Článek
Píseň „(I Can't Get No) Satisfaction“ od The Rolling Stones patří mezi nejslavnější rockové skladby všech dob. Její ikonický riff, energický rytmus a provokativní text ji katapultovaly mezi hymny rockové revoluce 60. let. Jak ale tato píseň vznikla? Pojďme se podívat na její původ, nahrávání i kulturní dopad.
1. Inspirace a zrod ikonického riffu
Legenda praví, že kytarista Keith Richards přišel s nápadem na hlavní kytarový riff během noci 6. května 1965 v motelu Fort Harrison Hotel v Clearwateru na Floridě. Podle Richardsových slov se probudil uprostřed noci a ve snaze nezapomenout melodii ji rychle nahrál na kazetový magnetofon.
Na nahrávce bylo slyšet přibližně dvě minuty hudby, následované zvukem Richardsova chrápání, což dokládá jeho příhodu, že po nahrání ihned usnul. Tento jednoduchý, ale silný riff měl zcela zásadní vliv na celou píseň.
Keith Richards původně zamýšlel, že riff bude hrán na dechové nástroje, ale Mick Jagger a producent Andrew Loog Oldham ho přesvědčili, aby jej ponechal na kytaru. Výsledkem byla jedna z nejznámějších kytarových linek v historii rocku.
2. Text: Kritika konzumní společnosti
Text písně napsal Mick Jagger, frontman kapely, a to krátce po Richardsově hudebním nápadu. Slova „I can't get no satisfaction“ (v překladu „nedokážu dosáhnout žádného uspokojení“) vyjadřovala frustraci mladé generace z konzumní společnosti, povrchnosti médií a falešné reklamy.
Jagger se nechal inspirovat americkým životním stylem, který během turné pozoroval. Verše kritizují například manipulaci reklamou („He’s tellin’ me more and more about some useless information“), ale i nespokojenost v mezilidských vztazích („I can't get no girl reaction“). Text byl na svou dobu provokativní, což vedlo k určité cenzuře, zejména v konzervativních rádiích.
3. Nahrávání ve studiu
Píseň byla původně nahrána 10. května 1965 v Chess Studios v Chicagu, kde Rolling Stones často pracovali. Nicméně členové kapely nebyli spokojeni s výsledkem, a tak ji o dva dny později znovu nahráli ve studiu RCA Studios v Los Angeles.
Zásadní roli v konečném zvuku písně hrál Gibson Fuzz-Tone efekt, který Keith Richards použil pro zkreslení kytary. Tento efektový pedál měl původně pouze simulovat zvuk dechových nástrojů, ale ve výsledku dodal písni syrový, agresivní tón, který ji odlišil od ostatních skladeb té doby. Tento zvuk se později stal klíčovým prvkem v rozvoji hard rocku a heavy metalu.
4. Vydání a obrovský úspěch
Píseň byla poprvé vydána jako singl 6. června 1965 v USA, kde okamžitě zaznamenala obrovský úspěch. Do tří týdnů se vyšplhala na první místo hitparády Billboard Hot 100, kde se udržela čtyři týdny.
V Británii byla píseň původně považována za příliš provokativní a vydavatelství Decca Records váhalo s jejím uvedením. Nakonec vyšla až 20. srpna 1965 a opět se stala hitem číslo jedna.
Píseň výrazně přispěla k popularitě Rolling Stones a upevnila jejich image rebelských rockerů, kteří se nebojí provokovat.
5. Kulturní dopad a dědictví písně
„(I Can't Get No) Satisfaction“ se stala generační hymnou a jednou z nejdůležitějších písní rockové historie. Časopis Rolling Stone ji zařadil na druhé místo v žebříčku „500 nejlepších písní všech dob“ (první místo obsadila „Like a Rolling Stone“ od Boba Dylana).
Během let píseň převzala a interpretovala řada hudebníků, například:
- Otis Redding (soulová verze, která inspirovala pozdější funky aranžmá)
- Devo (novovlnná verze z roku 1978)
- Britney Spears (svébytné pojetí na turné v roce 2000)
Dodnes se objevuje v reklamách, filmech a hrách a je pevnou součástí koncertních setlistů Rolling Stones.
6. Závěr
„(I Can't Get No) Satisfaction“ není jen písní – je to kulturní symbol. Její ikonický riff, provokativní text a energie změnily tvář rockové hudby a inspirovaly nespočet hudebníků. Dodnes zůstává jedním z největších hitů Rolling Stones a je považována za jednu z nejvýznamnějších rockových skladeb všech dob.
🎵 Oficiální lyric video k písni:
The Rolling Stones - (I Can't Get No) Satisfaction (Official Lyric Video)
