Článek
Když jdeme s manželkou na večeři nebo někam ven, většinou platím já. Je to u nás spíš zvyk než pravidlo. Ona ale přesně ví, že to není jen tak, a sama často řekne: „Hele, příště to jde na mě.“ A pak opravdu vezme účet. U nás doma funguje rovnováha – jeden pozve druhého, druhý to příště oplatí. A hlavně se za to navzájem vždycky poděkujeme. Možná maličkost, ale dělá to velký rozdíl. Nikdo z nás nemá pocit, že je v roli bankomatu, a ani se nehádáme, kdo má co platit.
A právě díky téhle rovnováze mě napadlo, jak to vlastně mají ostatní. Protože když se podívám kolem sebe, slyším spíš jiný příběh. Na jedné straně se často říká, že ženy jsou nezávislé, samostatné a muže nepotřebují. A já tomu rozumím – spousta žen má vlastní bydlení, příjem, kariéru, dokáže se postarat sama o sebe. Ale zároveň vidím, že ve vztazích pořád přetrvává staré očekávání: muž má platit. A nejen za večeři nebo kino, ale i za větší věci – dovolené, účty, někdy dokonce celou domácnost.
Tohle není útok na ženy ani kritika jejich chování. Je to spíš otázka, která mě zajímá: je to fér? A proč se tahle role pořád drží? Možná je to jen moje pozorování, možná to mají ostatní jinak. A pokud ano, chci slyšet zpětnou vazbu.
Když se podívám zpátky, role byla jasná: muž byl živitel, žena pečovala o domácnost a děti. Takhle to fungovalo dlouhé generace. A i když se svět od té doby otočil naruby, tohle staré očekávání pořád někde visí ve vzduchu. Jako by se do nás zapsalo, že muž má být ten, kdo zaplatí – účet v hospodě, nájem, dovolenou i budoucnost celé rodiny.
Jenže doba se změnila. Dneska vidím spoustu žen, které žijí samy, mají vlastní byt, kariéru, příjem. Často slyším větu „muže nepotřebuju“. A já jim věřím – nepotřebují ho, aby přežily nebo si zajistily střechu nad hlavou. Ale zároveň pozoruju, že ve chvíli, kdy jde o vztah, pořád hraje velkou roli to staré pravidlo: muž má táhnout finančně víc.
Je to zvláštní paradox. Na jedné straně samostatnost a nezávislost, na druhé straně tradiční nároky, které se tváří, že nikdy nezmizely. Možná se jen přesunuly – z čisté nutnosti na symbol. Platba účtu už není otázka přežití, ale spíš gesto, které se bere jako důkaz péče nebo zájmu. Ale i tak v tom pořád zůstává ten starý stín – muž jako bankomat.
Když o tom přemýšlím, vždycky narazím na tu samou otázku: je to fér? Pokud muž i žena vydělávají podobně, proč má pořád hlavní část finanční odpovědnosti ležet na něm? Proč by měl pokaždé zatáhnout účet, financovat větší část společného života a tvářit se, že je to samozřejmost?
Ženy to často popisují jinak. Říkají, že nejde jen o peníze, ale o gesto. Když muž zaplatí, berou to jako důkaz zájmu, jako projev péče. A já tomu do určité míry rozumím – stejně jako kytka nebo kompliment je to symbol. Jenže rozdíl je v tom, že gesto kytky stojí pár korun, zatímco gesto účtu v restauraci, nájmu nebo dovolené je řádově jinde.
A tady začíná vznikat pocit nespravedlnosti. Muži si říkají: proč bych měl být hodnocen podle toho, kolik platím, a ne podle toho, jaký jsem člověk? Neznamená snad rovnost to, že si i tuhle stránku rozdělíme? Jenže realita ukazuje něco jiného – když muž vydělává méně než žena, bývá to často zdroj napětí, hádek a někdy i důvod k rozchodu.
Četl jsem o výzkumech, které potvrzují, že role „živitele“ vytváří na muže obrovský tlak. Někdy až tak silný, že se mění v úzkost nebo pocit selhání. Tomu se dokonce říká „provider pressure“ – tlak být poskytovatelem. A není to jen teorie, vidím to i kolem sebe: muži, kteří pracují dvanáct hodin denně, aby uživili rodinu, a přitom doma slyší, že to pořád není dost.
A když se tohle spojí – gesto, které ženy vnímají jako projev lásky, a stres, který muži cítí jako povinnost – vzniká nerovnováha, která se nedá jen tak zamést pod koberec.
Když se o tom bavím s muži, často slyším jednu větu: „Připadám si jako bankomat.“ Pocit, že jejich hodnota ve vztahu se měří podle velikosti peněženky. Pokud vydělávají dost, jsou „dobří chlapi“. Pokud ne, riskují, že budou bráni jako slabší, neschopní, někdo, kdo není dostatečně atraktivní pro dlouhodobý vztah. To není jednoduché unést, protože muž pak nemá pocit, že je oceňovaný za to, jaký je člověk, ale jen za to, kolik dokáže vydělat.
Na druhé straně slyším i ženy. Ty říkají: „Jsme nezávislé, zvládneme se postarat samy o sebe, ale nechceme být pořád ty silné. Chceme vedle sebe chlapa, o kterého se můžeme opřít.“ Pro spoustu žen není klíčové, aby muž platil všechno, ale aby měl „navrch“ – aby vydělával aspoň o něco víc než ony. Vnímají to jako symbol jistoty. Jenže tady vzniká další paradox: i když žena sama zvládne všechno utáhnout, pořád hledá muže, který vydělává víc než ona.
