Článek
Velikonoční pondělí. Pro většinu žen znamená jen pár neškodných ran pomlázkou a úsměvy od dětí. Pro mě? Očekávaný rituál, kdy se stávám jeho – a on můj pán. Loni to bylo jiné. Temnější. Hlouběji pod kůži. Přesně tak, jak to mám ráda.
Už od rána jsem věděla, co přijde. Oblékla jsem si lehké, květované šaty – bez spodního prádla. Věděla jsem, že si mě prohlédne, že si mě osahá pohledem. A že si mě vezme, kdy bude chtít. Přišel s pomlázkou v ruce, ale ta zůstala ležet u dveří. V ruce držel něco jiného – tenký černý bičík, kožený, lesklý… připravený mě potrestat. A potěšit.
„Připrav se,“ zašeptal, zatímco mě přitlačil na jídelní stůl. Podvolila jsem se mu s radostí. Zvedl mi šaty až na záda a pohladil mě dlaní po odhaleném zadečku. Jeho prsty byly jemné, ale pevné. Pak přišla první rána. Ostrá, ale krásná. Zasyčela jsem blahem.
Rána za ranou mě rozpalovala, každé švihnutí bičíku mě otevíralo víc a víc. Cítila jsem, jak ve mně roste vlhkost a touha. Každý zvuk kůže o kůži byl jako milostná předehra. Nebyl to trest – byl to dar.
Když mi svázal ruce za zády a položil mě úplně na stůl, byla jsem jeho. Neříkal nic. Jen konal. Přesně věděl, kde se mě dotknout, kdy mě udeřit, kdy mi jen zašeptat do ucha: „Tohle je tvoje odměna.“
A pak si mě vzal. Tvrdě. Nenasytně. Cítila jsem každé jeho proniknutí hluboko v sobě, každý pohyb jeho boků mě táhl blíž k výbuchu slasti. Byla jsem naprosto odevzdaná. Klepala jsem se, sténala, prosila o víc.
Když skončil, nechal mě ležet – spokojenou, zpocenou, zčervenalou od bičíku, s rozechvělým tělem a úsměvem na rtech.
Takové byly moje loňské Velikonoce. Ne tradiční. Ale naprosto dokonalé.
