Věra Chytilová: Rebelka české nové vlny

Představte si Ostravu v roce 1929, průmyslové město plné kouře a energie, kde se narodila dívka, která měla změnit český film. Věra Chytilová přišla na svět 2. února jako dcera Františka Chytila, legionáře a nájemce nádražních restaurací, a jeho ženy Štěpánky, která vedla rodinný podnik s pevnou rukou. Dětství strávila v Olomouci, kde se s bratrem Juliánem potýkala s realitou válečných let. Po anexi Sudet se ocitla v klášterní škole, kde se naučila disciplíně, ale i touze po svobodě. Tyto rané zkušenosti formovaly její nezlomnou povahu – ženu, která se nenechala svázat konvencemi.

Po válce se Věra vrhla do světa práce. Nejdříve studovala architekturu v Brně, ale brzy ji to táhlo jinam. Pracovala jako kreslička, laborantka, dokonce i jako manekýnka. Tyto různorodé zkušenosti ji obohatily o pohled na život z různých úhlů. V roce 1954 vstoupila do filmového průmyslu na Barrandově jako klapka u filmu Hudba z Marsu. Zde se setkala s realitou natáčení, kde se ženy obvykle držely v pozadí. Ale Věra nebyla typ, který by se spokojil s okrajovou rolí. Brzy se stala pomocnou režisérkou a pocítila volání po vlastní tvorbě.

Její cesta nebyla přímá. V roce 1950 se vdala za fotografa Karla Ludwiga, ale manželství trvalo jen tři roky. Tato zkušenost ji naučila samostatnosti. Věra se nenechala definovat rolí manželky; místo toho hledala svou cestu. V letech 1957 až 1962 studovala filmovou režii na FAMU pod vedením Otakara Vávry. Byla jedinou ženou v ročníku, kde se setkala s budoucími velikány jako Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Tato doba byla plná inspirace – československá nová vlna se rodila a Věra byla v jejím epicentru.

Na FAMU se Věra projevila jako experimentátorka. Její absolventský film Strop z roku 1963 byl autobiografickým dílem inspirovaným jejími zkušenostmi modelky. Stylově připomínal cinema verité, podobně jako film Cléo od 5 do 7 od Agnès Vardy. Tento středometrážní snímek ukázal její schopnost zachytit realitu s lehkostí a humorem. Následoval dokument Pytel blech, který získal bronzovou medaili na MFF v Benátkách v roce 1962. Už zde se projevila její láska k propojení hraného filmu s dokumentem.

Celovečerním debutem se stal film O něčem jiném z roku 1963, který je dnes považován za klíčové dílo české nové vlny. Příběh dvou žen – sportovkyně a ženy v domácnosti – prozkoumával témata obětování a seberealizace. Film získal velkou cenu na MFF v Mannheimu a ukázal Věřinu citlivost k ženským tématům. Spolupracovala zde s výtvarnicí a scenáristkou Ester Krumbachovou, která se stala klíčovou partnerkou v její tvorbě.

V této fázi se Věra vdala podruhé, tentokrát za kameramana Jaroslava Kučeru. Spolu měli dceru Terezu, výtvarnici a animátorku, a syna Štěpána, kameramana. Rodinný život propojila s kariérou – najímala pomoc, aby mohla tvořit. Tato rovnováha mezi mateřstvím a profesí se stala tématem mnoha jejích filmů.

Rok 1966 přinesl vrchol – film Sedmikrásky. Připravovaný s manželem Jaroslavem Kučerou, tento surrealistický snímek o dvou dívkách, které se bouří proti konvencím, vyvolal bouři. Interpelace v Národním shromáždění, obvinění z plýtvání jídlem v době nedostatku – film byl provokací. Získal velkou cenu na MFF v Bergamu, ale doma vyvolal kontroverze. Věra bourala formální klišé, experimentovala s barvami, kolážemi a anarchickým humorem.

Sedmikrásky nebyly jen zábavou; byly feministickým manifestem. Dívky Marie I a Marie II reprezentovaly svobodu, kterou ženy v socialistické společnosti neměly. Film kritizoval patriarchát, konzumerismus a rigiditu režimu. Věra se inspirovala surrealismem a feminismem, i když se necítila závislá na mužích. „Dělám si, co chci,“ říkala často.

