Článek
Cestovatel z povolání: Jak jsem žil 17 let „na volné noze“ a důchod mě překvapil
Když přišla revoluce v roce 1989, všechno se změnilo. Bylo mi něco přes dvacet a já, stejně jako spousta jiných, jsem dostal chuť objevovat svět. Představa, že zůstanu zavřený v jednom městě a budu každý den chodit na stejné místo do práce, mě děsila. Místo toho jsem se rozhodl pro životní styl, který mě bavil – půl roku práce, půl roku cestování.
Nebylo to jednoduché a určitě to nebyla cesta pro každého, ale pro mě to dávalo smysl. Každý rok jsem se vracel domů, vzal lopatu nebo kladivo do ruky a makal na stavbách, abych si našetřil na další dobrodružství.
Život mezi lešením a světem
První roky byly jednoduché. Vždycky se našla práce. Stavby rostly jako houby po dešti a práce rukama byla ceněná. Během těch šesti měsíců jsem většinou dřel od rána do večera, abych si mohl další půlrok užívat svobodu. Za ty roky jsem viděl kus světa – od pláží v Asii, přes deštné pralesy v Jižní Americe, až po hory v Evropě. Nikdy jsem nepotřeboval drahé hotely nebo luxusní dovolené, stačil mi batoh, spacák a trochu peněz na jídlo.
Samozřejmě, nebylo to jen romantické. Někdy se věci zkomplikovaly. Občas mi v cizině došly peníze dřív, než jsem plánoval, a musel jsem se vrátit domů s prázdnou kapsou. Jindy jsem přišel o práci, protože jsem byl dlouho pryč a už na mě nezbylo místo. Ale i přesto jsem tenhle způsob života miloval.
Na černo a na úřadu práce
V posledních letech se to ale začalo měnit. Práce na stavbách už nebyla tak stabilní, a tak jsem si začal přivydělávat „na černo“. Oficiálně jsem byl vedený na úřadu práce, ale vždycky jsem si našel něco bokem, abych měl z čeho žít a dál cestovat. Někdo by mohl říct, že jsem podváděl systém, a možná by měl pravdu. Ale pro mě to bylo hlavně o tom, že jsem nechtěl žít v závazcích. Nechtěl jsem hypotéku, nechtěl jsem být svázaný pracovní smlouvou.
Na úřadu práce jsem nakonec strávil celkem 17 let. Občas jsem si říkal, jestli to není moc. Jestli se mi to jednou nevymstí. Ale vždycky jsem si řekl, že žiju přítomností a že to nějak dopadne.
Důchod: Překvapení za odměnu
Když se blížil čas důchodu, přiznám se, že jsem měl strach. Říkal jsem si, že se mi všechny ty roky „volnosti“ vrátí. Že skončím s minimálním důchodem a budu muset počítat každou korunu. Ale nakonec to dopadlo lépe, než jsem čekal. Když mi z úřadu oznámili, že můj důchod bude činit příjemných 17 tisíc korun měsíčně, skoro jsem tomu nevěřil. Možná to bylo štěstí, možná fakt, že jsem přece jen nějaké roky odpracoval a odvody za mě dělali i úřady.
Není to návod, ale můj příběh
Tenhle článek není návod. Nemyslím si, že by měl každý žít jako já. Všechno má své výhody i nevýhody. Já si vybral svobodu, ale za cenu nejistoty. Měl jsem chvíle, kdy jsem měl sotva na jídlo, a musel jsem se spoléhat na pomoc přátel nebo rodiny. Ale zároveň jsem měl život plný zážitků, na které budu vzpomínat do konce života.
A teď, když mám těch 17 tisíc měsíčně a nemusím se už nikam honit, vím, že jsem svého rozhodnutí nelitoval. Moje cesta byla jiná, trochu divoká, trochu riskantní, ale byla moje. A to je to hlavní, co si z ní odnáším.
Čtenářovi díky za téma na článek a hlavně to prosím neberte jako návod:)
Nově jsme i na instagramu zde.
