Článek
O reality show, manželce a sociální izolaci
Řeč brzy přišla na populární reality show Zrádci, v níž účinkuje jeho manželka Daniela Písařovicová. Ondřej přiznal, že pořad sledoval už dávno předtím, než se do projektu zapojila Daniela. „Mně se ten formát vždycky líbil. Je to zajímavá sonda do psychologie lidí – jak spolu komunikují, jak dokážou manipulovat. Když se člověk odprostí od toho, že je to jen hra, občas to docela ilustruje i život,“ vysvětlil.
S úsměvem dodal, že samozřejmě své ženě fandí, ačkoliv si z ní občas rád vystřelí. „Strašně nechci, aby postoupila dál,“ řekl pobaveně, „dělám si legraci, samozřejmě, že jí podporuju.“
Na otázku, zda by se do podobné show pustil i on, odpověděl s jistým váháním. Přiznal, že by ho to lákalo, protože miluje logické a sociální hry typu Městečko Palermo nebo satirickou deskovku Liberálové a fašisti. Zároveň ale upozornil, že by si účast důkladně rozmyslel: „Od Daniely vím, jak velká je to sociální izolace a jak náročné to je i fyzicky. To bych musel hodně zvažovat.“
Survivor i nabídky z reality show světa
Brzobohatý prozradil, že v minulosti už několik nabídek na reality show dostal – dokonce i moderátorských. „Dostal jsem nabídku jednu moderovat, ale ze slušnosti neřeknu kterou. A ano, volali mi i ze Survivora,“ přiznal.
Zajímavostí je, že právě k této soutěži má osobní vztah: „Já jsem daboval čtyři řady Survivora, když se vysílaly zahraniční verze. Režisér Filip Jančík to tehdy dělal a mě to strašně bavilo – ty úkoly, ta fyzická stránka. Moc mě nebavila ta sociální hra, to donášení a tvoření partiček, ale disciplíny byly super. Chtěl jsem si to někdy zkusit.“ Nakonec se to ale neuskutečnilo. „Musel jsem to odmítnout kvůli času. Mám práci naplánovanou na dva roky dopředu, jen tak někam odjet prostě nemůžu,“ vysvětlil.
AI? Pro muzikanty spíš hrozba než pomocník
V další části rozhovoru se moderátor Robin Sobek dotkl tématu umělé inteligence, která dnes dokáže nejen skládat hudbu, ale i rozepisovat noty. Ondřej Brzobohatý se k tomu postavil jednoznačně: „Ano, mohlo by mi to ušetřit čas, ale řada mých kamarádů, aranžérů a muzikantů by přišla o práci. Já bych to nedopustil. Vyrůstal jsem v muzikantském prostředí, od pěti let jsem hrál na housle, cvičil čtyři hodiny denně. To řemeslo má obrovskou hodnotu.“
Podle něj je AI vhodná jen jako nástroj pro inspiraci, ne pro nahrazení tvůrce. „U zpěváků, kteří třeba nehrají na klavír a chtějí si vytvořit melodii, to chápu. Ale když to dělá producent nebo skladatel, je to trapné. To už pak ať radši nedělá nic,“ řekl bez obalu.
Zároveň ale věří, že umělá inteligence se dá udržet na uzdě: „Bude to součást života, tomu se nevyhneme. Ale stejně jako může být špatným pánem, může být i dobrým a výkonným sluhou.“ S úsměvem přidal historku, že s manželkou si ze systému AI jednou dělali legraci. „Zadali jsme tam naše životopisy a chtěli jsme, aby nám to pomohlo, protože jsme na to neměli čas. Ale AI tam měla hromadu chyb – psala, že jsem složil muzikály, které jsem nikdy nesložil,“ smál se.
„Měl jsem krásné dětství, plné hudby, tepla a smíchu“
Když se rozhovor stočil k dětství, Brzobohatý neztratil svůj humor. „Začneme adopcí?“ vtipkoval, než přiznal, že si často dělá legraci z politické korektnosti: „Jak se dnes všechno koriguje, tak já naopak vzdoruju tím, že si ze všeho dělám srandu.“
Měl jsem skvělého tátu, fantastickou mámu, a vyrůstal jsem se starší ségrou, která je úžasná. Měl jsem i starší nevlastní sestru Radku, babičku ze Slovenska, kam jsme jezdili, a celou velkou československou rodinu plnou smíchu a temperamentu. Měl jsem zkrátka štěstí.
