Článek
Poprvé jsem ji zahlédl na chodbě fakulty. Profesorka Jana – pětapadesát let, elegantní kostýmek, brýle s tenkými obroučkami, vlasy sepnuté tak, že ani jediný pramen nevyčníval. Její pohled byl přísný, ale v koutku úst se občas objevil úsměv, který dokázal rozpoutat bouři v hlavě každého muže. Včetně mě.
Na přednáškách mluvila klidným, sebejistým hlasem, a přitom si pohrávala s perem nebo si pomalu posouvala brýle po nose. Možná to byly jen gesta, ale pro mě to byly signály.
První opravdové setkání mimo fakultu přišlo po večerní přednášce. Nabídl jsem, že jí pomůžu odnést kufřík se skripty. Zastavili jsme se v kavárně. Mluvili jsme o knihách, víně, o cestování. Byla jiná než ve škole – uvolněná, lehce ironická, s pohledem, který se nezastavoval jen na mých očích.
O týden později mi napsala e-mail s pozvánkou na „konzultaci“ k mé seminární práci. Měl jsem přijít k ní domů. Když jsem zazvonil, otevřela v černém saténovém županu, pod kterým prosvítala krajková podprsenka. Vlasy měla rozpuštěné a v bytě vonělo červené víno a parfém, který se mi okamžitě vryl do paměti.
První noc byla pomalá, promyšlená. Posadila mě na pohovku, sama si nalila víno a přisedla blíž. Její ruka na mém stehně byla jistá, jako by přesně věděla, kam směřujeme. Když mi šeptala do ucha, cítil jsem teplo jejího dechu a každé slovo bylo jako rozžhavený drát.
Od té chvíle jsme se vídali pravidelně. A pokaždé to bylo jiné.
Jednou mě uvítala v červeném korzetu, punčochách na podvazcích a s jemnými sametovými rukavicemi. Přešla přede mnou po pokoji na vysokých podpatcích, zastavila se těsně u mě a nechala mě cítit její parfém. Sedla si na opěradlo křesla a s úsměvem mě nechala čekat, až mi dovolí dotek.
Jindy měla na sobě bílý krajkový komplet, který působil nevinně, ale její oči říkaly pravý opak. Zavázala mi oči hedvábným šátkem a nechala mě jen poslouchat její kroky, cítit jemný dotek látky na kůži, slyšet šustění punčoch, když se ke mně přiblížila. Ten pocit nejistoty, kdy nevíš, odkud přijde další dotek, byl opojný.
Měla ráda hru na tempo. Začala jemně – dlouhé doteky, pomalé polibky, šeptaná slova. A pak náhlý zvrat – pevný stisk, rychlý pohyb, pohled, který nepřipouštěl odpor. Uměla si hrát s mými hranicemi a pokaždé je posunout o kousek dál.
Byly i večery, kdy jsme se viděli jen na krátko – třeba po fakultě, když měla v diáři „mezeru“. Odemkla mi byt, nechala mě stát ve dveřích, sama si klekla k otevřenému kufru s prádlem a pomalu si vybírala, co si vezme na příště. A přitom mě nespouštěla z očí.
Po každém setkání jsem odcházel jako jiný člověk. Hlava plná obrazů – hedvábný korzet, teplo jejích dlaní, cinknutí podpatků o parkety, její smích, který zněl jako pozvánka k dalšímu večeru.
A na fakultě? Tam jsme byli opět učitelka a student. Všechno mezi námi bylo pečlivě skryté. Jen občas, když mi podávala papíry, její prsty zůstaly o zlomek vteřiny déle na mých. Stačilo to, abych věděl, že naše další lekce už se blíží.
Nikdy jsem nechtěl, aby ten kurz skončil.
