Petr Novotný: Člověk, který nás naučil smát se sobě samým

Byl srpen 2013 a Petr Novotný spěchal. Jako vždy. Celý život se pohyboval tempem, které by vyčerpalo tři normální lidi najednou - televizní natáčení, koncerty, agentury, cestování, knížky, vaření, bungee jumping. Na letišti ho ale najednou začalo zrazovat tělo. Přítomní si mysleli, že je pod vlivem. Stevardi ho odmítli vpustit na palubu. Teprve poslanec Vlastimil Tlustý, který byl náhodou poblíž, si všiml, že se s tím velkým hlučným mužem děje něco vážného. Přivolal záchranku. Novotný prodělával mozkovou příhodu.

V tu chvíli skončila éra, která trvala přes čtyřicet let. A začal jiný příběh - tišší, skrytý, v mnohém hlubší.

Málokdo, kdo ho sledoval v jeho nejslavnějších letech na televizní obrazovce, tušil, že Petr Novotný je vystudovaný filosof. Narodil se 6. srpna 1947 v Olomouci a absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ale zatímco jeho spolužáci hledali uplatnění v akademii nebo školství, Novotného táhlo úplně jinam - tam, kde jsou lidé, hudba a smích.

Osud ho zavedl k country. Na začátku sedmdesátých let začal jako konferenciér uvádět koncerty skupiny Greenhorns. Tehdy to byl nevděčný úkol - rozehřát publikum, zaplnit přestávky, udržet lidi v pohybu. Novotný ale rychle zjistil, že mu to jde přirozeně. Nemusel přemýšlet o tom, co říká. Věty mu plynuly samy, vtip za vtipem, anekdota za anekdotou, příhoda za příhodou.

Roku 1974 se dostal do kapely Fešáci, se kterou strávil dvacet let. Byl jejich spíkrem, jejich hlasem mezi písničkami, jejich pojidlem s publikem. Ale byl i víc - napsal pro Fešáky desítky písňových textů, převážně na melodie převzaté z amerického bluegrassu a country. Uměl jim vtisknout český kontext a humor tak přirozeně, jako by ty melodie nikdy neměly být ničím jiným. Některé z těch textů zlidověly natolik, že si je lidé prozpěvují dodnes, aniž by věděli, kdo je napsal.

Přelom osmdesátých a devadesátých let znamenal pro Petra Novotného obrovský skok. Komerční televize Nova, která v roce 1994 zahájila vysílání a okamžitě přepisovala žebříčky sledovanosti, potřebovala tváře. Novotný k nim patřil od prvopočátku.

Jeho show Novoty se staly fenoménem. Estrádní formát, který by v rukou kohokoli jiného mohl sklouznout do průměrnosti, Novotný oživil svou živelnou energií, přeháněnou mimikou a neomylným instinktem pro to, co lidi rozesměje. Smích byl vždy přímočarý, bez intelektuálských přesahů, bez ironie, která by mohla zranit. Novotný bavil tehdy, kdy se Česko potřebovalo smát - po čtyřiceti letech šedivého reálného socialismu přišla záplava barev, reklam, komerčního optimismu a Novotného obličej byl součástí té záplavy.

Pořad Dobroty přidal ještě jeden rozměr - Novotného lásku k jídlu a vaření. Byl to předchůdce dnešní vlny kuchařských pořadů, které nyní zaplavují veškeré televizní programy. Novotný vařil s herečkou Jiřinou Bohdalovou a komikem Josefem Aloisem Náhlovským, a diváci sledovali nejen recepty, ale především tu přirozenou chemii mezi třemi lidmi, kteří se mají rádi.

Celkem pětkrát v anketě TýTý získal titul Bavič roku. Pětkrát. To není náhoda ani štěstí - to je výsledek systematické práce, profesionálního přístupu a vzácné schopnosti oslovit opravdu široké publikum.

Co ale málokdo viděl za onou usměvavou tváří na obrazovce, byl člověk, jehož život byl plný krajností - radostí i bolesti, úspěchů i tragédií.

Jako jednadvacetiletý muž prožil trauma, které by zlomilo leckoho. Jeho mladší sestra Soňa spáchala sebevraždu - otrávila se plynem. Rodiče přišli domů a ucítili plyn, vyrazili dveře od bytu, světlo se rozsvítilo a dům vybuchl. Matka měla popáleniny na pětašedesáti procentech těla, otec na sedmdesáti. Petr chodil do nemocnice a rodičům říkal, že se sestra Soňa také zotavuje a brzy se uvidí. Věděl, že pravda by je zabila. Ta lež z lásky ho doprovázela celý život.

Přesto - nebo možná právě proto - se stal člověkem, který si ze všeho dělal legraci. Nebo ne ze všeho: ze sebe samotného především. Váha, která ho celý život trápila a která dosahovala v nejhorším období přes 140 kilogramů, se stala součástí jeho image. Bungee jumping, adrenalinové sporty, cestování po osmdesáti zemích světa - to vše patřilo k obrazu muže, který si chce ze života vzít co nejvíc.

Přitom byl nesmírně pracovitý podnikatel. Vlastnil vydavatelskou a uměleckou agenturu 6P, zastupoval řadu slavných tváří, pořádal koncerty. Úspěšný Nedvědi na Strahově byl jeho dílo. Měl vlastní cestovní kancelář. Napsal několik knih. Hrál fotbal za klub Amfora složený z celebrit - odehrál přes tři stovky zápasů.

S manželkou Mirkou má čtyři děti - syna Pavla, adoptivního Lukáše a dcery Lenku a Soňu, která nese jméno po jeho zesnulé sestře.

Nelze psát o Petru Novotném a nevzmínit jeho syna Pavla. Kontrast mezi nimi je fascinující - otec bavič, který celý život šířil dobrou náladu a vyhýbal se konfliktům, a syn, který se stal jednou z nejkontroverznějších postav české politiky a mediálního prostoru.

Pavel Novotný, dvakrát zvolený starosta Prahy-Řeporyjí za ODS, proslul hrubými vyjádřeními, provokacemi a přáním smrti. V roce 2025 nastoupil do věznice Pankrác, kde si odpykával trest za sérii přestupků, a tento nástup bagatelizoval odkazem na legendy jako Václav Havel nebo Emil Hácha.

O vztahu otce a syna se veřejně mnoho neřeklo. Petr Novotný se k synově kariéře příliš nevyjadřoval - alespoň ne veřejně. Jen jednou, před lety, prý řekl novinářům lakonicky: „Pavel je Pavel.“ Možná to bylo uznání, možná smíření, možná prostě jen konstatování faktu. Každopádně: tichý otec a hlučný syn - to je příběh sám pro sebe.

Srpen 2013 byl předělem. Mozková příhoda na letišti přinesla řetěz komplikací, který by zlomil každého, kdo by neměl Novotného přirozenou vitalitu. Nejprve infekce v močovém měchýři, pak problémy s ledvinami, srdce, hrtan. Dva bypassy. V roce 2018 museli lékaři Novotného na šedesát hodin uvést do umělého spánku.

Když slavil v roce 2017 sedmdesátiny, říkal: „Všechno zlé je pro něco dobré. Nebýt té mrtvice, kdy jsem musel zpomalit, v té rychlosti, jakou jsem měl nastavenou, bych se udřel k smrti.“ A pak - typicky Novotný - přidal: „Zhubl jsem ze 140 kil na sto čtyři.“ Na což mu manželka Mirka suše oponovala, že nejraději by jedl škvarky a tučné věci a musí ho hlídat.

Manželka Mirka se stala tiše hrdinskou postavou tohoto příběhu. Přes deset let pečovala o manžela doma, sama, bez profesionální pomoci. Fyzická manipulace s člověkem, který se pohybuje jen omezeně a váha jeho těla péči ztěžuje, je nadlidský úkol. Mirka Novotná - drobná žena, jak ji popisují ti, kdo ji znají - vydržela dlouho. Nakonec, koncem roku 2025, byl Petr Novotný přemístěn do rehabilitačního zařízení v Třebotově.

„Táta teď fakt není doma, ale je to jen dočasně,“ řekl tehdy syn Pavel. „Táta se rekreuje v Třebotově. Špatně chodí, a tak má nařízeno cvičit.“

Jak to dopadne, nikdo nevěděl.

Existuje jeden podrobný detail, který se při čtení Novotného příběhu zachytí jako háček. Po mrtvici měl problémy si vybavit, co jedl ke snídani ten den ráno. Ale všechno ostatní - celý ten bohatý, pestrý, přeplněný život před rokem 2013 - si pamatoval živě. Fešáky, Brazílii, Mongolsko v horkovzdušném baloně, Silvestra na Nově, vaření s Bohdalovou, fotbal v Amfoře, bungee jumping, agenturu, knížky.

Je v tom něco hlubokého, co přesahuje příběh jednoho baviče. Mozek si pamatuje to, co opravdu žil - ne to, co snědl k snídani. Paměť si uchovává kumulovaný smysl, ne každodenní spotřebu.

Petr Novotný žil tak hustě, tak plně, tak přes celou šíři, že té paměti měl dost na celý zbytek.

Vzestup Petra Novotného byl zároveň vzestupem určitého druhu humoru - přímočarého, bezpečného, vstřícného. Humoru, který nikoho nezraní, nikoho nepoučuje, nikoho nezpochybňuje. Humoru, který říká: jsme tady spolu, je hezky, zasmějme se.

V době, kdy česká televize procházela revolucí a Nova přepisovala pravidla hry, byl Novotný přesně tím, co diváci potřebovali. Nebyl intelektuál-bavič jako třeba Miroslav Horníček. Nebyl satirik jako Jan Werich. Byl lidový - a tohoto slova se sám nebál, ba naopak. Lidový pro něj neznamenalo pokleslý, ale dostupný. Srozumitelný. Přátelský.

Ta tradice má v Česku hluboké kořeny - od Járy da Cimrmana přes Vlastimila Brodského a Vladimíra Menšíka až po Novotného generaci. Je to tradice humoru, který nevyžaduje universitní vzdělání, aby zafungoval. Která předpokládá, že smích je demokratický.

Dnes, v době sociálních sítí, kde se humor polarizuje, vyhrocuje a kde každý vtip může být interpretován jako útok nebo obrana, působí ten Novotného styl skoro anachronicky. Jako pohlednice z jiné doby.

Ale možná právě proto se na jeho pořady tolik lidí dívá zpětně s nostalgií - a to nejen proto, že byli mladší, ale proto, že tehdy byl smích jiný. Méně nebezpečný. Přátelštější.

Petr Novotný si říká komik ve výslužbě. Je to přesné i nepřesné zároveň. Ve výslužbě je jeho tělo - ale paměť a smysl pro humor jsou tam pořád. Lidé, kteří ho navštěvují, říkají, že ho baví vnoučata, čtení, televize. Fešáci za ním každý rok přijíždějí na grilovačku - Antonín Kny, Tomáš Linka, František Ringo Čech, Jan Rosák. Zpívá se a vzpomíná.

V prosinci 2024 se nakrátko objevil na koncertě Fešáků. Neohlášeně. Sál se ozval potleskem, jaký možná nikdo nečekal, protože nikdo nevěděl, že přijde.

Někdy se legenda nevrátí triumfálně na scénu. Někdy jen přijde, usměje se a všichni vědí, že je to dost.

Petr Novotný - filosof, bavič, textař, podnikatel, kuchař, cestovatel, otec, manžel, pacient, vzpomínka - je 78 let. Žije. A kde jsou lidé, kteří si ho pamatují, tam je stále přítomný.

Zdroje: