Článek
Počátky v Liberci: Od krejčovské dílny k prvním divadelním krokům
Představte si malého chlapce v rušném Liberci na konci 19. století, kde se mísí české a německé hlasy, a v krejčovské dílně jeho otce Antonína Buriana se scházejí lidé toužící po divadle. Právě zde, 9. dubna 1891, se narodil Josef Vlastimil Burian, kterému osud přisoudil jméno Vlasta a přezdívku Král komiků. Jeho otec, zapálený vlastenec a ochotnický herec, pocházel z malé vesnice Tuchom u Vodňan, a matka Marie, rozená Škaloudová, přinesla do rodiny tradici pevného rodinného zázemí. Vlasta vyrůstal v prostředí, kde se šilo nejen oblečení, ale i sny o jevišti – otec často hrál v ochotnických představeních a zpíval v kostele, což malého Vlastu fascinovalo.
Liberec, tehdy Reichenberg, byl místem kontrastů: české rodiny čelily německému útlaku, a Burianovi se rozhodli pro radikální krok. V roce 1901, když bylo Vlastovi deset let, se rodina přestěhovala do Prahy na Žižkov, kde otec získal místo úředníka vybírajícího potravinové daně. Tato změna byla pro Vlastu klíčová – Žižkov byl živým pražským předměstím plným energie, kde se mladý Burian začal věnovat nejen škole, ale i svým prvním vášním. Navštěvoval obecnou školu a později se vyučil obchodním příručím na obchodní škole, ale jeho srdce patřilo divadlu a sportu. Jako dítě zpíval na kůru v kostele a miloval operu, což formovalo jeho budoucí umělecký talent. Rodinné tradice ochotnictví ho vtáhly do světa představení – v otcově dílně se scházeli lidé, kteří toužili po divadle, a Vlasta si zde osvojil první herecké dovednosti.
Ale život nebyl jen o divadle. Vlasta byl od mládí sportovním nadšencem, což ho odlišovalo od mnoha jeho vrstevníků. Vynikal ve fotbale jako brankář – hrál za kluby jako Union Žižkov, Viktoria Žižkov a dokonce za slavnou Spartu Praha. Jeho atletická postava a rychlé reflexy mu pomohly i v cyklistice a tenisu, kde často vyhrával závody. Tyto sportovní úspěchy nebyly jen koníčkem; formovaly jeho disciplínu a energii, kterou později přenášíl na jeviště. Představte si, jak mladý Vlasta, plný elánu, kombinuje obchodní učení s tréninky – to byl základ jeho neuvěřitelné vitality, která ho později proslavila.
Kabaretní bouře: První úspěchy na pražských scénách
Kolem roku 1909 se Vlasta Burian poprvé objevil před diváky ve fotbalovém klubu, kde předváděl své první komické čísla. To byl začátek jeho profesionální cesty, která ho vedla přes vedlejší role v prestižních divadlech jako Národní divadlo na Vinohradech a Švandovo divadlo. Ale skutečný průlom přišel v kabaretech, kde jeho talent explodoval. Na doporučení Karla Hašlera začal vystupovat v místech jako Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna, U Deutschů či Montmartre. Zde se stal oblíbeným před první světovou válkou, často soupeřil s maďarským komikem Ferencem Futuristou, což dodávalo jeho vystoupením pikantní rivalitu.
Během války zažil Vlasta dramatické chvíle – byl chycen a uvězněn, ale po amnestii se vrátil na scény s ještě větší energií. Po válce hrál komické role v seriózních divadlech, včetně Národního a Vinohradského. Jeho nespoutaná živelnost a nadání k improvizaci ho dělaly jedinečným – diváci milovali jeho imitace, zpěv a humor, který byl vždy aktuální a ostrovtipný. Od 1. ledna 1923 řídil divadlo Rokoko, což byl krok k samostatnosti. V roce 1925 založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana (DVB), které se stalo jeho královstvím. Divadlo působilo nejprve v Adrii, poté ve Švandově divadle a od roku 1930 v paláci Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici v Praze. Zde Burian nejen hrál, ale i režíroval, psal a budoval celý komplex – dílny, foyer, ateliér, módní salón a dokonce kino „Vlasta“. Jeho představení byla plná hudby, tance a komických scének, které přitahovaly tisíce diváků.
Burianova kariéra se rozšířila i do rozhlasu, kde jeho hlas bavil posluchače po celé zemi. Byl známý svými imitacemi slavných osobností, což mu přineslo obrovskou popularitu. Ale nebyl jen hercem – jako podnikatel investoval do divadla a sportu, sponzoroval cyklistické mužstvo a vlastnil dostihovou stáj. Jeho energie byla neuvěřitelná; představte si, jak ráno trénuje na koni, odpoledne zkouší v divadle a večer baví tisíce. Tato multifunkčnost ho dělala ikonou prvorepublikové éry, kde se mísila zábava s podnikavostí.
Filmové triumfy: Od němých snímků k zvukovým komediím
Filmový svět objevil Vlastu Buriana v roce 1923, kdy debutoval v němém filmu Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku. To byl jen začátek – celkem natočil čtyři němé filmy, včetně Falešná kočička (1926), Lásky Kačenky Strnadové (1926) a Milenky starého kriminálníka (1927). Ale skutečný boom přišel se zvukovým filmem v roce 1930, kdy natočil C. a k. polní maršálek, který měl i německou verzi. Tento film ho katapultoval mezi hvězdy – jeho hlas, mimika a timing byly ideální pro zvukové komedie.