Když přišla řeč na tátu, Ondřej bez váhání říká, že Radoslav Brzobohatý byl jeho první a nejvděčnější posluchač. „Táta byl prvním posluchačem mých skladbiček. Když jsem nahrával s orchestrem, byl první, kdo to slyšel. Vždycky bylo vidět, jak se vnitřně dme pýchou — a já měl radost, že mu dělám radost,“ vzpomíná.
Po moderátorově otázce, zda mu ještě něco nestihl říct, Ondřej popisuje velmi osobní rituál, který si nese dodnes: „My se spolu bavíme doteď. Vím, jak by odpověděl. Často s ním rozprávám v duchu — a když jdu na Vyšehrad vyčistit hrob a dát kytku, tak si povídáme. Objímali jsme se, říkali si, že se máme rádi, a uměli jsme být i kritičtí, když to bylo na místě.“ S úsměvem připomíná, že tátův projev byl přímočarý a „valachovský“, ale vždycky kamarádský.
Ten telefonát, který nikdo nevezme
Nedávno Ondřej na svém Instagramu sdílel foto screen s tátovým telefonním číslem, ke kterému přidal dojemný text o tom, jak moc mu táta chybí. Moderátor Robin Sobek popisuje, že ho to zasáhlo a že si číslo v telefonu srovnal s vlastním kontaktem na Radoslava Brzobohatého — bylo stejné. Ondřej vysvětlil, proč každý rok to číslo vytáčí: „Dělám to od té doby, co zemřel. Koukám na to číslo a pokaždé volám. Zatím ho nikdo nepřevzal. Začalo to v den, kdy zemřel — nešlo tomu uvěřit. Měl jsem jen zprávu od doktora Davida Kleina, že tátu se nepodařilo zachránit. Byl to šok, chodil jsem kolem auta a nevěřil, že se to děje. Tak jsem mu zavolal… a od té doby to dělám každý rok.“
To, že příspěvek s číslem zveřejnil, nebylo gesto na efekt, ale terapie i sdílení bolesti: „Věděl jsem, že číslo nikdo nemá. Kdyby ho měl, neudělal bych to. Ale přišlo mi správné podělit se — v komentářích se objevily podobné zkušenosti lidí, kterým odešel blízký. Je to určitá forma terapie: mít to číslo v telefonu, podívat se na něj, představit si, že spolu mluvíte. Já mu volám vždycky v ten den, ale jinak mu volám ‚jen tak‘ docela často.“ Moderátor připomněl i reakce známých — Štěpán Kozub psal, že to má se svým tátou podobně, Eva Burešová zmínila volání na číslo své babičky. Ondřej na to: „Je to hezké a silné.“
Na otázku, jestli mu v těžkých chvílích pomáhá hudba, reaguje bez rozmýšlení: „Vždycky. Hudba je terapie. Žádná droga světa na to nemá. Je opojná, všeobjímající, plná euforie a emocí. Když skočíš do oceánu muziky a pluješ, vidíš nekonečné možnosti. V muzice jsem nechal emoce na všechny životní strasti.“
Kde hudba vzniká? Tady přichází Ondřejův existenciální úsměv: „Já ani nevím, co děláme na téhle kulaté hornině uprostřed ničeho — jak mám vědět, kde vzniká hudba? Je to nejúžasnější element, co jsem v životě potkal. Fascinuje mě spousta věcí — krása, jídlo, ženské — ale nejvíc hudba a to, jak umí dělat život lepším.“ Současně dodává, že hudba umí i naštvat — a připomíná parafrázi myšlenky, již si spojuje s pedagogickou linií kolem skladatele Sluky: „Tu krásnou hudbu stvořil Bůh, tu neposlouchatelnou člověk.“
Brzobohatý věří, že hudba „už existuje“ — a skladatel si z ní motivy s pokorou „půjčuje“: „Někdo je egomaniak, rozumí hudbě technicky a tvoří ji z ega — a to je na ní znát. Může být klidně moderní, ale když v ní není láska, je sobecká a nejde k tobě. Já potřebuju cítit lásku k muzice.“
O múze mluví střízlivě a řemeslně: „Múza je život sám. Nemůžu se vymlouvat, že inspirace nepřišla, protože jsem nebyl dost smutný nebo radostný. Když píšu filmovou hudbu, mám postupy, o kterých vím, že z nich může vzniknout motiv — a v 90 % to vyjde. Někdy člověk nevědomky opíše téma, které už slyšel — to se stává.“ Múzou může být cokoli: „Žena, jízda autem, zážitek. Samozřejmě i Daniela — minimálně skrze to, co spolu prožíváme a o čem se bavíme.“
