Článek
Počátky v pražských ulicích
Praha roku 1951 byla městem, kde se stíny minulé války ještě táhly ulicemi jako mlha nad Vltavou. Do židovské rodiny Otty a Frídy Töpferových se 10. ledna narodil chlapec, který měl předurčený osud plný světel a stínů. Malý Tomáš vyrůstal v atmosféře, kde se historie prolínala s každodenností – jeho rodiče, přeživší hrůzy holocaustu, mu vštěpovali hodnoty odvahy a inteligence. Již jako dítě se projevoval jeho talent: ve věku dvanácti let se stal členem Dismanova dětského rozhlasového souboru, kde se poprvé setkal s magií slova a hlasu. V pořadu Piš a slyš z roku 1963 zněl jeho hlas mladě a čistě, předzvěst budoucích triumfů na jevišti.
Život v komunistickém Československu nebyl snadný. Rodina Töpferových čelila diskriminaci, ale to jen posílilo chlapcovu touhu po svobodě vyjádření. V šestnácti letech se rozhodl pro studium herectví na konzervatoři v Brně, kde se naučil základy řemesla. Brno, město s bohatou divadelní tradicí, ho formovalo – zde se setkal s pedagogy, kteří viděli v jeho očích jiskru génia. Po dvou letech přešel na pražskou Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU), kterou absolvoval v roce 1972. To byl klíčový okamžik: mladý absolvent vstoupil do světa profesionálního divadla, kde čekaly výzvy, jež by zlomily slabší duše.
První kroky na jevišti: Od Ostravy k Ústí
Jeho kariéra začala v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde v letech 1972–1973 hrál role, které testovaly jeho všestrannost. Ostrava, průmyslové srdce země, byla daleko od pražského lesku, ale právě zde se naučil, co znamená skutečná práce. Režiséři si všimli jeho charismatu – Töpfer nebyl jen hercem, byl příběhem sám o sobě. Po roce se přesunul do Severomoravského divadla v Šumperku, kde poprvé ochutnal režii. Tyto roky byly plné experimentů: hostoval v pražském Realistickém divadle a Činoherním klubu, kde se setkal s velikány jako Jan Kačer nebo Jiří Hromada.
V letech 1973–1975 žil ve svobodném povolání, což v komunistickém režimu znamenalo neustálý boj s byrokracií. Ale Töpfer se nenechal zlomit – jeho talent ho táhl vpřed. V roce 1975 se vrátil do Ostravy, tentokrát do Státního divadla, kde strávil tři roky plné intenzivních rolí. Pak přišlo Ústí nad Labem: Činoherní studio (1978–1983) mu poskytlo prostor pro kreativitu. Zde režíroval a hrál v představeních, která rezonovala s diváky toužícími po pravdě v éře normalizace.
Každá role byla jako kapitola v thrilleru: Töpfer se nořil do postav s takovou intenzitou, že diváci cítili napětí na vlastní kůži. Jeho přechod do Divadla E. F. Buriana v roce 1983 byl logickým krokem – zde se setkal s avantgardními prvky, které obohatily jeho repertoár. Ale skutečný zlom přišel v roce 1987, kdy vstoupil do Divadla na Vinohradech. Toto divadlo se stalo jeho domovem na dlouhá léta, místem, kde se z herce stal legenda.
Filmové a televizní úspěchy: Od básníků k četníkům
Zatímco divadlo bylo jeho královstvím, film a televize ho učinily národním pokladem. Jeho první velká role přišla v trilogii o básnících: v „Konec básníku v Čechách“ (1993) ztvárnil postavu, která rezonovala s diváky toužícími po nostalgii. Následovaly filmy jako „Ještě větší blbec, než jsme doufali“ (1994) a „Jak básníkům chutná život“ (1988), kde ukázal svůj komický talent.
Ale největší slávu mu přinesl seriál „Četnické humoresky“, kde ztvárnil četníka Arazíma. Tato role se stala ikonou – diváci viděli v něm muže zákona s lidským srdcem, což v postkomunistické éře bylo jako balzám na duši. Další hity jako „Život na zámku“ (doktor Král) nebo pokračování „Nemocnice na kraji města“ ho upevnily v srdcích milionů. Töpfer nebyl jen hercem; byl vypravěčem příběhů, které odrážely realitu země.
