Článek
Dojíždím autobusem do práce konkrétně do Prahy každý pracovní den už 15 let a stále se to vyplatí. V Praze je prostě bydlení pro obyčejného člověka v podstatě nedostupné, na druhou stranu výplata může být i dvojnásobná. Možná právě proto nyní uvažujete o možnosti, že byste začali do Prahy za prací dojíždět.
Předem bych chtěl říct, že tento článek nevzniknul proto, abych si stěžoval (jak se určitě objeví v komentářích), ale spíše jako sdílení zkušenosti zejména pro ty, kteří o tom uvažují.
Zkušenost z vlaku tedy nemám. Mohu se rozhodovat vždy jen mezi autobusem a osobním autem. Máte-li to kolem 100 km od Prahy, stále se vyplatí autobus. Benzín vás vyjde mezi 6 - 8 tisíci měsíčně a k tomu musíte započítat amortizaci, najetí hromady kilometrů a hlavně když řídíte, stále pracujete. Navíc musíte řešit kolony a parkování. U autobusu vás vyjde 13 pásem na čtvrt roku 6 618 Kč + 3 650 Kč na celý rok v rámci Prahy. Měsíčně tedy přibližně 2 500 Kč.
Autobus má velké výhody zejména ve chvíli, kdy jde o přímý spoj. Pokud spoj není extrémně vytížen a máte pro sebe obě sedačky, máte vyhráno. V autobusu můžete pracovat, relaxovat, číst si, poslouchat podcasty a videa nebo prostě spát. Autobus také využívá vyhrazené pruhy, což je zejména ve špičce razantní urychlení, jak se dostat do Prahy. Po centru je vždy výhodnější zvolit PID než stát v kolonách na křižovatkách.
To nejhorší, co je na cestování autobusem, jsou lidi. Potkáte se doslova se všemi extrémy. Začnu pěkně popořadě od řidičů. Řidič je pánem svého vozu, pánem situace i pánem nad časem. V autobuse Vám může být extrémní horko, extrémní zima, může se nad Vámi prohánět vichřice, a může na Vás i kapat voda.
Jsou řidiči, kteří nedodržují předpisy a jedou s Vámi, jak když Vás ukradli. V takové situaci začnete rukou šátrat po bezpečnostním páse, který ne vždy najdete. Zažil jsem řidiče, který byl schopný po celou dobu průjezdu vyhrazeným pruhem troubit na osobní auto před ním, které tam samozřejmě nemělo co dělat. Takových 5 dlouhých minut troubení.
Běžně potkávám řidiče, kteří za jízdy telefonují nebo si píšou. Jsou i tací, co projedou už na červenou nebo si zkrátí jízdu přes kruhový objezd v protisměru, aby to měli jednodušší (samozřejmě když není žádné auto v dohledu). Někteří hází různé nepoužité lístky a jiné předměty, kterých se chtějí zbavit, z okénka autobusu. Anebo Vás obšťastní hudbou z rádia.
Pokud jste uvízli v ranní zácpě, často si s řidičem užijete okružní poznávací jízdu okolo dálnice přes „Horní Dolní“.
To nejpodstatnější a za to řidičům děkuji je skutečnost, že mě vždy dovezli do cíle. Za těch 15 let jsem zažil jen jednu bouračku v připojovacím pruhu a jedno prasklé zrcátko na autobusovém stanovišti.
Už nastal čas přesunout se k cestujícím. Předem chci upozornit, že nejdůležitější je při nastupování do autobusu, zvolit si vhodného spolucestujícího. Ne vždy se trefíte, ale dejme tomu z 90 % máte vyhráno. Jezdím vždy ve špičce, a proto se skoro nikdy nepovede, že by autobus nebyl plný. Proto doporučuji, když nastupujete a už je autobus poloplný, ale stále jsou třeba dvě tři dvousedačky prázdné, raději si přisedněte k někomu vhodnému, protože nikdy nevíte, kdo si k Vám přisedne.
Obecné pravidlo zní, nevybírejte si za souseda tlusťocha. Jako druhé, a to platí asi u obou pohlaví, vybírejte si nejlépe vždy ženu. Ženy bývají většinou menší než muži a také je jejich přirozeností mít nohy u sebe. To je velký benefit. Na druhou stranu musím říct, ze zkušenosti je většinou muž velmi ochotný, pokud si k němu chcete přisednout. Za to je mnoho žen, které Vám to dají svým výrazem nebo úšklebkem dostatečně najevo, že z Vás nejsou nadšeni.
Jste-li v opačné pozici, sedíte a vedle sebe máte ještě volno, je poslední záchranou hodit na sedačku vedle svůj batoh nebo kabelku. Nebo si sednout do uličky a nechat volnou sedačku u okénka. Nastupující dají vždy přednost sedačce volné. Může se Vám proto poštěstit a cestovat nakonec na dvousedačce sami.
