Článek
Rodinné kořeny, které formovaly umělce
Petr Štěpánek se narodil 2. října 1948 v Praze do rodiny, kde herectví nebylo profesí, ale spíš osudem. Jeho otec, významný herec Zdeněk Štěpánek, byl jednou z nejvýraznějších postav českého divadla a filmu 20. století. Matka, herečka Marie Glazarová, dodala rodině ještě silnější umělecký náboj. Petr měl tři sourozence: bratra Martina Štěpánka, který se stal hercem a zemřel v roce 2010, sestru Janu Štěpánkovou, také herečku, a sestru Kristinu Taberyovou, režisérku. Tato rodina nebyla jen herecká, ale i divadelní – Štěpánkové žili uměním na denní bázi, což ovlivnilo Petra od útlého věku.
V dětství byl Petr obklopen uměním. Rodiče ho brali na zkoušky do Národního divadla, kde se učil sledovat, jak se rodí role. „Byl jsem vychovaný tak, že teprve když je herec hotový, má tu čest vstoupit do Národního divadla,“ vzpomínal v rozhovoru pro Radiožurnál. Tato skromnost a disciplína se staly základem jeho kariéry. Praha 40. let, s jejími divadelními saly plnými vášně, formovala jeho cit pro příběh. Štěpánekovy vzpomínky na otce, který hrál v klasikách jako „Don Quijote“ nebo „Romeo a Julie“, ho inspirovaly k tomu, aby herectví bral vážně. Rodinné večeře se často měnily v diskuse o rolích, což pro mladého Petra znamenalo, že umění nebylo koníčkem, ale životním stylem.
V době, kdy Československo procházelo politickými bouřemi, rodina Štěpánkových zůstala pevně zakořeněná v kultuře. Petr viděl, jak otec čelí cenzuře normalizace, což ho naučilo vytrvalosti. Tato rodinná dynamika nebyla bez konfliktů – sourozenci se navzájem inspirovali, ale i soutěžili. Martin, mladší bratr, se stal jeho parťákem v mnoha projektech, zatímco sestra Jana dodala rodině ženský pohled na divadlo. Tyto kořeny nejenže formovaly Petra jako herce, ale i jako člověka, který oceňuje skromnost velkých umělců.
První kroky: Od studenta k profesionálovi
Po maturitě v roce 1967 se Petr Štěpánek rozhodl pro herectví. Přijímací zkoušky na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze prošel snadno – rodinné geny a talent ho připravily. Studium v letech 1967 až 1971 pod vedením profesorů jako byl Miloš Hruška mu dalo pevné základy. „DAMU byla pro mě škola života, kde jsem se naučil nejen hrát, ale i žít rolí,“ řekl v biografii na ČSFD. Během studií se objevil v malých rolích v studentských produkcích, kde experimentoval s komedií i dramatem.
Jeho profesionální debut přišel brzy po absolvování. V roce 1971 nastoupil do Divadla Na zábradlí, kde se rychle prosadil v rolích mladých idealistů. Jednou z prvních výrazných rolí byla v divadelní hře „Blázni a děvčátka“ podle Německa, kde jeho energie přitáhla pozornost kritiky. Divadlo Na zábradlí, známé avantgardními představeními, mu umožnilo rozvíjet se v prostředí volnosti, i přes politické tlaky 70. let. Štěpánek zde spolupracoval s režiséry jako Evald Schorm, což ho naučilo improvizačnímu herectví.
Přechod k filmu přišel v polovině 70. let. Jeho první filmovou rolí byl „Údolí včel“ (1968), kde hrál mladého včelaře – role, která mu přinesla první uznání. Tento film, natočený podle knihy Josefa Váchala, ukázal Štěpánkovu schopnost ztělesnit venkovskou autenticitu. V následujících letech se objevil v seriálech jako „30 případů majora Zemana“ (1979), kde ztvárnil básníka Pavla Daneše – postavu, která kontrastovala s dobovou propagandou. Tyto rané role ho etablovaly jako všestranného herce, schopného přejít od divadla k obrazovce bez ztráty hloubky.
V 80. letech se Štěpánek vrátil k divadlu, tentokrát do Národního divadla, kde hrál v klasikách jako „Hamlet“ nebo „Král Lear“. Jeho interpretace Shakespeara byla chválena za subtilitu – nedělal z rolí karikaturu, ale hledal v nich lidskost. Tato éra byla pro něj klíčová; naučil se, jak přežít v systému, kde umění muselo manévrovat mezi řádky. Debut v dabingu přišel paralelně – jeho hlas se stal hlasem Gérarda Philipea v klasických francouzských filmech, což otevřelo dveře k mezinárodnímu uznání.
Ikonické role: Od pohádek k dramatu
Petr Štěpánek je známý širokou škálou rolí, které pokrývají desetiletí české kinematografie. V 70. a 80. letech se prosadil v pohádkách, které formovaly dětskou představivost. V „Zlatovlásce“ (1973) ztvárnil krále, role, kterou v roce 2025 opakuje v moderní verzi. Tato pohádka, natočená podle tradičního motivu, ukázala jeho schopnost kombinovat autoritu s vřelostí. Kritici chválili, jak jeho hlas dodává postavě krále lidskost, což se stalo jeho vizitkou.
