Článek
Někdy to vypadá, že chlapi nemají co říct. Jenže ono to často není tím, že by neměli co. Spíš nevědí, jestli vůbec můžou.
Vyrůstáš s tím, že chlap má držet hubu a krok. Neřvat. Nezdržovat. Neřešit kraviny. A hlavně – nebrečet.
Na „jak se máš?“ odpovídáš „v pohodě“, i když v tobě vře vnitřní bordel jak v papiňáku.
Mlčení jako výbava na přežití
Muži se nenaučili mluvit o emocích. Ne proto, že by je neměli – ale protože se za ně většinu života někdo vysmíval, shazoval je, nebo je jednoduše ignoroval.
A tak se naučíš přežít. Mlčet. Dělat. Nezdržovat.
Protože co bys taky řekl? Že se bojíš, že nejsi dost dobrý? Že tě žere, že na tebe kašlou? Že si někdy připadáš sám jak kůl v plotě i v plný rodině?
To se přece neříká.
Chlap má být pevný jak skála.
Jenže skála taky jednou popraská, když pod ní leží moc nánosů.
Co by řekli, kdyby mohli mluvit
- „Mám pocit, že selhávám jako chlap, táta, partner…“
- „Cítím se úplně vyčerpaný, ale nevím, jak si dovolit pauzu.“
- „Chybí mi uznání. Aspoň občas říct, že jsem to zvládl.“
- „Mám strach, že nejsem pro ni dost. Ani jako muž, ani jako člověk.“
- „Občas si přeji vypadnout. Ne protože je nemiluji. Ale protože už nevím, kdo vlastně jsem.“
Tohle všechno v nich je. Jen nemají kde to říct. Nebo si myslí, že nesmí.
Společnost chce „bezúdržbové“ chlapy
Od muže se čeká, že bude funkční. Výkonný. Nezávislý. A hlavně nebude zdržovat řečmi o pocitech.
Jenže pak je plná generace chlapů, kteří mlčí – a uvnitř se dusí.
Ne proto, že nechtějí být blíž.
Ale protože už tolikrát slyšeli, že jsou slabí, divní, ufňukaní, nechlapáci – že radši zatnou zuby.
Mlčení není síla. Je to obrana
Když muž mlčí, často to není nezájem. Je to maska. Ochrana. Výsledek let, kdy ho nikdo neposlouchal.
Nebo když ho někdo slyšel, ale hned ho opravoval, radil, shazoval.
A tak už nemluví.
Ale někde uvnitř čeká, že možná… někdy… bude bezpečno.
A co s tím?
Ne každý muž se potřebuje otevřít jako kniha. Ale každý by měl mít prostor, kde může být i slabý.
Bez žehrání. Bez nároků. Bez rad.
Jen tak.
Prostě být.
A co můžeš udělat, pokud jsi ty ten muž?
- Najdi někoho, s kým můžeš mluvit. Klidně jednoho jediného člověka.
- Nauč se pojmenovat aspoň základní věci, co v sobě máš. I „nevím“ je odpověď.
- Přestaň věřit, že musíš všechno zvládnout sám. Nemusíš.
- Nenechávej mlčení řídit tvůj život. Je to jen zvyk. A zvyk se dá změnit.
Malá osobní poznámka na závěr
Píšu tenhle článek i sám pro sebe.
Protože já jsem ten chlap, co většinu věcí drží v sobě. Co neuměl říct, že je unavený, naštvaný, nebo že se bojí.
Naštěstí mám jednoho skvělého kámoše, který mě umí poslouchat. A psaní.
Díky tomu to ze mě jde ven.
A možná právě proto tohle čteš. Protože jsi na tom stejně. A nejsi v tom sám.
Chceš reagovat?
Jestli jsi muž, který někdy mlčí až moc – napiš mi.
A jestli jsi žena, co má vedle sebe takového chlapa – třeba ti tenhle článek pomůže ho líp pochopit.
Sdílej to dál. Třeba to někdo fakt potřebuje slyšet.
