Článek
Každý večer totiž přijde něco. Šéf, kolegové, doprava, peníze, sousedi, počasí. Samé obyčejné problémy, které známe všichni. Jeden mluví, druhý poslouchá. Vždyť od toho přece partner je.
Jenže co když se to opakuje den za dnem? Přemýšlím, jestli vztah opravdu nejvíc vyčerpávají velké hádky. Možná existuje něco mnohem nenápadnějšího.
Něco, kvůli čemu se lidé nerozejdou dnes ani zítra. Ale po letech už možná nedokážou říct, proč je společný večer místo radosti spíš vyčerpává.
Partnera jako odpadkový koš na emoce?
„Komu jinému si mám postěžovat než vlastnímu partnerovi?“ Těžko s tím nesouhlasit. Právě doma bychom měli mít člověka, před kterým nemusíme předstírat, že je všechno skvělé. Jenže podle mě existuje rozdíl mezi tím říct někomu, že jsem měl hrozný den, a udělat ze stěžování každodenní rituál.
Jedna stížnost nikoho nezničí. Ani deset. Za několik let už ale nejde o jednoho špatného šéfa nebo idiota za volantem. Jsou to tisíce malých dávek negativity, které pokaždé dostává stejný člověk.
Ještě složitější je věta: „Nechci radu, potřebuju si jen postěžovat.“ Partner nabídne řešení, ale o něj nikdo nestojí. Mlčí, a vypadá to, že neposlouchá. Přikyvuje, a stejný problém může poslouchat zítra znovu.
Kolikrát má člověk povinnost poslouchat totéž, když s tím druhý nechce nic udělat?
Zvláštní je také to, komu často ukazujeme svoji nejlepší a nejhorší verzi. V práci se ovládneme, na známé se usmějeme, cizím lidem poděkujeme. Potom přijdeme domů a nejbližšímu člověku vysypeme všechno, co nás od rána naštvalo.
A vysvětlíme to větou: „Před tebou můžu být sám/a sebou.“ Jenže kdy se důvěra, že před někým nemusíme nic předstírat, změnila v povolení dávat právě jemu pravidelně to nejhorší ze svého dne?
Stěžující si člověk se potom možná opravdu cítí lépe. Ulevil si. Druhý ale není prázdná místnost. Poslouchá, reaguje a snaží se vcítit. Jeden tak může odcházet z rozhovoru lehčí a druhý o něco těžší.
A časem může přijít ještě něco horšího. Nejdřív partner poslouchá, potom radí, později už jen přikyvuje. Nakonec možná přestane cítit soucit i ve chvíli, kdy jde skutečně o něco důležitého.
Možná totiž empatie není bezedná studna. Může se vytrácet po kapkách.
Nejhorší okamžik pak nemusí přijít během žádného konfliktu. Stačí, když člověk uvidí jméno partnera na telefonu a ještě před přijetím hovoru ho napadne: „Co bude zase špatně?“ V tu chvíli už negativita není jen obsahem rozhovorů. Začala se spojovat se samotným člověkem.
Jenže bylo by příliš jednoduché udělat ze stěžujícího si partnera viníka. Možná se celý den ovládá, před šéfem mlčí, na zákazníky se usmívá a teprve doma se ocitne vedle člověka, kterému opravdu věří.
To, co druhý vnímá jako nekonečné stěžování, může být z jeho pohledu projevem blízkosti. Ani opačný extrém proto není řešení. Potlačování emocí může zhoršovat komunikaci a narušovat pocit blízkosti.
Nejde tedy o to přijít domů, usmívat se a všechny problémy spolknout.
Možná jde o hranici, kterou neumíme dobře pojmenovat. Partner má být opora, ale pořád má také vlastní starosti a vlastní kapacitu. To, že nás miluje, ještě nemusí znamenat, že musí každý večer unést všechno, co jsme během dne nedokázali unést my.
Proto mi připadá nejzajímavější jiná otázka: Kdy se věta „můžu ti říct úplně všechno“ nenápadně změní ve větu „musíš poslouchat úplně všechno“?
Nejhorší možná není hádka
Na velkých hádkách je paradoxně něco jednoduchého. Oba vědí, že existuje problém. Mnohem hůř se poznává vztah, ve kterém se neděje nic zásadního. Jen se pomalu mění pocit, který mají dva lidé ze společného času.
Řešením samozřejmě není ani všechno držet v sobě. Výzkum spojuje potlačování emocí ve vztazích s menším pocitem blízkosti a horší vnímanou responzivitou partnera. Člověk potřebuje někoho, před kým může být otevřený.
Jednou ale může přijít skutečně těžká chvíle. A tehdy možná zjistí něco nepříjemného. Partner tam pořád je a poslouchá, ale už nedokáže poznat, že tentokrát nejde o další špatný den. Tentokrát ho opravdu potřebujeme.
Možná bychom se proto neměli ptát jen na to, zda nám partner dostatečně naslouchá. Občas je důležitější otázka úplně opačná: Jak se cítí člověk vedle nás poté, co nás poslouchá?
Protože milovat někoho možná znamená nést část jeho problémů. Znamená to ale povinnost unést jich neomezeně?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
