Smrt je mým řemeslem: Zpověď katů, kteří se cítí jako oběti

Byl to obyčejný Němec – otec rodiny, pečlivý hospodář, věrný voják. Rudolf Lang, fiktivní alter ego skutečného Rudolfa Hösse, velitele tábora smrti, se v románu Roberta Merleho stává hlasem ticha, které ohlušuje hlasitěji než jakýkoli výkřik. Kniha Smrt je mým řemeslem, vydaná v roce 1952, není jen historickou fikcí. Je to zrcadlo, do kterého se díváme s otázkou: Jak daleko může zajít poslušnost? A proč se v tom zrcadle odrážíme i my?

Představte si klidnou bavorskou vesnici na počátku 20. století, kde se dny měří rytmem polí a církevních zvonů. Tady se v roce 1913 rodí Rudolf Lang, chlapec, jehož dětství je protkáno přísnou výchovou otce, veterána z první světové války. Otec, muž zocelený bitevními poli, vtlučuje synovi do hlavy jednu zásadu: poslušnost je nejvyšší ctností. „Plň rozkazy bez otázek,“ zní mantra, která se vpíjí do mladé mysli jako déšť do suché země. Lang vyrůstá v prostředí, kde autorita není diskutována, ale přijímána jako přirozený řád světa. Tato raná indoktrinace formuje jeho psychiku – stává se z něj člověk, pro kterého je disciplína nejen návykem, ale i zdrojem bezpečí. V mládí sní o kariéře důstojníka, vidí v armádě cestu k respektu a stability. Ale válka, která otřese Evropou, ho vrhne do víru, kde se jeho ideály zkřiví. První světová válka ho naučí, že přežití závisí na slepé poslušnosti, a tato lekce se stane základem jeho budoucího já. Psychologicky lze vidět, jak se zde rodí mechanismus disociace: Lang se učí oddělovat emoce od povinností, což mu umožní později ignorovat hrůzu svých činů. Není to sadismus, který ho pohání, ale hluboce zakořeněná potřeba patřit k něčemu většímu, k systému, který mu dává smysl v chaotickém světě.

Jak se Německo zvedá z popela porážky, Lang nachází útočiště v nacistické straně. Je to pomalý proces, jako když se jed prosákne do žil – nejdřív přitahuje hrdost na uniformu, pak sliby o obnově národa. V jeho mysli se rodí racionalizace: nacismus není zlo, ale cesta k pořádku. Připojuje se k SS, kde se učí vidět svět v černobílých barvách – my versus oni. Psychologie zde ukazuje na fenomén sociální identity: Lang se identifikuje s skupinou, která mu poskytuje pocit nadřazenosti a účelu. Když přichází rozkaz k vytvoření koncentračních táborů, neváhá. V Dachau se stará o hospodářství jako o farmu, kde jsou vězni jen inventářem. Tato dehumanizace je klíčovým prvkem jeho mentality – přestává vidět lidi jako individua, stávají se čísly v plánu. Jeho motivace? Ne touha po moci, ale touha po efektivitě. Chce být nejlepším v tom, co dělá, jako řemeslník, který piluje své nástroje. V roce 1941 přebírá velení v Osvětimu a jeho psychika se uzavírá do pancíře rutiny. Každý den začíná kávou a končí inspekcemi, kde sleduje transporty tisíců lidí. Ale uvnitř? Žádné noční můry, jen spokojenost s dobře odvedenou prací. To je banalita zla v plné síle – zlo není dramatické, je to byrokratická rutina, kde se Lang cítí jako hospodář optimalizující výrobu.

