptych uzavřený snímkem Džob - pokračováním Vorlovy série začaté Gymplem. Diváci přijali výkon Bydžovské s nadšením a označovali její roli za nejpřesvědčivější v celém filmě. Od první matky z Gymplu k matce v Džobu - přes osmnáct let se herečce podařilo uchopit tutéž sociální realitu, ale posunout se spolu s ní, nikoli ji opakovat.

Ale co ví veřejnost o té ženě mimo jeviště a plátno? Vlastně velmi málo - a tak to Bydžovská chce. Média ji označují za nejzáhadnější českou celebritu. Zatímco většina hereček její generace i mladší si pravidelně buduje přítomnost na společenských akcích, na přehlídkách a v rubrikách se srdíčky, Bydžovská na podobných místech téměř chybí.

Její osobní příběh je příběhem lásky i zrady. Z prvního vážného vztahu s reklamním grafikem Jaroslavem Pružincem pochází dcera Dora. Ten vztah nevyšel. Pak přišel herec Miroslav Etzler - a s ním syn Kristián. Etzler odešel kvůli herečce Vilmě Cibulkové a tato zrada, jak Bydžovská dávala skromně najevo, zůstala otevřenou ranou po léta. Nejen pro ni - syn Kristián svému otci prý také neodpustil.

Po Etzlerovi se herečka uzavřela. Zaměřila se na výchovu dětí a na práci. A když děti odrostly, učinila gesto, které leccos napovídá o jejím charakteru: v rámci programu Adopce na dálku se rozhodla finančně podporovat dvě cizí děti, chlapce Livingstona a dívku Ester. „Jsem ráda, že jsem jim takhle mohla pomoci,“ řekla lakonicky. Bez sebeoslavování, bez fotografií pro média.

Stárnutí přijímá s klínem odzbrojující přirozenosti. Na veřejnosti se v posledních letech objevuje bez líčení, s prostými stříbrnými vlasy. „Když zestárnete a opustí vás chtíč, najdete svobodu. Přirozené stárnutí je vlastně milosrdné. Člověk už umí oddělit podstatné věci od nepodstatných,“ citovala moudrý výrok svého učitele latiny. Výrok, který sama žije.

Od roku 2015 stojí Bydžovská také za katedrou - vyučuje na Státní konzervatoři, odkud sama vzešla. Tato pedagogická dimenze jejího působení je méně viditelná než filmové role nebo divadelní výkony, ale není méně důležitá. Přenáší způsob herectví, který nelze popsat v učebnicích - herectví z přítomnosti, ne z technik.

Svůj přístup k profesi formulovala jednou takto: „Já sama nic neumím. Já jsem herečka z leknutí. Pro mne je nejtěžší, když mi řekneš zasměj se nebo breč.“ Je to výrok, jenž zní jako sebepodceňování, ale ve skutečnosti jde o přesné vyjádření filozofie, které se říká organické herectví. Herec, který umí na povel smát se a plakat, je technik. Herec, který se musí uchýlit k „leknutí“ - k momentu skutečného prožití - je umělec.

Bydžovská vždy patřila do druhé skupiny.

Kariéra trvající přes padesát let je fenomén. Ne proto, že by na českých jevištích a filmovém plátně chyběly výdrž a věrnost profesi - ale proto, že Bydžovská za celou tu dobu nepřestala být zajímavá. Nepřestala překvapovat. Neusadila se v pohodlí uznání.

Jde od intimních rodinných dramat k politickým groteskám, od seriálových rolí k experimentálním divadelním projektům, od Slámovy poetiky k Čermákově provokaci. Každý přesun je vědomou volbou, nikoli náhodou. Každá nová role klade otázku, ne jen opakuje starý vzorec.

Je přitom symptomatické, že herečka, která si tak houževnatě střeží soukromí, se nebojí na jevišti nic neschovávat. V roli prokurátorky Brožové-Polednové se nepřikryla pohodlnou nenávistí k historické figurce, ale hledala v ní lidskou slabost. V roli prezidenta neservírovala diváku karikaturu, ale tragédii. Tohle je herecká odvaha: odmítnout snadnou reakci a jít hlouběji.

Žena, které se herectví přihodilo. Žena, která ho pak celý život dělala s takovou hloubkou a odhodláním, jako by si ho vybrala jako celoživotní poslání. Paradox, který je vlastně dokonalým vysvětlením, jak velké umění vzniká - ne z programu, ale z nalezení.

Zdroje: