Článek
Nevím, kdy přesně se to zlomilo. Možná když jsem poprvé ucítila dotek cizí ruky na svém stehně v baru, možná když jsem se poprvé probudila vedle muže, jehož jméno jsem si nepamatovala. Každopádně teď už vím, co jsem.
Jsem nymfomanka. A miluju to.
Každý den je hra. Hra na lov. Procházím profily na Tinderu jako katalogem. Tohle je hezký, ale vypadá moc hodný. Támhleten má drsný pohled, ten by mohl být divoký. Swipe doprava. A už pípne zpráva. „Ahoj, krásko.“ To mě nebaví. Potřebuju víc. „Co bys se mnou dělal?“ Odpovím rovnou a čekám, kdo se chytne. Ti, co se začervenají jen skrze text, jdou pryč. Chci ty, co to umí rozjet hned.
Ale Tinder je jen jedna cesta. Mám ráda i bary. Malé, temné podniky, kde hraje tlumená hudba a vzduchem se mísí alkohol s cigaretovým dýmem. Vím, co nosím. Těsné minišaty, černé nebo červené, které sotva zakryjí to nejnutnější. Punčochy s krajkou. Podpatky tak vysoké, že mě nutí kroutit boky při každém kroku. Pod tím krajková tanga a podprsenka, co sotva drží má plná prsa. Chci, aby se na mě dívali. Aby mi sami objednávali drinky, zatímco já se jen usměju, nakloním se, nechám muže zahlédnout kousek dekoltu.
Vždycky si vyberu. Vždycky. Někdy je to dravý samec, co mě přirazí hned na záchodech. Jindy gentleman, co mě zve domů, kde si mě bere pomalu, ale vytrvale celou noc. Miluju to. Tu proměnu, kdy se z klidného muže stane zvíře, když mu šeptám do ucha, co všechno s ním chci dělat.
Svedení je umění. Vím, kdy se zasmát, kdy se jen podívat očima, kdy nechat sklouznout ramínko šatů. Dotknout se jeho ruky jen letmo, jako náhodou. Těsně se přiblížit, až cítí mou vůni. A pak už to jde samo.
Sex? To je moje droga. Někdy tvrdý a divoký, kdy mě plácne přes zadek a chytí pod krkem. Jindy dlouhý a pomalý, kdy mi šeptá, že jsem ta nejkrásnější. Ale pokaždé končím spokojená. Rozcuchaná, s rozmazanou rtěnkou, tělo horké a pulzující.
Ráno? Ráno je jiná hra. Mám ráda ten moment, kdy se probudí, rozhlédne se, trochu zmatený. Já už většinou stojím u kávovaru jen ve spodním prádle. Podávám mu hrnek, usměju se a řeknu: „Máš pět minut.“ Nečeká to. Myslí si, že budu chtít číslo, že se ozvu. Ale já nechci. Už jsem sytá. Chci další.
Sleduju, jak se obléká, občas si vezme špatnou ponožku, vypadá trochu ztraceně. Někdy se snaží o poslední polibek, někdy se jen otočí ve dveřích. Já se zavřu, zapnu telefon a už swipuji dál.
Jsem nymfomanka. A mám to ráda.
