Článek
A někdy si říkám, že bych se do toho období klidně vrátil. Ne kvůli viru, ale kvůli tomu, co tehdy s lidmi udělal. Bylo to, jako by svět na chvíli ztichl. Ulice se vyprázdnily, přestali jsme se honit. Všichni. Vypadly příjmy, zavřely se kanceláře, školy, obchody, ale otevřel se čas. Čas, který jsme najednou nemuseli věnovat pracovním výkonům, cestám, schůzkám. Čas, který jsme mohli věnovat sobě. A svým blízkým.
Pamatuji si, jak jsem najednou měl možnost opravdu vnímat svoje okolí. Mluvit se sousedy, které jsem do té doby jen míjel. Volat si s přáteli bez výčitek, že tím ztrácím čas. Pomáhat, protože to bylo potřeba, a ne proto, že to zvyšuje společenský kredit. Lidé si byli navzájem blíž. Víc si všímali jeden druhého, dělili se o to, co měli. Ta sounáležitost byla cítit na každém kroku.
A pak to skončilo. Společnost se znovu rozběhla – a jako by se přitom zadusila vlastním dechem. Místo návratu k normálu přišla horečná snaha všechno dohnat. A možná i předehnat. Lidé zhrubli. Jsou netrpěliví, agresivní, netolerantní. Jako by každý den bojovali o vlastní prostor, vlastní pravdu, vlastní existenci. A přitom o ni vůbec nejde. Jde o to, že jsme zapomněli zpomalit. Znovu jsme uvěřili, že hodnota člověka se měří tím, kolik vydělá, co vlastní a jak rychle to zvládne.
Tradiční hodnoty – jako je laskavost, pokora, klid, čas na rodinu nebo upřímná pozornost – jsou v tom každodenním shonu přezírané. Jsou slabostí. A slabost se dnes nenosí. Jenže právě v té „slabosti“ byl za covidu ukrytý největší dar: možnost být víc člověkem než strojem na výkon.
Nechci glorifikovat pandemii. Vím, že mnoha lidem přinesla bolest, ztráty, samotu. Ale taky vím, že na chvíli ukázala, jak jinak může svět vypadat. Možná by stálo za to se z toho poučit. A zkusit si z toho něco přenést zpátky do současnosti. Dřív, než nás ta posedlost výkonem úplně semele.