V 30. letech následovala lavina úspěchů: On a jeho sestra (1931, s německou verzí), To neznáte Hadimršku (1931, s německou verzí), Anton Špelec, ostrostřelec (1932), Funebrák (1932), Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932), Dvanáct křesel (1933), Pobočník Jeho Výsosti (1933, s německou verzí), Revizor (1933), U snědeného krámu (1933, za který získal Bílou stuhu na benátském festivalu), Hrdinný kapitán Korkorán (1934), Nezlobte dědečka (1934), Hrdina jedné noci (1935, s německou verzí), Tři vejce do skla (1937), Ducháček to zařídí (1938), Ulice zpívá (1939), U pokladny stál… (1939), Katakomby (1940) a Když Burian prášil (1941).
Každý film byl mistrovským dílem humoru – v Anton Špelec, ostrostřelec Burian ztvárnil naivního střelce, který se zaplete do komických situací, a diváci se smáli slzám. Revizor podle Gogola byl adaptací, kde jeho improvizační dovednosti zazářily. Filmy často měly německé verze, což rozšířilo jeho slávu za hranice. V roce 1942 získal Státní cenu za herectví, což potvrdilo jeho status. I během války pokračoval v natáčení, jako v Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942) nebo Přijdu hned (1942). Po válce se vrátil s Slepice a kostelník (1951) a Zaostřit, prosím! (1956), což byl jeho poslední film.
Burian nebyl jen hercem – často filmy režíroval a psal scénáře, což mu dávalo kontrolu nad celým procesem. Jeho filmy byly plné aktuálních vtipů, satirizovaly společnost a přinášely úlevu v těžkých časech. Dodnes jsou klasikou českého filmu, reprízované v televizi a inspirující nové generace komiků.
Osobní drama: Láska, rodina a skryté stíny
Za jevištní září se skrýval složitý osobní život. Vlasta Burian měl za svobodna poměr s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou, s níž měl dceru Emílii Burianovou-Kristlovou (narozenou 8. dubna 1912, zemřela 25. května 1996). Emílie měla syna Vlastimila Kristla, který se stal součástí rodinného dědictví. V roce 1919 se Burian oženil s Ninou Červenkovou-Burianovou, která mu byla nejen manželkou, ale i největší oporou. Nina navštěvovala všechna jeho představení, starala se o domácnost a byla jeho pilířem v těžkých chvílích. Zemřela jen devět týdnů po něm, což podtrhuje hloubku jejich vztahu.
V soukromí byl Burian daleko od komického klauna – trpěl melancholií, náladovostí a možnými psychickými obtížemi, jako maniodepresivní stavy, Aspergerův syndrom nebo ADHD, což v jeho době nebylo diagnostikováno. Bydlel v luxusní vile v Dejvicích, kde měl tělocvičnu, bazén, tenisový kurt a zaměstnával personál. Byl mecenášem, podporoval umělce a sportovce, ale jeho bohatství přitahovalo i závist. Miloval koně, vlastnil stáj a jezdil na dostizích, což bylo jeho relaxací.
Ale život přinesl i temné chvíle. Během druhé světové války byl Burian obviněn z kolaborace s Němci – jeho divadlo hrálo pro německé diváky, což bylo nutností pro přežití. V roce 1944 Němci uzavřeli divadlo a Buriana internovali. Po válce byl v letech 1945–1950 vězněn v táboře v Ostrově nad Ohří a na Pankráci, kde prožil tvrdé podmínky. Byl obviněn z kolaborace, ale v roce 1950 rehabilitován, i když s poškozenou pověstí. Tyto roky ho zlomily zdravotně – trpěl srdečními problémy a depresemi.
Válečné stíny: Kontroverze a rehabilitace
Druhá světová válka byla pro Buriana zkouškou ohněm. Jeho divadlo bylo uzavřeno 1. září 1944 Němci, a on sám byl internován. Po osvobození přišla obvinění z kolaborace – kritici tvrdili, že hrál pro okupanty a udržoval kontakty s německými úřady. Burian se bránil, že to bylo nutné pro ochranu svých zaměstnanců a divadla, ale v poválečném chaosu byl odsouzen. Strávil pět let ve vězení, kde pracoval v dolech a snášel ponižování. V roce 1950 byl rehabilitován, ale trauma zůstalo.
Po propuštění se vrátil k herectví – hrál v divadle v Karlíně, na estrádách a v posledních filmech. Ale zdraví selhávalo; trpěl infarktem a jinými nemocemi. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze na srdeční selhání, ve věku 70 let. Jeho pohřeb byl masovou událostí, kde se shromáždily tisíce fanoušků.
Dědictví smíchu: Jak Burian ovlivnil českou kulturu
Vlasta Burian zanechal nesmazatelnou stopu v české kultuře. Jeho filmy jsou dodnes reprízovány, divadlo Komedie nese jeho jméno a přezdívka Král komiků žije dál. Inspiruje komiky jako Miroslav Donutil nebo Bolek Polívka. Knihy o něm, jako román Dalibora Váchy Vlasta (2025), odhalují nové pohledy na jeho život. Gramofonové desky s jeho písněmi a vystoupeními jsou sběratelskými kousky, a výstavy v Národním muzeu připomínají jeho hudební talent.
Burian byl víc než komik – byl sportovec, podnikatel a mecenáš, který symbolizoval prvorepublikový optimismus. Jeho životní příběh, plný vrcholů i pádů, nám připomíná, že za smíchem se často skrývá složitá realita. Dodnes baví a inspiruje, jako by jeho energie nikdy nehasla.
Zdroje:
