Vášnivá přestávka: Jak jsem zažila nejdivočejší chvíli na tribuně Dynama Pardubice

Jmenuju se Klára, je mi 23 let a Dynamo Pardubice je pro mě životní láska. Jsem na každém zápase – fandím, křičím, žiju tím. Ale zápas proti Hradci Králové? To byla noc, na kterou nikdy nezapomenu. Ne kvůli skóre, ale kvůli tomu, co se stalo o přestávce.

Byla to vášeň, adrenalin, trochu drzosti a možná i pár piv. S mým přítelem Markem jsme seděli na naší oblíbené tribuně, kde vždycky vládne ta pravá atmosféra. Zápas byl napjatý, hrálo se ostře a emoce se hromadily. Když rozhodčí odpískal poločas, začala mezi fanoušky klasická pauza – pár lidí šlo na pivo, jiní na záchod, ale my dva jsme zůstali na místě. A tehdy to na nás přišlo.

Ne, nebylo to předem naplánované. Prostě nás najednou pohltila ta kombinace adrenalinu ze zápasu a blízkost toho druhého. Marek se ke mně naklonil, dal mi pusu, a než jsem si to uvědomila, jeho ruka už byla na mém stehně. „Co kdybychom si ten zápas udělali ještě zajímavější?“ zašeptal. V tu chvíli jsem věděla, že do toho jdu.

Nejsme hloupí – samozřejmě jsme nechtěli, aby nás někdo viděl. Na tribuně bylo pořád pár lidí, ale většina byla zabraná do svých telefonů nebo stála frontu na klobásu. Seděli jsme na krajním místě, zády ke zdi, takže nám to trochu hrálo do karet.

Začalo to nenápadně. Marek mi hodil bundu přes klín, a když jsem si na něj sedla, vypadali jsme jako dva lidi, co se prostě objímají a užívají si přestávku. Nikdo nemohl vidět, co se děje pod bundou. Moje ruce objímaly jeho krk, jeho zase moje boky, a mezi námi se rozjela tichá, ale šíleně intenzivní akce.

Snažila jsem se neudělat žádný podezřelý pohyb, ale můj tep byl tak rychlý, že jsem měla pocit, že to musí slyšet celý stadion. Marek byl úžasný – jeho polibky na mém krku mě úplně dostaly. Celý svět najednou zmizel, nebylo nic jiného než on, já a to šílené vzrušení.

Samozřejmě jsme byli opatrní. Věděli jsme, že máme jen pár minut, než se lidi začnou vracet na svá místa. Byla to rychlá, ale neskutečně intenzivní jízda, která skončila přesně ve chvíli, kdy se na hřišti začali rozcvičovat hráči na druhý poločas. Upravit oblečení, sundat bundu z klína, hodit si na tvář výraz „nic se nestalo“ – a bylo hotovo.

Když začal druhý poločas, byli jsme oba pořádně rozklepaní, ale zároveň nabití energií. Ani nevíte, jaké to je, když sedíte mezi desítkami lidí, fandíte svému týmu a zároveň v sobě máte tohle tajemství. Dynamo nakonec vyhrálo a já odcházela ze stadionu s úsměvem, který nešlo skrýt.

Nebudu lhát – tohle nebylo jen o zápase. Byla to kombinace vášně, vzrušení a toho, že jsem cítila, jak moc si s Markem věříme. Možná to bylo bláznivé, možná lehce riskantní, ale nelituju. Někdy je prostě potřeba pustit se do něčeho, co vám rozproudí krev.

Takže pokud se příště na tribunách Dynama podíváte kolem sebe, možná uvidíte někoho, kdo má trochu jiný důvod k úsměvu. Ale nebojte, příště to už necháme na doma – možná.

Kláro díky za článek a zdravíme Dynamo!

Nově nás najdete i na instagramu zde.