Pro tvorbu je pro něj ticho nezbytné: „Ticho je pilíř každé hudby. Mám rád společnost, ale miluju ticho — být sám v sobě a uklidnit mysl. Ta se dá uklidnit jen tichem.“
Na dotaz o víře říká, že k modlitbám nemá blízko a nebyl tak vychováván: „Táta byl zarytý ateista, máma luteránka, ale nijak to neprožívali. Bibli jsem četl, starý zákon je zábavný. Do kostela chodím rád — kvůli tichu a zimě,“ dodává s typickým nadhledem. Hřbitovy podle něj mají také zvláštní klid.
Moderátor se ho následně zeptal, zda ho někdy rozbrečela hudba, Ondřej odpověděl bez rozmýšlení: „Ježíšmarja, tolik muziky mě rozplakalo…“ Nejsilněji na něj působí filmové soundtracky – zmiňuje Schindlerův seznam Johna Williamse nebo hudbu Dannyho Elfmana (včetně jeho spoluprací s Timem Burtonem). „Mně stačí téma ze Sám doma a řvu,“ směje se.
Strachy, tma a horory. Jak si „převychoval“ hlavu
Strach považuje za přirozenou součást života – právě proto je podle něj nutné vzdorovat a nenechat se jím omezit. Z dětství si pamatuje úzkost z tmavých chodeb, příšer pod postelí i divného klauna čekajícího na kotník. Způsob, jak tím prošel? Horory.„Musel jsem na ně koukat. Ten žánr mě strašně baví – jak je dělaná muzika, jak se pracuje s napětím apod. Postupně jsem se přestal bát tmy. Do lesa půjdu klidně i večer – víc se bojím nevyzpytatelných lidí,“ říká. Zlo je podle něj dnes spíš víc vidět (i díky sítím), ale vždycky tu bylo: „Musí být plevel, abychom si růží vážili.“ Každý podle něj uvnitř krmí buď „hodného, nebo zlého vlka“.
O dětetch, odpovědnosti a hudebním vkusu
Moderátor otevírá i citlivé téma rodičovství. „Žiju život, který teď děti neobsahuje, a nehroutím se z toho. Nepřemýšlím nad budoucností ve smyslu, jestli to tak bude do konce života. Nevyvěšuju nad sebou Damoklův meč mimina.“
I když pro sebe vydal zatím jen dvě desky, zpětná vazba ho překvapila: „Přišla spousta zpráv, jak moc pozitivně na lidi působí ta hudba a texty. Je hezký dělat práci, která dělá druhým radost.“ Jeho srdce ale leží hlavně v tvorbě pro jiné – film, divadlo, muzikály a večerníčky. Po Jezevci Chrujdovi dělá hudbu k novému projektu režiséra Davida Súčupa (Ferda Mravenec a Brouk Pytlík). „Na večerníčcích jsem vyrostl. Miloval jsem ‚zkoumalovskou‘ poetiku – je fantastická. A teď můžu být součástí radosti, kterou tyhle příběhy dětem dávají. To je nádherný přesah práce.“
Když si pouští hudbu jen pro sebe, sahá hlavně po soundtracích. Zmiňuje mimo jiné Johna Williamse, Alana Silvestriho, Jerryho Goldsmithe, Michaela Giacchina, Dannyho Elfmana a Alexandra Desplata, ze starších francouzských autorů třeba Vladimira Cosmu, Michela Legranda či Raymonda Lefèvra. K novým trendům v popu má nadhled: vadí mu sice nesrozumitelné frázování, chápe ale, že je to stylová maska – a neodsuzuje. „Funguje to. A já jim fandím – hlavně ať to dělají s láskou a AI berou spíš jako inspiraci než autora.“ Z aktuálních interpretů miluje Silk Sonic (Bruno Mars & Anderson .Paak), má slabost pro Jamese Morrisona, Jamieho Culluma a americké country (např. Chris Stapleton). Dodává i malou skladatelskou „úchylku“: má rád, když má píseň tvar – sloka, pre-chorus a refrén se harmonicky liší a graduují. Ale dodá i protiváhu: „Moves Like Jagger má dva akordy – a je to geniální hit.“
Jaké sny má Ondřej Brzobohatý?
