Článek
Dílo z roku 1829 ve své době dobylo Berlín, Drážďany, Prahu i Vídeň a jako slavnostní představení zkrášlilo několik významných událostí pruského královského a rakouského císařského dvora. Stalo se jakýmsi vývozním artiklem Krušných hor a zároveň pozvánkou do lázeňského města Teplic, které tehdy vzkvétalo jako jedno z nejvýznamnějších letovisek Evropy. Z velké části tomu tak bylo díky péči jejich starosty a zároveň skladatele Josefa M. Wolframa (1789 - 1839).
Jeho opera Perkmon se svezla na vlně dobového zájmu o fantaskní témata, ovšem obratně ho využila ve prospěch závažných společenských i obecně lidských sdělení. Rej gnomů a salamandrů v hlubinách pohoří i mystické vzkříšení hrdiny ve sluji krále hor jsou až neuvěřitelně přirozenou součástí jinak realistického příběhu o boji proti bezpráví a lidské bezohlednosti. Důlní katastrofa a utrpení obyvatel města, kteří přišli o své blízké, jsou hybným momentem příběhu, který ústí ve vzpouru proti zlu a v odhodlání změnit svět.
Na svou dobu nevídaná sociální citlivost, ale také filozofické uchopení jemné spolupráce lidské a božské spravedlnosti a „křesťanských nebes“ s temnými duchy hor dílo vyčleňují nad standardy dobové produkce. S ní Wolfram radostně polemizuje a neváhá nastavit zrcadlo nejpopulárnějším kusům své doby. Téměř systematicky se vymezuje vůči poněkud naivistické linii syžetu Weberova Čarostřelce, ale neváhá přijít třeba i s kongeniální parafrází Mozartova Dies irae. Především ale Wolfram pokládá základy romantické opery v českém prostředí s invencí a poctivostí nejvyšší možné úrovně. Jeho příklad a vliv se ukazuje záhy v produkci jeho následovníků, kteří ať vědomě, nebo nevědomě na jeho dílo navazovali či se jím přímo inspirovali.
V Perkmonovi Wolfram na scéně rozehrává romantický balet podzemních bytostí dva roky před Meyerbeerovými jeptiškami a Robertem, ďáblem. Svou nešťastnou Františku nechává zešílet rok před Annou Bolenou a šest let před Lucií di Lammermoor a jeho psychologickou drobnokresbu Donizetti ani v nejmenším nepřekoná. Krušnohorskou hymnu „Glück auf!“ Wolfram hrdě uvádí pět let před Škroupovou Fidlovačkou s písní „Kde domov můj“. Šestnáct let po uvedení Perkmona přebírá jednu z jeho epizodických hudebních myšlenek Richard Wagner a činí z ní hlavní téma svého Tannhäusera. Celých třicet sedm let po Perkmonovi lze rozeznat čitelný otisk jeho brilantně řešeného finále na konci Smetanovy Prodané nevěsty stejně jako nezastřenou inspiraci v několika dalších číslech opery.
Pochopitelně nikoliv ve světle těchto kuriozních kontextů, ale především díky své hudební autenticitě a mistrovské sebejistotě Perkmon patří mezi nejcennější díla evropského kulturního dědictví. Jeho určující vliv na rozvoj romantické opery bude teprve třeba pečlivě definovat. Století a půl nám jeho význam unikal především kvůli faktu, že se Wolframa jako skladatele po jeho smrti neujala žádná z nacionalistických lig vytvářejících národní kulturní narativy, aby ho považovala za svého. Jako autor žijící a tvořící na rozhraní dvou tehdy ještě propojených světů - českého a německého - dovedl svou nevyhraněnost umně využít. Později se ale tato dvojznačnost stala ambivalencí, nevýhodou, a nakonec i prokletím.
Novodobé vzkříšení opery se tak může stát poněkud netradičním příspěvkem k roku české hudby, jejíž širší a komplexnější definice by mohla pomoci reformulovat některá historická klišé. V nastudování Severočeské filharmonie Teplice ji uvede Trautzlova umělecká společnost na třech představeních jak v německém originále, tak v pečlivě přebásněné české verzi, s původním autorským klavírním doprovodem i v orchestrálním podání. Hlavním počinem se stane slavnostní uvedení 20. června 2024 v Krušnohorském divadle v Teplicích, kterým opulentní divadelní budova důstojně připomene 100 let své existence a které zároveň zakončí Beethovenův hudební festival.