A tak se tu potkávají dvě zranění. Muži mají pocit, že jsou redukovaní na bankomaty. Ženy mají pocit, že i když jsou soběstačné, přesto je společnost tlačí do toho, aby hledaly muže „nad sebe“. Obě strany cítí křivdu, jen pokaždé z jiného úhlu. A tohle je podle mě jádro celé debaty – nejde o to, kdo kolik zaplatí v hospodě, ale jaké obrazy si muži a ženy o sobě navzájem nesou.
Tohle je kapitola, o které se moc nemluví, protože je citlivá pro obě strany. Ale realita je taková: když žena vydělává víc než muž, vztah se často začne otřásat. Ne nutně proto, že by to jednomu nebo druhému vadilo hned, ale proto, že to mění dynamiku, na kterou jsme všichni zvyklí.
Muž se v takové situaci může cítit méně mužně. Navenek se tváří, že mu to nevadí, ale uvnitř ho to hryže. Společnost ho totiž celý život učí, že jeho hodnota spočívá v tom, jak se dokáže postarat o rodinu. A když ten, kdo vydělává víc, není on, ale jeho partnerka, může mít pocit, že selhává.
Žena naopak může říkat, že jí to nevadí, ale postupně začne partnera vnímat jinak. Viděl jsem to u známých i v diskusích: žena má pocit, že muž nemá ambice, že se veze, že není dostatečně silný. A i když to nahlas nepřizná, v hlavě se jí objevuje otázka: „Je tohle ten člověk, na kterého se chci spolehnout?“
Samozřejmě, jsou páry, které to zvládnou. Některé ženy říkají: „Mně nevadí, že vydělávám víc, vážím si ho pro jiné věci.“ Ale upřímně – těch případů není tolik, jak by se čekalo. Většina vztahů začne časem narážet na tenhle nerovnoměrný balanc. Ne proto, že by peníze byly všechno, ale protože jsme pořád napůl uvěznění v obrazu tradičních rolí.
A tady se ptám: není to nakonec důkaz toho, že i přes všechna prohlášení o rovnoprávnosti jsme pořád ve vleku starých očekávání? Že muži nechtějí být jen bankomaty, ale zároveň neumí unést, když se role obrátí? A že ženy chtějí nezávislost, ale zároveň touží po muži, který vydělává víc než ony?
Když se podívám na mladší generaci, vidím jiný přístup než u našich rodičů. Dnešní kluci už nechtějí být jen živiteli. Nechtějí trávit život v práci dvanáct hodin denně jen proto, aby mohli platit účty a partnerka si mohla říct: „Tak to má být.“ Čím dál častěji slyším, že chtějí partnerství, ne ekonomický závazek, kde je muž automaticky bankomat.
Na druhé straně mladé ženy zdůrazňují nezávislost. Chtějí mít kariéru, vlastní příjem, pocit svobody. Ale i mezi nimi často zaznívá, že by rády muže, který vydělává víc než ony. Není to vždy proto, že by chtěly žít z jeho peněz – spíš je to hluboko zakořeněný symbol jistoty. A ten se jen tak nevymýtí.
Tady ale vzniká obrovská otázka: potká se vůbec někdy mužská touha po férovém partnerství a ženská touha po jistotě v jedné rovině? Nebo se budeme pořád točit v kruhu – muži, co nechtějí být bankomaty, a ženy, které chtějí muže finančně silnějšího než ony samy?
Řešení podle mě existuje, ale není jednoduché. Je to otevřenost. Umět si hned na začátku vztahu říct: jak to budeme mít s penězi? Je to možná ta nejméně romantická otázka, jakou si na prvním rande dokážeš představit, ale ve skutečnosti je klíčová. Protože peníze nejsou jen čísla v bance – jsou to emoce, symboly a očekávání. A když se to neřekne nahlas, dřív nebo později to bouchne.
Když se ohlédnu zpátky za tím, co jsem napsal, vidím hlavně jeden velký paradox. Na jedné straně ženy hlásají nezávislost, soběstačnost a to, že muže nepotřebují. A já to chápu – svět se změnil, a dnes už opravdu není pro ženu nutné mít vedle sebe muže, aby zvládla život. Na druhé straně ale v partnerských vztazích pořád přetrvává staré očekávání: muž má být ten, kdo platí víc. A pokud neplatí, nebo dokonce vydělává méně než žena, vztah se často dostává do krize.
Nechci nikoho urážet ani moralizovat. Jen popisuju, co slyším, čtu a pozoruju kolem sebe. A zároveň se ptám: je fér, aby se v době, kdy se tolik mluví o rovnoprávnosti, pořád očekávalo, že muž bude živitelem a bankomatem? Nebo je to už přežitek, který jen pomalu dohasíná?
Možná mají pravdu ti, kteří tvrdí, že to je o komunikaci a nastavení pravidel už na začátku vztahu. Možná je to o tom, že muži se musí naučit nebát se mluvit o penězích a ženy zase přestat vidět platícího chlapa jako jediný důkaz lásky a jistoty. Ale odpověď nemám.
A proto ji hledám i u vás. Jak to máte vy? Vadí vám, když partner platí méně než vy, nebo naopak čekáte, že muž bude vždy ten, kdo vytáhne peněženku? Je to fér, nebo není?
Zdroje:
www.pewresearch.org/short-reads/2017/09/20/americans-see-men-as-the-financial-providers-even-as-womens-contributions-grow/
www.girlsaskguys.com/relationships/q4523609-why-are-some-men-opposed-to-being-providers-to-their-wife
www.boulderfamilytherapy.com/how-provider-pressure-affects-men/
www.whitecoatinvestor.com/wife-breadwinner-gender-role-reversal/
