Článek
Skryté zbraně v každodenním boji
Představte si svět, kde každý den znamená boj o přežití, kde hlad, nemoci a neustálý strach tvoří kulisu pro neuvěřitelnou lidskou vůli. V nacistických koncentračních táborech za druhé světové války nebyli vězni jen pasivními oběťmi. Mnozí z nich, navzdory riziku okamžité smrti, nacházeli cesty, jak sabotovat systém, který je měl zničit. Tyto akty nebyly vždy velkolepé exploze nebo povstání – často šlo o subtilní, každodenní formy odporu, které pomalu podkopávaly nacistickou mašinérii.
Jedním z nejběžnějších způsobů sabotáže byla nízká produktivita při nucené práci. Vězni, kteří byli nuceni pracovat v továrnách nebo na stavbách pro válečný průmysl, úmyslně zpomalovali tempo. Místo aby plnili normy, které jim stanovili dozorci, dělali chyby, lámali nástroje nebo prostě pracovali co nejpomaleji. To nebylo jen výrazem vzdoru, ale i způsobem, jak chránit sebe i své spoluvězně před vyčerpáním. V mnoha táborech, jako byl Dachau nebo Buchenwald, kde vězni vyráběli zbraně nebo munici, tyto malé akty sabotáže mohly způsobit zpoždění v dodávkách pro německou armádu. Například v továrnách na munici se vězni snažili kazit náboje tak, aby selhaly na frontě, což mohlo zachránit životy spojenců.
Tato forma odporu byla obzvláště rozšířená mezi židovskými vězni, kteří věděli, že jejich práce přímo podporuje režim, který je chtěl vyhladit. Historické záznamy ukazují, že v táboře Auschwitz-Birkenau, největším centru vyhlazování, vězni v pracovních komandech často sabotovali stroje nebo infrastrukturu. Například v podtáborech, kde se stavěly nové objekty, docházelo k úmyslnému poškození materiálu. Tyto činy byly riskantní – pokud byl vězeň chycen, čekala ho poprava nebo mučení. Přesto se staly součástí každodenního života, symbolem toho, že i v bezmoci lze najít sílu.
Ale sabotáže nebyly jen fyzické. V mnoha případech šlo o intelektuální nebo duchovní odpor. V ghettech a táborech, jako byl Varšavský ghetto, skupiny jako Oyneg Shabes sbíraly důkazy o nacistických zločinech. Emanuel Ringelblum a jeho spolupracovníci shromažďovali svědectví, dokumenty a artefakty, které pak ukrývali v kovových krabicích a mléčných konvích. To bylo sabotáží proti nacistickému plánu vymazat paměť na jejich zločiny. Po válce byly tyto archivy objeveny a staly se klíčovými důkazy v norimberských procesech. Podobně v táborech vězni tajně praktikovali náboženské rituály – modlili se, slavíli svátky nebo studovali texty, což bylo zakázáno pod trestem smrti. V Auschwitz bylo více než 600 tajných modlitebních skupin, které udržovaly duchovní odpor navzdory hrůze.
Vězni z pobočného tábora Ebensee, po osvobození 80. americkou pěší divizí
Ženy v přední linii vzdoru
Ženy v koncentračních táborech čelily stejnému osudu jako muži – smrti v plynových komorách nebo nucené práci. Přesto jejich strategie přežití a sabotáže byly často odlišné, ovlivněné předválečnými genderovými rolemi. Zatímco muži se zaměřovali na fyzické akty, ženy volily psychologické formy odporu, které byly neméně účinné.
V Auschwitz, kde zemřelo přes půl milionu židovských žen, pracovaly ženy v komandu „Canada“, kde třídily majetek obětí. Muži v tomto komandu sabotovali kožichy tím, že je fyzicky ničili – trhali podšívky, aby se rozpadly při prvním použití. Ženy však vkládaly do kapes lístky s vzkazy jako: „Německé ženy, vězte, že nosíte kabát ženy, která byla zavražděna v Auschwitz.“ Tyto vzkazy měly vyvolat vinu a strach u Němek, které je nosily, a tak podkopat morálku režimu. Tento psychologický sabotáž byl subtilní, ale hluboce zasahující.
