Článek
Láska přichází, když ji nejméně čekáte, říká se. Ale ruku na srdce – kdo by čekal, že svého životního partnera najdu na BDSM seznamce? Ano, přesně tak, seznamka, kde většina lidí hledá někoho, kdo jim pomůže objevovat ty nejhlubší (a často trochu bolestivé) zákoutí jejich fantazií. A tady jsem našla jeho. Muže, se kterým jsem dnes šťastně vdaná, mám dvě děti a spolu vedeme naprosto normální život. Tedy pokud za normální považujete to, že oba pracujeme v plzeňském pivovaru a doma máme speciální šuplík, který před dětmi zamykáme na dva zámky. Ale pěkně od začátku.
Jak to všechno začalo
Bylo mi něco málo přes třicet a po několika rozchodech jsem si řekla: „Kašlu na normální seznamky. Půjdu tam, kde lidé nosí kůži nejen na botách.“ A tak jsem si založila profil na jedné nejmenované BDSM seznamce. Jasně, na první pohled to byla džungle. Jeden chtěl být bičem, druhý bičovaným, třetí chtěl prostě jen někoho, kdo by mu říkal „pane“. A mezi tím vším se objevil on. Martin.
Martinův profil mě zaujal hned. Žádné vyzývavé fotky nebo přehnané popisy toho, co by s kým dělal. Měl normální úsměv, psal, že rád čte fantasy knihy, a zmínil, že hledá spíš něco dlouhodobého. Tak jsem mu napsala.
První rande: Rákosky stranou
Setkali jsme se v jedné plzeňské kavárně. Byla jsem připravená na to, že to bude buď katastrofa, nebo absolutní hit. Když Martin dorazil, měl na sobě košili a kalhoty – vypadal, jako by šel spíš na pracovní pohovor než na rande z BDSM seznamky. Byla jsem v rozpacích, takže jsem ze sebe jako první větu vyhrkla: „Takže… už ti někdo zlomil rákosku?“ Zasmál se a odpověděl: „Ne, ale jednou mi praskla karabina na vodítku.“ Takhle jsme prolomili ledy.
Celý večer jsme si povídali o všem možném – o práci, o knihách, o tom, jak zvláštní je vysvětlovat lidem, co znamenají ta tři písmena v názvu seznamky. Žádné horké řeči o dominanci, žádné příběhy o bičích. Prostě jsme si sedli jako dva normální lidé. A tehdy jsem se dozvěděla, že stejně jako já pracuje v plzeňském pivovaru.
Z BDSM seznamky k pivní pěně
Když jsme spolu začali chodit, přirozeně jsme se ponořili i do „temnějších“ stránek našeho vztahu. Ale čím víc jsme byli spolu, tím míň šlo o hračky a pouta a tím víc o to, jak se smějeme, plánujeme výlety a vaříme společné večeře. Za rok mě Martin požádal o ruku – symbolicky na firemním večírku s půllitrem v ruce.
Dnes máme dvě děti, Honzíka a Aničku. Jsou naší pýchou a radostí, ale přiznám se, že občas se v nás ozve starý humor. Když Honzík našel v šuplíku pouta, museli jsme rychle vymyslet pohádku o policajtech. A když se při návštěvě babička ptala, proč máme v ložnici červené lano, odpověděla jsem: „Na horolezectví, babi!“
Pivovar a rodina
Práce v plzeňském pivovaru je hektická, ale zábavná. Naše děti si už zvykly, že se doma občas mluví o stupních, pěně a chuti sladu, i když to zatím nemají šanci pořádně pochopit. Jen doufáme, že jim jednoho dne neuklouzne ve školce věta jako: „Tatínek má nejlepší pivo, ale maminka má lepší pouta.“
Co si odnést z našeho příběhu?
Možná to není klasická romantika, ale o to je naše láska pevnější. Učíme se jeden od druhého každý den. A pokud vás tohle rozesmálo, překvapilo, nebo dokonce inspirovalo, vězte jedno: Každá cesta k lásce je jedinečná. Ať už vede přes parket, Tinder, nebo seznamku, kde je nejčastější otázkou: „Máš radši kůži, nebo latex?“
A kdyby vás zajímalo, jestli si občas s Martinem na tu seznamku vzpomeneme – vzpomeneme. A vždycky se u toho zasmějeme. Protože právě díky ní máme to nejdůležitější: rodinu.
A taky nekonečné zásoby piva.
******
Děkujeme za pikantní příběh naší čtenářce a pošlete nám i ten Váš.
Třeba přes náš instagram zde.
Změnili jsme lokaci, jména a foto je ilustrační.
