Článek
Balet je synonymem elegance, dokonalosti a emocí. Co však divák často nevidí, je odvrácená strana této krásy: roky tvrdé práce, bolesti a obětí. Jsem baletka Národního divadla, a i když je můj život na první pohled zářivý, realita je mnohem tvrdší.
Začátek cesty
S baletem jsem začala ve čtyřech letech. Moje maminka mě zapsala do tanečního kurzu, protože jsem prý měla „přirozený pohybový talent“. Brzy se ukázalo, že mám nejen talent, ale také odhodlání. Místo her s ostatními dětmi jsem trávila hodiny na tanečním parketu. V osmi letech jsem složila zkoušky na konzervatoř – to byl první velký krok.
Baletní tréninky na konzervatoři byly intenzivní. Každý den začínal rozcvičkou, následovaly hodiny techniky, choreografie a vystoupení. Moje tělo si muselo zvyknout na tvrdou disciplínu. Puchýře, natažené šlachy, vyčerpání – to vše jsem brala jako součást cesty.
Život v dokonalosti
V baletu není prostor pro chyby ani pro přibírání. Každý gram navíc je problém. Každý pohyb musí být dokonalý. Už ve 12 letech jsem si uvědomovala, že moje tělo je nejen nástroj, ale také „výkladní skříň“. Musela jsem se kontrolovat – nejen co se týče váhy, ale i držení těla, vzhledu a pohybu.
Disciplinovanost, kterou jsem si osvojila, byla obdivuhodná. Ale za krásou a elegancí byla nesmírná bolest. Kolena, kotníky, záda – všechno trpělo. Tančila jsem i přes bolesti, protože v baletu se slabost neodpouští.
Vrchol kariéry v Národním divadle
Ve 21 letech jsem byla přijata do souboru Národního divadla. Byl to splněný sen – stát na jevišti pod světly reflektorů, tančit před stovkami lidí. Na jevišti jsem cítila euforii, která přebila všechny oběti.
Každý večer na jevišti byl perfektně připravený výkon. Ale každá minuta před publikem znamenala desítky hodin zkoušek, opakování a někdy i slz. Plat? Na úrovni, která by odpovídala spíše nadšení než tvrdé práci. Přesto jsem věděla, že to dělám pro lásku k tanci.
Konec kariéry ve 30 letech
Baletní kariéra je krátká. Ve třiceti už tělo často nemůže držet krok s nároky, které na něj balet klade. Je to věk, kdy mladší a energičtější tanečnice přebírají role. I když máte zkušenosti a techniku, fyzická únava je neúprosná.
Konec kariéry v baletu je těžký. Celý život jste obětovali jedinému cíli. A když ho dosáhnete, zjistíte, že ho můžete udržet jen na krátkou dobu. Mnohé baletky se po třicítce musí přizpůsobit novému životu – někteří učí, jiní se věnují choreografii nebo začínají zcela od začátku v jiné profesi.
Co mi balet dal?
I přes všechny oběti bych balet neměnila. Dal mi disciplínu, schopnost překonávat se, a hlavně nezapomenutelné chvíle na jevišti. Každý pohyb, každé otočení, každý potlesk publika byl odměnou, která stála za tu bolest.
Balet je umění i životní filozofie. A i když má svůj konec, jeho krása zůstává ve vás navždy.
Tak až příště uvidíte baletní představení, vzpomeňte si na všechny ty roky dřiny, které stojí za každým ladným pohybem na jevišti. Za každou tou tanečnicí, která tančí, se skrývá příběh odvahy, vášně a vytrvalosti.
Děkujeme čtenářce za životní příběh a pošlete nám i ten Váš.
Třeba přes instagram zde.