Muzikant prozradil, že by rád psal pro interprety ze zahraničí – materiál si už střádá a přemýšlí, jak se propojit. Detaily si ale nechává pro sebe. Konkrétní je naopak u aktuálních spoluprací: dostal od Richarda Müllera další texty pro album 66 (na 55 spolupracoval jako producent, podílel se i na Bielej vráně / Čiernej labuti) a intenzivně píše pro Sáru Milfajtovou. „Má hlas, u kterýho mám husinu. Je tvárná, nosí nápady, píše texty. Máme zhruba šest písní a věřím, že v roce 26 by se mohlo něco urodit.“
Karel Gott, Helena, Hana… a jedna (kočičí) škola přežití u Petra Hapky
Když má vyjmenovat, pro koho psal, padnou jména jako Karel Gott (píseň Testament pro album S pomocí přátel), Helena Vondráčková, Hana Zagorová či Helena Zeťová. Na spolupráci s Gottem vzpomíná jako na setkání s „neskutečně zábavným a úžasným“ člověkem. Silnou historku má i z prvního setkání s Petrem Hapkou na Okoři: v domě plném koček dostal takovou alergickou reakci, že „už se loučil se životem“. Paradoxně pak získal rezistenci – testy alergii sice dál ukazují, ale dnes se s kočkami může mazlit.
My si to sami strašně komplikujeme – vymýšlíme konstrukce, co se nikdy nestanou.
Aktuálně má na stole velkou partituru k pohádce – termín je zhruba šest týdnů. „Jsem obklopený skvělými spolupracovníky – se skladatelem Martinem Blažkem a spoluaranžérem Michalem Navrátilem to zvládneme.“ Když moderátor znovu stočí řeč k AI, bere to s humorem: „Jasně, zadám, ať to zní jako Alan Silvestri… bude to hotové za pět minut. Ale mně se prostě nechce,“ směje se.
V Hudebním divadle Karlín se chystá Frozen – písně Ondřej překládal a v březnu má být premiéra. Na téže scéně dosud běží Anděl Páně. Do Karlína se také přesouvají jeho koncerty Le Mani Fix s francouzskou filmovou hudbou (původně hledaly nové místo, nakonec získaly v Karlíně „azyl“ i v sezóně). A kdo má rád humor a virtuózní klavírní duel, může vyrazit na Souboj klavírů s Ondřejem Brouskem: „Je to strašná prdel,“ dodává pobaveně.
V závěru rozhovoru promluvil Ondřej k lidem. „Ať se lidi věnujou sami sobě, jsou na druhý milí, ohleduplní a ochotní. Ať se k sobě chovají hezky – a zároveň ze sebe nedělají toaletní papír. Ať se trochu vzdělávají, ať nejsou tupci. Je fajn vědět o světě víc než jen ve vlastní bublině. A hlavně: buďte zdraví a šťastní.“
_______________________
Zdroj:
https://www.youtube.com/watch?v=fDwbblbq4ps&t= (se svolením moderátora Robina Sobka)
https://www.instagram.com/frekvence1/


