Článek
Představte si to – dvacet let žijete v domnění, že máte klidné manželství, spokojený život a věrnou ženu. A pak přijde rána, která vám zničí celý svět během pár vteřin. Přesně to se stalo mně – obyčejnému chlapovi z malé vesnice na Vysočině.
Byl jsem zrovna po šichtě, dorazil domů dřív, než bylo v plánu. Vejdu do kuchyně a slyším tlumené hlasy. Nic podezřelého, říkám si. Ale pak jsem zaslechl smích – její smích. Dlouhý, vřískavý, takový ten, co jsem neslyšel už roky. Opatrně nakouknu do obýváku a tam… ona. Moje žena. Seděla na gauči, po boku myslivce z vedlejší vesnice, co si k nám občas skočil pro vajíčka nebo něco z hospody. Smáli se jako puberťáci na rande.
Co se tady sakra děje?! zařval jsem tak hlasitě, že se kočka schovala pod stůl.
Začalo divadlo. Ona že „nic“, že „jen povídali“, že prý se znali ještě ze školy. Povídali?! Myslivec tam seděl s rudou tváří a ani se nehnul. Já už byl jak papiňák před výbuchem. Spustil jsem na ni – slova létala vzduchem jak facky.
„Po dvaceti letech? Po dvaceti letech mě vyměníš za nějakýho zelenýho kašpara s flintou?“ řval jsem, zatímco ona jen lapala po dechu.
Myslivec se najednou postavil, jako by chtěl říct něco chytrého. „My jsme si fakt jen povídali,“ zablekotal. Jenže mě už nic nezastavilo. Dostal jsem ho za límec a sotva jsem ho stihl vyhodit ze dveří, už letěla i jeho zelená hučka.
A manželka? Té jsem řekl rovnou: Sbal si věci a táhni.
A tak šla. K matce do vedlejší vesnice. Myslivec? Ani ten nakonec nepochodil – jeho stará ho vykopla z baráku ještě dřív, než se stihl omluvit.
Teď už je vesnice klidná, jen sousedé mají o čem drbat v hospodě. A já? Žiju sám, ale aspoň v klidu. Myslivci se od té doby radši vyhýbám. Možná jsem přišel o ženu, ale aspoň vím, že do domu už mi žádnej kašpar v zeleným nevlítne.
Autorsky zpracováno.
Další pikantnosti najdeš na našem instagramu zde.
