Jack Brabham - muž, který změnil F1

V roce 1948 ho kamarád, kterému v dílně stavěli závodní vůz na ovály přesvědčil, aby si závodění také zkusil. Brabhamovi závodění šlo a zanedlouho po začátku, již ve svém 3. závodě, zvítězil. V témže roce vyhrál také Australian Speedway Championship a v následujících letech k tomu přidal několik dalších Australských šampionátů, než v roce 1951 přešel k silničním vozům. Jezdil s vozy značky Cooper, které si pro závody upravil. A protože se mu dařilo, všiml si ho v roce 1955 závodní manažer Královského automobilového klubu a přesvědčil ho, aby šel závodit do Anglie.

Ve Spojeném Království pokračoval v závodění s vozy značky Cooper a při návštěvách továrny, kam jezdil pro díly, se skamarádil s Bratry Cooperovými, u kterých začal, ačkoliv nebyl zaměstnancem, stavět svůj nový monopost určený pro F1 – Cooper T40 s dvoulitrovým motorem Bristol umístěným uprostřed vozu, hned za řidičem. To bylo značně neobvyklé. Do té doby měly všechny monoposty motor vpředu a tato, pro čtenáře možná nevýznamná změna, způsobila v motorsportu revoluci. Tato koncepce se totiž ve formuli 1 používá dodnes. První Grand Prix v roce 1955, kterou s novým vozem jel, se mu příliš nepodařila. Auto nefungovalo jak mělo a po poruše spojky odstoupil ze závodu. Ještě ten rok, v závodě, který se nepočítal do mistrovství, dojel se stejným autem na 4. místě, těsně za Stirlingem Mossem. To ho přesvědčilo, že vůz této koncepce je konkurenceschopný. Následně vyrazí i s autem do rodné Austrálie, kde vyhrává svou první Grand Prix.

V roce 1956 zkouší štěstí s koupeným vozem Maserati 250F, ale nedaří se mu. O něco lepší je to v závodech F2, které jezdí pro Cooper. V roce 1957 se ve Formuli 1 vrací ke staré známé značce a jezdí s vozem Cooper T43. V Monacké Grand Prix, kde byl Brabham pár kol před koncem závodu na 3. pozici, mu selhalo palivové čerpadlo. Poté, co se auto úplně zastavilo, vystoupil a dotlačil vůz do cíle. Skončil tak na 6. místě.

V roce 1959, závodí Brabham s vozem Cooper T51, který dostal silnější 2,5 litrový motor. První 4 závody, kromě Indianapolis, kterého se tým neúčastnil, dojíždí vždy „na bedně“. Následuje německá Grand Prix, kde odstupuje kvůli poruše převodovky a Portugalská GP, kde i přes hrozivě vypadající nehodu, při které byl vymrštěn z vozu na trať, vyvázne bez vážnějších zranění. Poslední závod sezóny – Velká cena USA – je i rozhodujícím závodem o titul jezdců. Šanci má jak Brabham (31 bodů), tak Stirling Moss s Cooperem (25,5 b.) a Tony Brooks s Ferrari (23). Mossovi s pole position ale brzy po startu odešla převodovka a Brabham se tak ujal vedení. To měl skoro až do konce závodu, kdy mu v posledním kole došlo palivo. Nelenil, vyskočil z auta a opět ho dotlačil do cíle. Tentokrát na 4. pozici. Brooks dokončil sice na 3. místě před Brabhamem, ale to mu na dosažení bodové ztráty nestačilo a titul mistra světa poprvé získává Brabham.

V roce 1960 díky 5 vítězstvím v řadě, získal Brabham svůj druhý titul. Oproti sezóně 1951 byla následující sezóna pro Cooper propadák. Vozy dostaly dle nových pravidel 1,5 litrový motor a dokázaly za celý šampionát získat pouze 3 body. Ve stejném roce Jack Brabham přijíždí s modifikovaným monopostem Cooper s 2,7 motorem o síle 268 koní na ovál Indianapolis 500. Mezi vozy s 4,5 litrovými (430 k) motory vpředu dojíždí na 9. místě, i když se v průběhu závodu dostal až na 3. pozici a rozpoutal tak v Indy malou revoluci s umístěním motorů v monopostech.

V roce 1962 opouští Brabham tým Cooper a zakládá vlastní – Brabham Racing Organisation. S 1,5 litrovými motory, které byly v té době povolené, se týmu příliš nedařilo a se spolehlivostí vozů na tom také nebyli moc dobře. Brabham tak začal přemýšlet o ukončení kariéry. V roce 1966 ale přichází do F1 nové třílitrové motory. Většina dodavatelů měla 12 válcové motory, které se ale potýkaly se spolehlivostí. Brabham přesvědčil Australskou firmu Repco, která s výrobou motorů neměla příliš velké zkušenosti, aby týmu postavila osmiválcový motor. Jako základ sehnal hliníkové bloky Oldsmobile 215, na jejichž základě pak postavili motory pro monopost. Motor nedosahoval takových výkonů jako konkurence, ale byl lehčí a spolehlivější. Ve voze Brabham BT19 fungovaly nové motory na jedničku a v sezóně 1966 tak vyhrává Brabham ve věku 40 let svůj třetí šampionát. Stává se zároveň prvním jezdcem v historii, který vyhrál šampionát ve voze vlastní konstrukce.

V následujícím roce připadnul titul opět stáji Brabham s vozem BT20. Tentokrát se ale stal mistrem jezdec Denny Hulme, když Brabham odmítl aby ho Denny pustil před sebe, přestože byl druhým v pořadí a i majitelem týmu. V roce 1968 tým s jezdci Brabham – Rindt většinu závodů kvůli technickým závadám nedokončili. V roce 1969 jezdí pro tým Jacky Ickx, který končí v šampionátu na 2. místě. Jack Brabham, poté co si zranil při testování nohu, a nemohl část sezóny závodit, slíbil manželce že do další sezóny již nenastoupí. Ale protože se mu pro sezónu 1970 nepodařilo sehnat druhého jezdce, musel slib porušit a na pozici jezdce týmu se sám vrátil. Po úspěšném startu sezóny (1. místo v úvodním závodě a 2. místo jen kvůli chybě ve třetím závodě v Monaku) končí nakonec v šampionátu šestý. Poté už opravdu jako jezdec se závoděním končí a vrací se s rodinou do Austrálie.

Svou stáj Formule 1 předal Berniemu Ecclestonovi. Po ukončení kariéry se k závodům ještě občas vrátil - hlavně s historickými vozy a také podporoval v závodění své syny. Jack Brabham zemřel v květnu 2014 ve věku 88 let jako nejstarší žijící mistr světa Formule 1.