Následoval film Ovoce stromů rajských jíme z roku 1969, další experiment s biblickými motivy. Ale pak přišel srpen 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy. Věra odmítla emigrovat do Francie, zůstala doma. Za televizní inscenaci Kamarádi z roku 1971 dostala šestiletý zákaz tvorby. StB se ji snažila přimět ke spolupráci, ale neuspěla. Odmítla podepsat Antichartu a stala se symbolem odporu.

Šest let bez filmu bylo pro Věru těžké, ale nezlomilo ji. V roce 1976 se vrátila s Hrou o jablko, filmem o mužském egoismu a souboji pohlaví. Získal stříbrného Huga na MFF v Chicagu. Následovaly Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), kritika socialistické společnosti, Kalamita (1981), Faunovo velmi pozdní odpoledne (1984) a Kopytem sem, kopytem tam (1988), který se zabýval nevázaným sexem a jeho následky.

Věřiny filmy byly plné satirického ostří. V Pasti, pasti, pastičky (1998) kritizovala mužskou agresi, machismus, korupci a ničení přírody. Dokumenty z cyklu České milování poukazovaly na nerovné postavení žen, domácí násilí a stereotypy. Věra riskovala – její tvorba byla etickou provokací, která nutila diváky myslet.

Věra Chytilová je často označována za feministku, i když se s tímto štítkem plně neztotožňovala. Její filmy zobrazují ženy jako oběti systému, ale i jako silné osobnosti. Témata emancipace, genderových stereotypů a mužské agrese prolínají celou její tvorbu. Spolupráce s ženami jako Kristina Vlachová nebo Daniela Fischerová podtrhují její podporu ženské kreativity.

Po revoluci v roce 1989 se Věra vrhla do pedagogické práce. Od roku 2003 byla profesorkou na FAMU, od 2005 vedoucí katedry režie. Zakládala KIWI (Kino Women International) s Nelly Pavláskovou, Milenou Dvorskou a dalšími, aby podporovala ženy ve filmu. Festival 6. listopadu 1989 byl manifestem ženské solidarity.

Ve veřejném životě byla aktivní – kandidovala do Senátu v roce 1996 za ČSSD a 2006 za Stranu Rovnost Šancí, i když neúspěšně. Podepsala petici proti radaru v roce 2007. Její aktivismus ukazoval, že film není jen umění, ale i nástroj změny.

Po sametové revoluci přišla satira Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992), která se vysmívala nové kapitalistické realitě. Další filmy jako Hezké chvilky bez záruky pokračovaly v kritice společnosti. Věra experimentovala až do konce – její tvorba byla autorská, novátorská a provokující.

V roce 1992 získala francouzský Řád umění a literatury, v 1998 Medaili Za zásluhy 1. stupně, v 2000 Českého lva za dlouholetý přínos a cenu za mimořádný přínos světové kinematografii na MFF v Karlových Varech. V roce 2005 dostala výroční cenu AČFK.

Věra Chytilová zemřela 12. března 2014 v Praze, ale její dědictví žije. Byla průkopnicí ženské režie, spojovaná s feminismem Laure Mulvey. Její filmy nutí diváky k vlastnímu myšlení, prezentují ženy mimo ideologii a moc. Inspirovala generace režisérek po celém světě – od surrealismu Sedmikrásek po satirické pohledy na společnost.

Její život byl propojením seberealizace, rodiny a boje za svobodu. Věra ukázala, že žena může být hybatelem dějin filmu, i když to znamená čelit cenzuře a předsudkům. Dnes, v éře #MeToo, její dílo rezonuje silněji než kdy dřív.

Věra Chytilová nebyla jen režisérkou; byla rebelkou, která změnila pohled na svět skrze objektiv kamery. Její příběh je připomínkou, že umění může být zbraní proti nesvobodě.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Chytilov%C3%A1

https://www.imdb.com/name/nm0161888/bio

https://www.bfi.org.uk/features/vera-chytilova-beginners

https://hundredheroines.org/featured/vera-chytilova/