Hlad byl dalším polem boje. Muži snili o bohatých jídlech po osvobození, zatímco ženy sdílely recepty z předválečného života. V táboře Terezin ženy dokonce sestavily kuchařku „In Memory’s Kitchen“, kde popisovaly tradiční jídla jako blintzes nebo koláče. To nebylo jen o jídle – bylo to o předávání znalostí mladším dívkám, přípravě na život po válce. Matky čelily strašlivým volbám: při selekcích, kdy byly odděleny od dětí, některé se skrývaly, aby získaly pár hodin navíc, zatímco jiné šly dobrovolně do plynu se svými dětmi. Tyto příběhy, často utajené v prvních svědectvích, odhalují hloubku zoufalství a odporu.
V Schindlerově továrně v Brünnlitzu ženy sabotovaly munici tak, aby selhala. Ludmilla Page popisuje, jak vězni úmyslně kazili náboje, riskujíce životy. Tato továrna, chráněná Oskarem Schindlerem, se stala ostrovem relativní bezpečí, ale sabotáže zde byly každodenní realitou.
Plameny povstání v Auschwitz
Nejznámějším aktem sabotáže bylo povstání Sonderkommanda v Auschwitz-Birkenau 7. října 1944. Sonderkommando byli židovští vězni nucení pracovat v plynových komorách a krematoriích – pomáhali obětem se svlékat, odnášeli těla a spalovali je. Navzdory své roli, kterou přeživší jako Shlomo Venezia popisují jako vynucenou, sabotovali, kde mohli: ukrývali důkazy, zapisovali jména obětí nebo tajně fotografovali operace.
Povstání plánovali měsíce s Polským podzemím. Ženy jako Róża Robota pašovaly střelný prach z továrny Union-Werke, riskujíce mučení. 7. října, když SS plánovali likvidaci 100 vězňů, Sonderkommando zaútočili u krematoria IV. S noži, tyčemi a granáty zabili tři SS muže, zapálili budovu a způsobili explozi, která ji zničila. Někteří utekli přes ploty, ale SS je dostihli a zabili 250 povstalců. Ženy byly mučeny a popraveny, Robota křičela „Pomsta!“ před smrtí.
Členové sonderkommanda před drtičkou kostí (Janowska, 1944)
Toto povstání zničilo část vyhlazovacího zařízení a stalo se symbolem odporu. Přeživší svědčili o hrůzách, což pomohlo v poválečných procesech. Podobné akty se odehrály i v jiných táborech – v Budy, podtáboře Auschwitz, došlo k masakru 90 francouzských Židovek, ale i zde byly pokusy o útěk a sabotáž.
Duchovní odpor a skryté archivy
V táborech jako Sachsenhausen nebo Dachau vězni jako Georg Elser, který se pokusil zavraždit Hitlera, pokračovali v odporu i za mřížemi. Jehovahovi svědci odmítali přísahat věrnost režimu, což bylo formou sabotáže proti indoktrinaci. V Dachau docházelo k tajným setkáním, kde vězni plánovali malé akty vzdoru, jako ničení dokumentů nebo pomáhání spoluvězňům.
Oyneg Shabes v Varšavském ghettu sbíralo tisíce dokumentů – svědectví, kresby, plakáty – a ukrývalo je před Němci. To bylo sabotáží proti plánu vymazat historii. Po válce tyto archivy odhalily pravdu o holocaustu.
Úkryt dokumentů používaný Oyneg Shabes
Partizáni a vnější podpora
Partizánské skupiny mimo tábory sabotovaly železnice a továrny, což ovlivňovalo i tábory. Ničili kolejnice, kradli vybavení, což zpožďovalo transporty do táborů. V Německu samotném skupiny jako Edelweiss Pirates nebo Bílá růže distribuovaly letáky a sabotovaly propagandistické akce.
V táboře Tschechowitz-Vacuum SS masakrovali vězně, ale někteří přežili díky sabotáži evakuace. Tyto příběhy ukazují, že odpor byl síťový, propojený s vnějším světem.
Dědictví vzdoru v současnosti
Dnes nám tyto příběhy připomínají, že i v temnotě lze najít světlo. Sabotáže v táborech nezměnily průběh války, ale zachovaly lidskost. Přeživší jako Elie Wiesel psali o ztrátě víry, ale i o odporu. V muzeích jako USHMM se tyto důkazy zachovávají.
Zdroje:
