Článek
Klid nepřichází ve chvíli, kdy máš všechno vyřešené.
Přichází ve chvíli, kdy přestaneš bojovat s tím, co je.
Dlouho jsem si myslel, že klid je cíl.
Že se k němu musím propracovat.
Že až budu lepší, silnější, vyrovnanější, úspěšnější… tak pak.
Jenže čím víc jsem se snažil, tím víc mi klid utíkal.
Až mi došlo, že možná nehledám špatně.
Možná jen hledám tam, kde nikdy nebyl.
Klid není venku. Je uvnitř.
Většina z nás hledá klid v okolnostech.
Ve vztazích. V penězích. V uznání. V tom, že nás někdo pochopí.
Ale klid nemá s okolnostmi skoro nic společného.
Je to stav, který vzniká ve chvíli, kdy se přestaneš hádat s realitou.
Neznamená to rezignaci.
Znamená to přijetí.
Přijmout, že některé věci nezměníš.
Některé lidi nezachráníš.
A některé bitvy nemají smysl vyhrát.
Nejsme líní. Jsme jen unavení z cizích životů.
Kolikrát sis o sobě řekl, že jsi línej?
Že bys měl víc makat, snažit se, zabrat?
Jenže co když to není lenost.
Co když jsi jen unavený z věcí, které ti nedávají smysl?
Lidi nejsou líní.
Jsou vyčerpaní z přetvářky.
Z práce, vztahů a rolí, ve kterých se ztratili.
Když děláš to, co tě baví, nepotřebuješ se nutit.
A když děláš něco, co ti bere energii, nezachrání tě ani tři kávy.
To není slabost.
To je signál.
Ego křičí. Duše šeptá.
Ego chce výsledky.
Chce srovnání.
Chce potvrzení, že máš hodnotu.
Duše tohle neřeší.
Duše ví.
Nemluví nahlas.
Netlačí.
Jen ti dává pocit klidu, když jdeš správným směrem – a neklidu, když zrazuješ sám sebe.
Problém je, že hluk ega často přehluší ticho duše.
A tak běžíme rychle, ale špatným směrem.
Až jednoho dne padneme.
A teprve v tom tichu pochopíme, co jsme celou dobu přehlíželi.
Bolest není nepřítel. Je to zpráva.
Bolest nás nezrazuje.
Bolest nás zastavuje.
Tělo i psychika mluví dřív, než onemocníme nebo vyhoříme.
Jenže my neposloucháme.
A tak musí přidat na hlasitosti.
Klid často nepřijde proto, že bychom byli slabí.
Ale proto, že jsme dlouho šli proti sobě.
A dokud si to nepřiznáme, bude nás život zastavovat znovu a znovu.
Klid není o tom mít navrch
Dřív jsem měl potřebu vysvětlovat.
Dokazovat.
Mít pravdu.
Dnes už vím, že klid nepřichází z vítězství v hádce.
Ale z toho, že ji vůbec nemusíš vést.
Některé věci si musí každý prožít sám.
A mlčení není slabost.
Je to respekt k cestě druhého – i k té vlastní.
Na závěr
Tyhle myšlenky jsem postupně sepsal do knihy Jak žít v klidu.
Ne proto, abych někoho učil.
Ale proto, abych si sám ujasnil, co už nechci žít.
Pokud máš pocit, že se pořád snažíš, ale klid nikde –
možná tam najdeš pokračování.
Pokud bys chtěl pokračovat,
odkaz na knihu Jak žít v klidu najdeš v mém autorském profilu.