V dramatu se proslavil rolí v „Blázni a děvčátka“ (1974), kde hrál mladého muže v absurditě světa dospělých. Film, inspirovaný Normanem Fedderem, byl kontroverzní pro svou kritiku společnosti, ale Štěpánkova role byla chválena za autenticitu. Další významná role přišla v seriálu „Kamarádi“ (1973–1977), kde ztvárnil postavu, která odrážela dobové mládežnické ideály. Jeho herectví zde bylo přirozené, bez přehánění, což ho odlišovalo od tehdejších hvězd.
- léta přinesla komedie jako "Utopím si ho sám" (1989), kde hrál muže v krizi středního věku, což rezonovalo s diváky po sametové revoluci. V 2000. letech se objevil v "Gymplu s (r)učením omezeným" (2012), kde jeho role učitele přinesla humor s hloubkou. Seriál, satirizující školství, ukázal, že Štěpánek zvládá i současné témata.
Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří „Tajemství staré bambitky“ (2011) a její pokračování v 2022, kde hrál postavu plnou nostalgie. V seriálu „Případy 1. oddělení“ (2022) ztvárnil Františka Túmu, což bylo vrácení k detektivnímu žánru. Tyto role nejsou jen hereckými výkony; jsou to zrcadla české společnosti, kde Štěpánek vždycky našel rovnováhu mezi lehkostí a dramatem.
Hlas, který oživuje legendy
Dabing je pro Petra Štěpánka stejně důležitý jako hraní. Jeho hluboký, rezonanční hlas se stal ikonou českého dabingu. Od 70. let dabuje zahraniční hvězdy – od Gérarda Philipea v „Fanfan tulák“ po postavy v hollywoodských blockbusterech. „Jeho hlasem promlouvá i herec Gérard Philipe, který si stihl do své smrti v pouhých 36 letech zahrát ve více než čtyřiceti filmech,“ píše iDNES.cz.
V databázi DabDB je Štěpánek spojen s filmy jako „Bounty“ (1994), „Legenda o vášni“ (1995) nebo nedávnými „Rebel Moon“ (2023–2024). Jeho dabing není jen synchronizací; je to umění, kde hlas dodává emoce. V animovaných filmech, jako „Shrek“ série, jeho hlas oživuje vedlejší postavy s humorem. Štěpánek sám říká, že dabing ho učí disciplíně – musíš „vidět“ postavu jen skrz slova.
Tato dvojí role – herec a dabér – mu umožnila dosáhnout širšího publika. V době, kdy české filmy bojují o diváky, jeho hlas v zahraničních produkcích udržuje českou kulturu živou. Kritici oceňují, jak jeho intonace přenáší nuance, které by jinak zůstaly skryté.
Současné úspěchy: Král v nové Zlatovlásce
Rok 2025 je pro Petra Štěpánka vrcholem kariéry. V lednu vyšla nová verze pohádky „Zlatovláska“, kde hraje krále – roli, kterou měl již v 70. letech. „U dnešních pohádek mi chybí srdce,“ komentoval Štěpánek pro Novinky.cz, ale tuto verzi chválí za moderní přístup s napětím. Film, s Jasmínou Houf v titulní roli, spojuje tradici s CGI efekty, a Štěpánkova role dodává stabilitu.
V červenci 2025 ho ocenil 57. Dětský televizní a filmový festival Oty Hofmana v Ostrově za přínos dětskému filmu. Tato cena je uznáním jeho dlouholeté práce s mládeží. Bohužel, rok poznamenala i ztráta – zemřela jeho sestra Jana Štěpánková, což přineslo rodině smutek.
Štěpánek zůstává aktivní v divadle i TV. V „Spirále lží“ (2022) ukázal, že zvládá thriller, a plánuje další projekty. Věk 76 let ho nezpomaluje; naopak, dodává rolím moudrost.
Život mimo rampy: Skromnost a vášeň
Mimo jeviště je Petr Štěpánek rodinným mužem. Má dvě děti a vnuče, s nimiž sdílí lásku k umění. Žije skromně v Praze, kde si užívá procházky Vltavou a čtení klasiky. „Čím větší lidi, tím skromnější,“ říká o svých kolezích. Jeho koníčkem je hudba – hraje na kytaru a poslouchá jazz. V rozhovorech zdůrazňuje důležitost rodiny, která mu dává sílu.
Štěpánek se vyhýbá skandálům; jeho život je o práci a lidech. Podporuje mladé talenty v divadlech a věří, že herectví je most mezi generacemi. V době digitální éry oceňuje, jak sociální sítě přinášejí nové diváky, ale varuje před povrchností.
Petr Štěpánek zůstává symbolem českého herectví – muž, jehož hlas a tvář překonávají čas.
