Článek
Stačí obyčejná tramvaj. Starší člověk pomalu nastupuje, zdržuje a kolem už nervózní pohledy. Nikdo nic neřekne nahlas, ale ve vzduchu visí jediné: „No tak dědo, pohni se.“
Podobné momenty jsou dnes všude. Čekárny. Fronty. Pošty. Přechody. Svět posedlý rychlostí začíná být alergický na lidi, kteří už rychlí nejsou.
A možná je na tom nejhorší jedna věc. Většina lidí se tak nechová ze zla. Jsou jen unavení životem, stresem a pocitem, že už sami sotva stíhají.
Nezačíná společnost pomalu ztrácet vlastní lidskost ve chvíli, kdy začne staré lidi vnímat hlavně jako překážku?
Člověk má hodnotu jen dokud podává výkon
Moderní společnost začíná hodnotu člověka měřit hlavně podle výkonu. Kolik vydělá. Jak rychle funguje. Co ještě zvládne. Dokud člověk pracuje, platí a drží tempo, svět ho bere jako užitečného.
Jenže stáří tenhle obraz ničí. Důchodce už systém nezrychluje. Neprodukuje. Potřebuje víc času, víc péče a někdy i pomoc ostatních. A právě tehdy se u části lidí začne měnit pohled. Jako by starý člověk přestal být osobností a stal se jen další komplikací navíc.
Možná právě proto dnes společnost vytlačuje stáří mimo oči. Nehodí se do světa, který je posedlý mládím, výkonem a rychlostí.
Váš táta nebyl celý život jen „dědek v čekárně“
Na staré lidi se často díváme jen podle toho, jak vypadají dnes. Pomalu chodí. Hůř slyší. Několikrát se ptají na stejnou věc. Jenže před desítkami let to byli úplně jiní lidé.
Ten muž, kterého dnes někdo nervózně obchází v tramvaji, možná celý život vstával ve čtyři ráno do práce. Tahal směny. Stavěl byty, silnice nebo fabriku, kolem které dnes lidé jen projdou bez zájmu. Ta žena v čekárně možná vychovala několik dětí, starala se o rodiče a roky držela rodinu pohromadě.
Stáří člověka často připraví o sílu, ale nevymaže život, který má za sebou. A možná právě to dnešní společnost přestává vidět.
Společnost nechce vidět vlastní konec
Výzkumy o diskriminaci starších lidí ukazují jednu nepříjemnou věc. Starší lidé bývají částí společnosti vnímáni jako méně užiteční, pomalí a ekonomicky zatěžující. Některé studie dokonce popisují dehumanizaci seniorů — moment, kdy je okolí přestává podvědomě brát jako plnohodnotné osobnosti.
Psychologové upozorňují ještě na něco jiného. Starý člověk lidem připomíná vlastní budoucnost. Slabost. Nemoc. Ztrátu samostatnosti. A mnoho lidí raději odvrátí oči, než aby si připustili, že jednou mohou skončit stejně.
Možná právě proto se dnešní svět snaží stáří co nejméně vidět. Nehodí se do reality, která obdivuje sílu, kontrolu a iluzi, že člověk nikdy nezestárne.
Co se to s námi vlastně stalo?
Kdy se z úcty ke stáří stal spíš pocit otrávenosti? Kdy jsme začali staré lidi vnímat jako zdržení, problém nebo nepříjemnou připomínku něčeho, co nechceme vidět?
Vychovala nás tak společnost? Rodiče? Doba posedlá pohodlím a vlastním tempem? Nebo jsme jen postupně přestali mít trpělivost s lidmi, kteří už nestíhají svět kolem sebe?
A hlavně — chceme vůbec něco změnit? Nebo budeme dál jen nervózně přešlapovat za člověkem, který jde pomalu, protože už mu tělo jednoduše neslouží jako dřív?
Možná někdy stačí maličkost. Až vám příště bude v cestě stát nějaký senior, možná stojí za to si na pár sekund uvědomit jednu nepříjemnou věc. Možná se právě díváte sami na sebe za pár desítek let.
Anketa
Zdroje:
