Článek
Jedni totiž „založili rodinu“, zatímco druzí se „vzali a zůstali bezdětní“. Jako by svatba vytvořila manželství, ale teprve dítě z něj udělalo skutečnou rodinu.
Říct, že rodina s dětmi má větší hodnotu, zní skoro jako urážka. Ale možná je zajímavější, jestli se podle toho někdy nechováme, i když bychom to nahlas nikdy nepřiznali.
Pokud vedle sebe postavíme manžele bez dětí a rodiče, kteří část života věnují jejich výchově, opravdu mezi nimi není žádný rozdíl? A pokud je, znamená to také, že jedna rodina má větší hodnotu než druhá?
Kdo dává společnosti víc?
Rodičovství není jen soukromá radost. Dítě znamená roky péče, peněz, omezení a času. Rodiče přitom vychovávají další generaci lidí, kteří jednou budou pracovat, platit daně a držet společnost v chodu.
Je tedy opravdu tak hrozné říct, že tím dělají něco, co bezdětní nedělají?
Jenže dítě samo o sobě ještě není zásluha. Bezdětná zdravotní sestra může celý život pomáhat stovkám lidí, učitel vychovávat cizí děti a někdo jiný pečovat o stárnoucí rodiče.
Vedle nich může stát člověk se třemi potomky, který se o nikoho dalšího nezajímá. Kdo dal společnosti víc?
Přesto rodičovství zvýhodňujeme. Rodiny dostávají podporu a různé úlevy, protože výchova dětí něco stojí. To dává smysl.
Zároveň tím ale připouštíme, že vychovávat další generaci považujeme za něco, co si zvláštní podporu zaslouží.
Bezdětní přitom nestojí mimo systém. Také pracují a platí daně, z nichž se financují školy, zdravotnictví a další služby pro rodiny. Na další generaci tedy přispívají také, jen jiným způsobem.
Rozdíl je někdy vidět i v práci. Když kolega potřebuje odejít kvůli nemocnému dítěti, málokdo jeho důvod zpochybňuje.
Když bezdětný potřebuje čas pro partnera nebo vlastní život, může jeho důvod působit méně naléhavě. Výzkum skutečně popisuje, že bezdětní zaměstnanci někdy čelí očekávání větší dostupnosti nebo přebírání práce za kolegy s dětmi.
Možná tedy bezdětným neříkáme, že jejich život má menší cenu. Ale někdy se chováme, jako by jejich čas měl menší cenu.
Pak přichází ještě nepříjemnější otázka. Co když se pro život bez dětí rozhodne stále více lidí?
Děti nejsou z pohledu celé společnosti jen soukromou záležitostí rodičů. Jednou z nich bude generace, která převezme ekonomiku, zdravotnictví i péči o stárnoucí populaci.
Jenže odtud je nebezpečně blízko k tvrzení, že člověk společnosti děti dluží.
Má někdo povinnost přivést na svět dítě a věnovat mu velkou část života jen proto, že za několik desetiletí budou potřeba další pracující a daňoví poplatníci?
A pokud začneme rodičovství počítat jako společenský výkon, musíme být důslední. Nestačilo by počítat děti. Museli bychom řešit, jak byly vychované a co společnosti přinesly.
U bezdětných zase práci, daně, péči o druhé nebo pomoc vlastní rodině.
A v tu chvíli už neporovnáváme rodiny. Začínáme vést účetnictví lidských životů.
Měříme něco, co měřit nejde?
Celý spor má jeden problém. Pletou se v něm dvě různé věci: hodnota rodiny a její přínos. To, že dvě rodiny žijí jinak a dávají svému okolí něco jiného, ještě neznamená, že jedna stojí výš než druhá.
Jenže jak vůbec hodnotu rodiny určit? Podle toho, kolik lidí v ní žije? Jak dlouho spolu vydrží? Jak se o sebe starají? Už samotná snaha najít spravedlivé měřítko ukazuje, jak absurdní takový žebříček může být.
Možná proto není problém v rozdílech mezi rodinami, ale v naší potřebě určit, která je „víc“. Ani samotná definice rodiny totiž není tak jednoznačná, jak se může zdát – v sociologii se vedle tradičního modelu běžně pracuje i s rodinami bez dětí.
A tak mi zůstává jiná otázka. Musí rodina vůbec něco dokázat, aby měla stejnou hodnotu jako ta vedle ní?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
