Článek
Sladká pomsta ve vysokých podpatcích
Seděla jsem v kuchyni, zírala na poloprázdný hrnek studené kávy a snažila se pochopit, co se právě stalo. Můj manžel – muž, se kterým jsem sdílela život, sny a společné účty – mi právě oznámil, že odchází. A ne za kýmkoli. Odchází za svou mladou, naivní, věčně přitakávající sekretářkou. Prý to mezi námi vyprchalo. Prý už si nerozumíme. A prý jsem poslední roky víc manželkou než ženou.
V tu chvíli jsem se nezmohla na nic. Jen jsem tam seděla, poslouchala jeho řeči o „novém začátku“ a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Počkal, až mu zabalím kufry, a s výrazem falešné lítosti za sebou zavřel dveře.
A já? První den jsem brečela. Druhý den jsem se litovala. Třetí den jsem měla vztek. Ale čtvrtý den? Čtvrtý den jsem otevřela skříň a vytáhla zapomenuté červené šaty, které mi kdysi říkal, že jsou „až moc vyzývavé“. Nahodila jsem podpatky, lehce se nalíčila a podívala se na sebe do zrcadla.
„Tak pojď, holka,“ řekla jsem si. „Konec fňukání.“
Nový život ve světlech baru
Když jsem vešla do baru, cítila jsem se nejistá. Dlouho jsem nikde sama nebyla. Když mi barman podával první skleničku vína, skoro se mi třásla ruka. Ale pak jsem si všimla pohledů. Dřív jsem si myslela, že s věkem přestaneme být pro muže zajímavé, ale očividně to byl jen další z bludů, který mi můj drahý bývalý nasadil do hlavy.
A pak jsem ho uviděla. Stál u baru, vysoký, elegantní, s uvolněným úsměvem a pohledem, který říkal, že přesně ví, co chce. A že dnes večer to chci být já.
„Dáš si ještě jedno?“ zeptal se mě a přisunul si svou skleničku blíž.
Podívala jsem se na něj a usmála se. „Možná. Záleží na tom, kdo mi ho koupí.“
A tak začal můj nový život. Adam byl první, ale rozhodně ne poslední. Poprvé po letech jsem si připadala živá, žádoucí a nespoutaná. Dvakrát týdně – někdy s Adamem, jindy s někým jiným – jsem zažívala vášeň, o které jsem ani nevěděla, že mi tak chyběla.
A můj bývalý?
Zatímco já žiju, on platí
O pár měsíců později jsem ho náhodou zahlédla v obchodním centru. Vedle něj cupitala jeho mladá kráska s drahou kabelkou a výrazem, který naznačoval, že právě ukazuje prstem na další věc, kterou jí musí koupit. A on? Vypadal o deset let starší. Unavený, skleslý, s kruhy pod očima.
Usmála jsem se. Bylo mi jasné, že jeho peněženka krvácí stejně jako jeho naivita. A že až peníze dojdou, dojde i jeho pohádka o „novém začátku“.
A pak jednoho večera přišla ta zpráva.
„Můžeme se sejít? Potřebuju s tebou mluvit.“
Věděla jsem přesně, co přijde. Pokusí se to zamluvit, říct mi, že udělal chybu, že si uvědomil, jak moc mě miluje. Že ho ta malá mrcha jen využila a že chce domů.
Ale já? Já už nebyla ta, která by se litovala.
Odepsala jsem jedinou větu.
„Promiň, dneska mám rande.“
A poprvé po dlouhé době jsem se z plných plic rozesmála.
Pošlete nám i Vás příběh, třeba přes instagram zde.