I přesto, že sedíte vedle vhodné osoby (ideálně mladá hubená nevýrazná žena), nemusíte mít vždy vyhráno. Například může zrovna před Vámi sedět telefonistka, která prokecá celou hodinovou jízdu s kámoškou a obeznámí Vás se svým osobním životem kolikrát včetně intimních nebo peprných zážitků. Mnohem horší je hlídat si záda. Může se Vám stát, že za Vámi sedí „povaleč“, který Vám celou cestu bodá svá kolena do Vašich zad. V některých případech postačí výrazný pohled směrem dozadu, někdy ani to nepomůže.
A pak je tu kašel. Když si sedáte, většinou vůbec netušíte, že za Vámi sedí někdo nemocný. Autobus se rozjede a najednou slyšíte za zády ten typický kašel na průduškách. Musím říct, že už dokážu rozeznat kašel kuřácký a ten sípavý, kdy je někdo fakt nemocný. Do toho si všimnete, že se potí jak vrata od chlíva. Už několikrát se mi stalo, že jsem se fakt zvednul a odešel jinam. Zlaté „covidové“ časy, kdy měli všichni roušku. Musím říct, že jsem se z té doby poučil a vozím s sebou rezervní roušku v batohu „co kdyby“. Bohužel většina lidí už se navrátila do svého klasického neohleduplného stavu a kašlou prostě bez roušky.
Nyní už je čas přejít k extrémům, které na cestě můžete potkat. Většinou na takový extrém narazíte přibližně jednou za měsíc, ale narazíte. Tak například žena, která si v autobusu začala lakovat nehty. Nebo maminka, která dala své desetileté holčičce videohru bez sluchátek a řvalo to na celý autobus. Nakonec ještě seřvala Vás, že je to dítě a chce si hrát. Pak staří pánové, kteří celou cestu vychrchlávají své chrchle až z paty a doprovází to různými hrdelními zvuky.
Můžete narazit také většinou na pány, kteří mají rýmu, ale jsou bez kapesníku. Rýmu se snaží nasávat zpátky do sebe a pokud to nestačí, utírají si ji do rukávu nebo rovnou do rukou. Někdy si také přisedne člověk, ze kterého jde zápach. Většinou je zpocený anebo jde o zápach z úst. Můžete také narazit na ožralu, kterému je blbě.
Výborní jsou také svačináři. Začíná to u klasických tortill a sušenek a končí to až u extrémů (většinou u dam), kdy vytáhne jogurt s müsli a podobné předpřipravené šmakulády v krabičkách. Samozřejmě i zde Vám nemusí být tento pach po chuti.
Také bych chtěl upozornit na telefony. Ty jsou častým společníkem cestování. V případech, kdy je venku tma a řidič autobus zhasne, můžete telefonem celkem výrazně oslňovat ostatní. Já si vždy telefon ztlumím na minimum. Stala se mi i celkem choulostivá zkušenost, kdy jsem seděl v autobusu vzadu na vyvýšené sedačce a přede mnou na sedačce položené níže seděla postarší dáma a dopisovala si pravděpodobně s manželem. Venku tma, v autobuse tma a paní asi špatně viděla, a tak měla navíc telefon v režimu velikého písma. I přesto, že se nemá dívat do cizích telefonů, tohle by Vám prostě neuniklo. Manžel byl dosti oplzlý až jsem se zastyděl a musel zavřít oči a dělat že spím. Takže dejte si pozor, nikdy nevíte, kdo se kouká!
Jsou i situace, kdy musíte vysloveně bojovat. Například si někdo otevře okénko, což je jemu příjemné, ale už si neuvědomí, že ten za ním dostává přímý zásah průvanu rovnou do obličeje. Nebo sedíte vedle pána, který je zvyklý mít nohy od sebe pomalu na dvě místa. Pak se buď musíte ještě více stáhnout, i když je vetřelec na Vaší půlce anebo vyrazit do boje na přetlačovanou. Podobně to vypadá u širokoramenných pánů s rukama. Hlavně u žen se také stává, že Vám usínají na rameni a dostávají Vás tak do rozpaků.
Ještě jsem nezmínil situaci, kdy si někdo koupí lístek jeden, ale uzurpuje sedačky dvě. Prostě to udělá tak, aby si vedle něj už nikdo nesedl. Třeba tremp se svou krosnou jako spolucestující nebo babička a její příruční vozík. Případně Vám někdo řekne, že je sedačka obsazená, protože čeká na kamarádku, která nakonec nedorazí.
Cestování autobusem není jednoduché. Někdy skoro omdléváte horkem, jindy si musíte zvykat na smrádek anebo se na sedačce hodně uskromňovat. Je to takový kurz sebeovládání a ohleduplnosti. Ne každý tím je obdařen. Avšak musím na závěr potvrdit, že většina cestujících stále ohleduplná je a za to jsem nesmírně rád, protože mě cestování za těch patnáct let prozatím neodradilo.
