Článek
Markétu jsem potkal na jedné firemní akci. Byla ředitelkou marketingu v nadnárodní firmě, o jejíž sociální sítě jsme se tehdy ucházeli. Výběrové řízení jsme vyhráli, oběd střídal oběd, pak přišly večeře, a než jsem se nadál, brali jsme se. Bylo to v době covidu – všechno kolem se bortilo, ale my dva jsme si přišli jako výjimka. Jako pevný bod ve světě, který se zrovna zbláznil.
Život se mi převrátil naruby
Jenže pak přišly trhliny. Firma ztrácela zakázky, a tak Markéta nabídla mému kolegovi, aby přešel pracovat k nim. Dávalo to smysl. Všichni jsme byli v těžké situaci. A mě ani ve snu nenapadlo, že právě tahle „pomoc“ jednou převrátí celý můj život naruby.
Slyšel jsem, co jsem neměl
S Markétou jsme doma moc o práci nemluvili. Narodila se nám dcera, všechno se točilo kolem ní. Až jednoho večera jsem náhodou zaslechl Markétu telefonovat s její nejlepší kamarádkou. Nebyl to záměr, nesledoval jsem ji. Prostě jsem zůstal v kuchyni déle, než si myslela. Slova z toho hovoru se mi zaryla pod kůži. Víc než slova – význam mezi nimi. Došlo mi, že měla poměr s mým bývalým kolegou. A co bylo horší – zmínila, že si není jistá, jestli je dcera moje.
Ráno moudřejší večera
Byl to ten typ ticha, který se dostaví těsně před výbuchem. V hlavě mi hučelo, srdce bušilo jak zběsilé. Nechtěl jsem věřit vlastním uším. Chvíli jsem měl chuť všechno rozbít, zařvat, konfrontovat ji. Ale pak jsem šel spát. Mlčky. Ráno jsem vstal a šel dál. Pro dceru.
Test nepotřebuji
Test otcovství jsem si nikdy neudělal. Ne proto, že bych se bál pravdy. Ale proto, že ji vlastně nepotřebuju znát. Když se na mě ta malá usměje, je moje. A jestli má moje oči nebo jeho? Upřímně – je mi to jedno.
Odpustit? Ano. Zapomenout? Ne
S Markétou spolu dál žijeme. Ne jako manželé. Spíš jako společníci ve firmě jménem Rodičovství. Mluvíme spolu o nákupech, o školce, o tom, kdo z nás má dnes službu u nemocného dítěte. Ale city? Ty zůstaly na tom gauči, kde jsem tehdy zaslechl její hovor. Nevím, jestli jí někdy odpustím. Možná ano. Ale zapomenout? To bych musel zapomenout i na sebe. A na to, kým jsem byl, než se to všechno rozpadlo.
Takže jo – možná to berte jako fikci. Ale pokud jste někdy milovali a byli zrazeni… pak víte, že tohle se prostě vymyslet nedá.
