Článek
Moje dcera si vzala budižkničemu: Jaké to je sledovat její trápení pohledem matky
Sedím ve svém oblíbeném křesle, dívám se z okna na zapadající slunce a přemýšlím o životě své dcery. Jsem už starší žena, mám za sebou dlouhá léta práce, starostí i radostí. Ale co mě tíží nejvíc, je to, jak moje dcera tahá za těžký provaz rodinného života, zatímco její muž, ten budižkničemu, si žije svůj život bez většího zájmu o odpovědnost.
Když se vzali, byla jsem ráda. Myslela jsem si, že je šťastná. On byl zpočátku sympatický, trochu líný, ale kdo není. „On se časem zlepší,“ říkala jsem si. Jenže nezlepšil. Nikdy. Nemá pořádnou práci, jen pořád chodí po nějakých kurzech a seminářích, které mu nic nepřinášejí. Zatímco moje dcera pracuje na dvou místech, aby utáhla hypotéku, školku a jídlo, on se vrací domů, rozkládá se na gauč a mluví o tom, jak „brzy prorazí“. Už to říká roky.
A tak je to všechno na ní. Ráno vstává před pátou, připraví děti, odveze je do školky a školy, pak jde do jedné práce, odpoledne do druhé. Večer ještě kontroluje úkoly dětí, uklízí, pere, vaří. Často ji slyším, jak si povzdechne: „Kdybych aspoň měla trochu klidu.“ Ale nemá. Na klid není čas. Místo toho se její muž v klidu „rozvíjí“.
Bojím se o ni
Když vidím, jak se hrbí pod tíhou povinností, srdce mi puká. Už jsem jí několikrát říkala: „Dítě, rozveď se. Máš na víc. Nepotřebuješ vedle sebe člověka, který tě jen vysává.“ Ale ona se bojí. Říká, že kvůli dětem musí rodinu udržet pohromadě. Bojí se, že by na ně sama nestačila. A já jí rozumím. Vím, že nechce, aby děti vyrůstaly bez otce. Ale říkám jí: „Je tohle vůbec otec? Co jim vlastně dává? Co je učí? Jen to, že se povinnosti dají obejít.“
Myslím si, že se bojí i sama za sebe. Co by o ní řekli ostatní? „Rozvedená matka.“ Ale co je důležitější než její štěstí? Copak si to nezaslouží? Copak není její hodnota větší než tenhle nešťastný život? Když jí to říkám, jen přikývne, ale já vidím, že mi nevěří. Že je vevnitř pořád ta mladá holka, která chce věřit, že láska všechno překoná. Ale láska tu už dávno není. Jen únava.
Děti to vidí
A co mě trápí ještě víc, je to, co vidí moje vnoučata. Vidí matku, která se lopotí, a otce, který nic nedělá. Jaký příklad jim to dává? Bojím se, aby z nich nevyrostli lidé, kteří si myslí, že je normální, když je žena otrokem domácnosti, a muž jen nečinným pozorovatelem.
Často se za ně modlím. Modlím se, aby má dcera našla odvahu tohle změnit. Aby pochopila, že je silná a schopná. Že jí bude líp, když tohle břímě odhodí. Ale zároveň ji nechci do ničeho tlačit. Je to její život, její rozhodnutí. A tak tu sedím, sleduji ji, jak se trápí, a přeji si, aby jednoho dne našla cestu ke svobodě.
Možná, až bude sama, konečně pozná, co je to radost ze života. Možná už nebude muset ráno vstávat s pocitem, že na to všechno je sama. A možná jednou pochopí, že láska není o tom, kdo ji nejvíc zatíží, ale o tom, kdo s ní sdílí tíhu i radost.
Děkujeme čtenářce za životní příběh a snad zeť dostane rozum!
Máte podobný příběh? Dejte nám vědět třeba na instagramu zde.
.
