Článek
Víte, když se zamilujete do ženy, která má děti, čekáte určité výzvy. Třeba pubertální dceru s dramatickými záchvaty emocí kvůli krásnému spolužákovi, nebo tříletého syna, který se odmítá podřídit jakýmkoli pravidlům fyziky i zdravého rozumu a maluje voskovkami po nové kuchyňské lince. To vše je součástí vztahu se svobodnou mámou, a tak nějak s tím počítáte. Co vám ale nikdo neřekne, je to, že součástí balíčku může být i devadesátiletý děda s demencí, který promění váš vztah v permanentní psychologický experiment a v tu největší životní výzvu.
Volá, dokud baterie v mobilu vydrží
První varování jsem měl brát vážně. Partnerčin telefon totiž zvonil už na prvním rande. A pak znovu. A pak zase. „To je děda,“ usmála se. „On takhle volá pořád.“ Netušil jsem, že „pořád“ znamená opravdu pořád. Zhruba každých deset minut. Ve dne, v noci, v sobotu, v neděli i na Silvestra. Prostě volá, co mu baterka v mobilu dovolí.
Špenát není dost zelený
Témata telefonátů jsou rozmanitá. Kam zmizela tlačítka z dálkového ovládání televize? (Nikdy tam nebyla.), vzala si Jitka do školy zimní ponožky? (v červenci?), proč ten „malej tříletej smrad“ není ve škole? (Protože jsou mu tři, dědo!). A k tomu si děda permanentně stěžuje, že jídlo není dost slané, bábovka dost sladká a špenát je málo zelený. Nadává, že ho všichni ignorují, přestože telefonuje častěji než telemarketingová firma a všichni ze strachu, jestli se mu něco nestalo, telefon zvedají a zvedají a zvedají.
Čekáte, až umřu
Když děda náhodou netelefonuje, protože se mu mobil po celodenním telefonátovém maratonu vybil, řve. Po celém bytě, do dálky z okna, nebo klidně i jen tak, do prázdna. „Haló, kde jste? Děcka, kde jste? No, to je výborný, zas mě tu nechali samotného!“ Řve, i když sedíme u stolu dva metry od něj. A když ho chcete uklidnit, zařve vám do ucha, že ho nikdo nenaslouchá a nedostal kafe, protože se všichni těší na to až umře. A tak pořád dokola.
Dechovka je jeho život
Miluje televizi. Takovou tu dechovkovou šílenost. Řeknu vám, to je v podstatě trest za všechny hříchy tohoto světa. Zvuk naplno, protože jinak neslyší, ale stejně se pořád ptá, co tam říkali. Pokud mu večer nevyhodíte pojistky a nevypnete mu tak televizi před spaním, s tím, že se rozbila, máte ve své ložnici non-stop festival dechovky. A když už ho náhodou televize unaví, začne se dožadovat výletů. Třeba v jednu ráno. Na hřbitov, k příbuzným, na nákup. Ale jakmile mu řeknete, že se jede, odpoví: „Já nikam nejedu, na vás se můžu vykašlat!“
Partnerka je světice
A moje partnerka, jeho vnučka? Světice. Pořád se na dědu usmívá, trpělivě odpovídá, vysvětluje, chlácholí ho a nechá si od něj na záda nakydat všechen hnůj světa. Obdivuju ji. Nechápu ji, nevím, jak to dělá, ale neskutečně ji obdivuju. Proč? Protože já bych vraždil. Jsem zralý na doktora Chocholouška, ale bojím se, že kdybych mu všechno odvyprávěl, končil by s praxí doktora a sám by si nějaká ta antidepresiva naordinoval. Takže musím vydržet a partnerku podporovat.
Útěk ve snu
Někdy se ale přistihnu, jak si v hlavě plánuju útěk. Do lesa. Do ciziny. Na Mars. Kamkoliv. A pak se podívám na svoji partnerku. Na to, jak se snaží. Jak se stará o všechny. O děti, dědu, byt i mě. A uvědomím si, že jestli někdo potřebuje podporu, je to ona. Takže zhluboka dýchám a snažím se vymýšlet, jak ji podpořit, aby sama neskončila u doktora.