Jeho dabingové práce přinesly hlasy hollywoodských hvězd do českých domovů, a rozhlasové dramatizace ukázaly jeho všestrannost. V roce 1995 získal cenu Alfréda Radoka za nejlepšího herce – ocenění, které podtrhlo jeho mistrovství.
Podnikatelské dobrodružství: Záchrana divadel
Töpfer nebyl jen umělcem; byl vizionářem. V roce 1995 společně s Eliškou Balzerovou založil Nadaci Fidlovačka, která zachránila zchátralé Hudební divadlo v Nuslích. Po třech letech práce otevřeli Divadlo Na Fidlovačce v roce 1998 – Töpfer zde byl ředitelem, hercem i režisérem. Toto divadlo se stalo symbolem obrody, místem, kde se setkávala tradice s modernou.
V květnu 2012 odešel do Divadla na Vinohradech, kde od září téhož roku působí jako ředitel. Pod jeho vedením divadlo prokvetlo: nové inscenace, plné sály, spolupráce s mladými talenty. Töpfer viděl divadlo jako misi – ne pro peníze, ale pro duši národa. Jeho podnikatelské dovednosti zachránily kulturní památky před zapomenutím.
Osobní drama: Ztráty a nové začátky
Život Töpfera nebyl jen triumfy; skrýval temné kapitoly. Jeho první manželství skončilo tragicky – žena mu unesla dcery do USA, což ho zlomilo. Setkání po letech bylo plné slz, symbol ztráty v éře železné opony. Ale osud mu přinesl novou lásku: druhou manželku poznal u soudu, kde bojoval o svá práva. Tento vztah se stal kotvou v bouři života.
StB na něj vedla spis, sledovala jeho kroky – v komunistickém režimu byl talent podezřelý. Přesto se nenechal zlomit; jeho dcery emigrovaly, ale on zůstal věrný své zemi. Tyto osobní boje formovaly jeho charakter, učinily ho mužem, který chápe bolest i naději.
Politická aréna: Od Senátu k Brnu
V roce 2006 vstoupil Töpfer do politiky – jako nestraník za ODS byl zvolen senátorem za obvod Praha 4. Šest let bojoval za kulturu, vzdělání a spravedlnost. Po konci mandátu v roce 2012 se vrátil k divadlu, ale osud ho zavolal zpět: v roce 2022 byl zvolen senátorem za Brno-město. Jeho politická kariéra je jako thriller – plná intrik, ale s cílem pomáhat.
V Senátu prosazoval reformy v kultuře, bojoval proti korupci. Jeho zkušenosti z divadla mu pomáhaly – politika je přece jen velké jeviště. V roce 2026, v době jeho 75. narozenin, zůstává aktivní, symbol odolnosti.
Pedagogická vášeň: Formování nové generace
Jako vysokoškolský pedagog na DAMU Töpfer předává své znalosti mladým. Jeho lekce jsou plné příběhů – učí nejen techniku, ale i etiku umění. Mnoho jeho studentů se stalo hvězdami, díky jeho vedení. Tato role ho naplňuje: vidět, jak semena talentu klíčí, je pro něj největší odměnou.
Dědictví muže, který žije pro umění
Dnes, v únoru 2026, Tomáš Töpfer zůstává ikonou. Jeho život je jako román Forsytha – plný napětí, zvratů a hlubokých pravd. Od pražských ulic k senátním lavicím, od ztrát k vítězstvím, ukázal, co znamená žít naplno. Jeho příběh inspiruje, připomíná, že talent a vytrvalost mohou změnit svět.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_T%C3%B6pfer
https://www.imdb.com/name/nm0879510/bio
https://www.csfd.cz/tvurce/1024-tomas-topfer/biografie
https://medium.seznam.cz/clanek/veronika-zoubkova-tomas-topfer-alias-cetnik-arazim-prvni-zena-mu-unesla-dcery-do-usa-druhou-zenu-poznal-u-soudu-226730
https://www.kvety.cz/lide/tomas-topfer-divadlo-na-vinohradech-cetnicke-humoresky-rozhovor