V Langově mysli se smrt stává profesí, ne zločinem. „Dělal jsem své řemeslo,“ opakuje si, když popisuje testování Zyklonu B na prvních obětech. Pro něj to není vražda, ale technické zlepšení – méně front, více efektivity. Tato racionalizace je psychologickým štítem: přeměňuje morální dilema na logistický problém. Inspirace skutečnými memoáry Rudolfa Hösse ukazuje, jak se Lang vyrovnává s vinou – popírá ji tím, že se vidí jako malé kolečko v obřím stroji. Vyšší dobro říše ospravedlňuje vše: miliony mrtvých jsou obětí pro budoucnost. Jeho rodina hraje klíčovou roli v této dvojité realitě – vrací se domů jako milující otec, líbající děti, zatímco v táboře dohlíží na selekce. Tato disociace chrání jeho jádro: doma je normální muž, v práci profesionál. Psychologicky to připomíná kognitivní disonanci, kde se protichůdné myšlenky sladí skrz ideologii. Lang věří, že dělá dobro – chrání Německo před „nepřáteli“. Žádný sadismus, jen chladná logika. Ale pod povrchem se objevují trhliny: v tichých chvílích se ptá, proč se děti v komorách hrají s hračkami, ale rychle to potlačí. To je mechanismus potlačení, který mu umožňuje pokračovat bez kolapsu.

Ačkoli se Lang jeví jako nezlomný, jeho deníková zpověď odhaluje skryté konflikty. V mládí toužil po hrdinství, ale realita ho proměnila v byrokrata smrti. Uvnitř bojuje s prázdnotou: „Byl jsem šťastný?“ ptá se na konci, před popravou. Tato otázka ukazuje na vnitřní praskliny – ideologie mu dala účel, ale ukradla duši. Konflikt mezi lidskostí a povinností se projevuje v malých gestech: snaží se zlepšit podmínky pro vězně, ne z lítosti, ale pro efektivitu. Ale tyto momenty naznačují, že někde hluboko přežívá zbytek empatie, potlačený léty indoktrinace. Psychologie zde kreslí portrét člověka, který se stal obětí vlastní poslušnosti – systém ho pohltil, ale on si to neuvědomuje. Jeho racionalizace se stává obranou před pravdou: přiznat vinu by znamenalo zhroutit se. Místo toho se drží víry v „vyšší cíl“, což mu umožňuje spát v noci. V posledních chvílích, před šibenicí v roce 1947, se objevuje zlomení – tiché přiznání prázdnoty. „Miloval jsem svou zemi,“ říká, ale v očích má nic. To je vrchol jeho vnitřního boje: láska k vlasti se proměnila v slepou destrukci.

Langův příběh není o výjimečném zlu, ale o tom obyčejném, které se skrývá v rutině. Jeho psychika je zrcadlem, jak se totalitní systém opírá o lidi jako on – ne sadisty, ale pečlivé byrokraty. Každý den v Osvětimu je jako smyčka: rozkazy, inspekce, optimalizace. On sám se vidí jako řemeslník, který vylepšuje krematoria, aby „netvořily fronty“. Tato banalita – zlo bez emocí – je nejděsivější. Psychologicky to ukazuje na depersonalizaci: oběti nejsou lidmi, jen problémy k řešení. Jeho motivace pramení z potřeby uznání – Himmler ho chválí za efektivitu, což posiluje jeho sebevědomí. Ale pod tím vším je strach z neúspěchu, z toho, že by selhal v „řemesle“. Tento strach ho pohání dál, i když ví, že hranice překročil. V rodinném životě hledá normalitu: manželka Hedwig vidí jen pečlivého muže, který posílá balíčky s ovocem. Tato dvojitost chrání jeho psychiku před kolapsem, ale zároveň ji oslabuje – v mezerách se objevují pochybnosti, rychle zahnané ideologií.

V Langově mysli se zrcadlí nebezpečí, které číhá v každém z nás: slepá poslušnost může vést k hrůzám. Jeho vývoj od nevinného chlapce k katovi ukazuje, jak se ideologie vpíjí do duše, mění motivace a potlačuje konflikty. Dnes, kdy se svět potýká s populismem a autoritářstvím, je jeho příběh lekcí – racionalizace zla začíná malými kroky. Lang nebyl monstrum od narození; stal se jím skrz systém. Jeho psychologie nás nutí se ptát: Kolik z nás by se chovalo stejně pod tlakem?

Litearatura:

Merle, Robert. Smrt je mým řemeslem. Praha: Naše vojsko, 2005. ISBN 978-80-206-0788-2.