Článek
V Dolních Břežanech, v okrese Praha - západ, se nachází krásně zrestaurovaný renesanční dvoupatrový zámek. Stavba pochází z doby kolem roku 1600 a od 18. století sloužila jako ekonomicko správní centrum pro celé dolnobřežanské panství. Od června 1919 sídlilo v zámku italské velvyslanectví, jenže pak přišel rok 1945 a zámek byl zabrán státem. Po roce 1948 ho využívalo Ministerstvo zemědělství a následně Ministerstvo vnitra. V areálu nad zámkem byly zřízeny ubikace a výcvikové středisko pro vojáky z vojenského útvaru 2220 a 2120.
Areál „červených baretů“
V areálu parkovala vojenská vozidla, byla tam čerpací stanice (pouze pro vojenská vozidla), před vchodem do zámku, který byl v roce 1989 využíván jako sklad a jídelna, pak byla postavena velká socha zakladatele Čeky Felixe Dzeržinského. Zatímco útvar 2220 byly tzv. „červené barety“, útvar 2120 byl útvar, který připomínal tehdejší PTP. Vojáci z tohoto útvaru byli totiž využíváni k práci na stavbách po celé Praze. A právě u tohoto útvaru jsem sloužil.
Práce v betonárce i na fasádě Ministerstva vnitra
Jezdili jsme pomáhat stavět například sídliště v Praze na Jalodvorské, kde měli mít svoje byty tehdejší příslušníci SNB, jezdili jsme čistit vnější obložení na budově Ministerstva vnitra na Letné, a ten, kdo měl smůlu, jezdil pracovat do betonárky, což byla fyzicky neskutečně náročná práce. Výhodou břežanského areálu bylo to, že se z něj dalo celkem snadno utéct. A to i proto, že po 16. hodině se tam v podstatě nezdržoval žádný vysoký důstojník. Takže jsme utíkali často. V podstatě denně.
„Na Václaváku jsou tanky!“
Utekli jsme i v pátek 17. listopadu 1989. Šli jsme na diskotéku na Štvanici, kde jsme chtěli „pařit“ až do půlnoci. Jenže někdy kolem desáté večer přerušil diskžokej hit The Look od skupiny Roxette a zvolal do mikrofonu „Na Václaváku jsou tanky!“ Nikdo nechápal, co se děje, ale my jsme tušili, že máme malér.
Kdo je Václav Havel jsme tehdy nevěděli
Už od září nám totiž v kasárnách promítali záběry tajné policie, rozuměj StB., kde nám ukazovali Václava Havla, Jiřího Dienstbiera a další osobnosti tehdejšího disentu s tím, že to jsou lidé, kteří nám chtějí škodit. Bylo nám 19 let, věděli jsme houby, kdo je Václav Havel a šlo nám to jedním uchem tam a druhým ven. Jenže teď bylo jasné, že máme malér.
Urychleně jsme se vraceli do Břežan, což tehdy nebylo vůbec snadné, Autobus končil v Písnici a muselo se jít buď pěšky, nebo dát autobusákovi nějaké peníze, aby pokračoval až do Břežan. Naštěstí jsme kápli na řidiče, který nás odvezl až před bránu.
Byli brutální
V kasárnách bylo živo. A to i přes to, že byla už skoro půlnoc. To nás ale zachránilo. Panoval tam takový zmatek, že si nikdo nevšiml, že jsme pryč. Až následně jsme se dozvěděli, že kasárna byla vzhůru nohama proto, protože příslušníci útvaru 2220 byli vysláni na Národní třídu, kde pod vedením majora Šestáka brutálně mlátili studenty.
Díky bohu, že jsem tam nemusel
Následně se také ukázalo, jaké jsme měli štěstí. Tedy my, z útvaru 2120. Údajně se totiž uvažovalo nad tím, že k policistům z pohotovostního pluku, kteří na Národní stáli v první řadě proti studentům, se přidají i vojáci z našeho útvaru. Někdo „osvícený“ to prý ale nedoporučil s odůvodněním, že jsme jenom „lopaty“ a udělali bychom více škody než užitku. Tomuto neznámému každoročně děkuji. Nevím, jak by se mi s takovou zátěží dalších 35 let žilo.
