Pět mučicích technik využívaných ve starověku: Krysy, tekuté zlato i Římská svíce

Že vám tento pojem nic neříká? Je to totiž proto, že tento termín pochází z nizozemského slova kielhalen, což znamená „táhnout podél kýlu“ - což je přesně to, co tento způsob mučení dělal. Člověk byl svlečen, svázán a zavěšen za lano na lodní stěžeň, přičemž k nohám mu bylo připevněno závaží. Provaz byl smyčkou zavěšen pod lodí, a jakmile byl námořník uvolněn, byl vlečen pod kýlem. Úmrtnost byla prakticky stoprocentní. Pokud se člověk neutopil, utrpěl těžké poranění hlavy z opakovaných nárazů o kýl.

Potkani se dokáží prožrat skoro vším. Proto není žádným velkým překvapením, že si z nich lidé ve starověku vyrobili mučicí zařízení. Obvykle se krysa umístila do malé klece přiložené k břichu oběti. Klec se zvenčí zahřívala svíčkou nebo hořící tyčí a krysa se (přirozeně) chtěla dostat ven. Udělala to tak, že se drápky zapíchla do jediného dostupného měkkého povrchu – lidské kůže. Krysa se poměrně rychle prokousala do útrob oběti a způsobila jí nesnesitelná muka. Tato technika účinně získávala z vězňů informace a jako jedna z mála si hrála i s jejich psychikou, čímž mučení obohatila o psychologický prvek.

Pokud jste viděli seriál Vikingové, určitě víte, o čem tato technika je. Oběť ležela v poloze na zádech a byla udržována při životě. Následně ji byla rozříznuta záda, žebra oddělena od páteře a plíce vytaženy otvorem, aby vytvořily pár krvavých „křídel“. Pokud se dá věřit vikingským ságám, tato technika si skutečně zaslouží místo jednoho z nejbrutálnějších, nejbolestivějších a nejděsivějších způsobů smrti.

Jak již bylo řečeno, neexistují žádné spolehlivé zdroje, které by potvrzovaly skutečnou praxi „krvavého orla“. Nicméně nejstarší zpráva pochází z roku 867 n. l., kdy Ivar Bezkostý, syn vikingského vůdce Ragnara Lothbroka, použil krvavého orla na Aellovi, králi Northumbrie, za to, že Ragnara zabil prostřednictvím jámy s živými hady. Zajímavostí také je, že pokud se chtěl viking dostat po smrti do Valhally, musel toto mučení zvládnout v naprosté tichosti.

Tato metoda byla praktikována zejména Římany a španělskou inkvizicí. Technika je jasná. Oběť byla spoutána a její ústa byla násilím otevřena, zatímco jí bylo do hrdla nalito rozžhavené zlato. Výsledkem bylo těžké poškození orgánů a puchýře na plicích, což nakonec vedlo k okamžité smrti.

Na prvním místě mezi všemi ostatními brutálními způsoby smrti ve starověkém světě je římská svíce. Historie je plná nelítostných a psychopatických postav a římský vládce Nero je jednou z nich. Křesťany nenáviděl natolik, že je používal jako lidské svíce – nebo pochodně – na svých zahradních slavnostech. Nejprve oběti svázal a přibil k vysokým kůlům. Poté je před zapálením polil hořlavou tekutinou. Oheň začal hořet u nohou, aby se prodloužilo jejich utrpení.