Článek
Důchod je možná největší pyramida, jakou jsme v Česku kdy postavili. Rozdíl je jen v tom, že tuhle pyramidu nestavěl podvodník z paneláku, ale stát. A na rozdíl od těch ilegálních letadel do ní musíme povinně všichni. Celý život platíme nahoru, s vírou, že jednou to samé přijde zpátky dolů.
Já osobně pořád doufám, že do nějakého důchodu půjdu. Jestli se ho dožiju – a jestli ještě vůbec bude existovat. Protože čím víc se člověk dívá na to, jak tenhle systém funguje, tím víc to připomíná pyramidu: nahoře čekají důchodci, dole makají pracující. A základ se zužuje.
Když dneska poslouchám, jak se hádají politici o důchodech, skoro to vypadá, jako by tu ten systém existoval od pravěku. Jenže není to tak dávno, co žádný „důchod“ neznamenal nic jiného než to, že se o tebe na stará kolena postarají tvoje děti. Nebo taky ne.
Moje babička mi kdysi vyprávěla, že dřív byl nejlepší „penzijní fond“ mít hodně dětí. To byla ta skutečná jistota. Kdo měl pět potomků, měl velkou šanci, že mu aspoň jeden přinese polívku, až už nebude moci chodit. A kdo byl sám, měl smůlu. Žádné papíry, žádné zákony, jen prostá lidská dohoda a trochu studu nechat svého rodiče živořit.
Pak se to změnilo. Po vzniku republiky se zavedlo, že i obyčejný dělník může mít na stáří nějaký nárok. Zákonem. To muselo znít jako sci-fi. Představ si tu radost: najednou stát říká, že až nebudeš moci makat, budeš mít něco jistého. Jenže – a tady je ten háček – od začátku to nebylo žádné „šetření na sebe“. Byla to prostě dohoda: pracující dají peníze, důchodci dostanou. Tečka.
A tahle dohoda drží dodnes. Jenže počet těch, kdo dávají, a těch, kdo berou, se od té doby dost změnil.
Když se podívám na svůj výplatní lístek, vidím tam tu kolonku „sociální pojištění“. Zní to docela hezky, jako něco, co mě chrání. Jenže realita? To není moje pojištění. To je spíš permanentní převod: já pošlu peníze pryč a už je nikdy neuvidím. Nejsou uložené, neleží na účtu s mým jménem, nečekají na mě v sejfu pod ČSSZ. Prostě zmizí a hned se objeví na účtu někoho jiného.
A tady mi naskočí ta otázka: proč mám pořád platit peníze někam, když je nikdy neuvidím? Kdyby mi stát férově řekl: „Hele, nic nečekej, prostě platíš na staré,“ možná bych to bral líp. Ale pořád se to prodává jako moje budoucí jistota. Jenže ona to není jistota. Je to slib na papíře, že až zestárnu, někdo jiný zaplatí mně.
A co kdyby to fungovalo jinak? Co kdyby stát prostě řekl: každý sám za sebe. Žádné posílání peněz pryč, žádné pyramidy. Prostě by mi nechal v kapse to, co teď posílám, a já bych si to odkládal. Upřímně – udělal bych to?
Tady se dostáváme k nepříjemné pravdě: část lidí by si poctivě šetřila, investovala, kupovala akcie nebo aspoň dávala peníze stranou. Ale spousta lidí by to prostě projela. Nový telefon, dovolená, hospoda. A až by jim bylo sedmdesát, stála by fronta dědků a babek před Albertem a žebrala drobáky. Možná by se to některým i líbilo – najednou bys viděl, kdo byl zodpovědný a kdo to projel. Jenže tohle žádná společnost dlouho nevydrží. Proto stát vymyslel tuhle „pyramidu“, aby nikdo úplně nepadl na hubu.
Ale tím se zase vracíme na začátek: platíme na ostatní s tím, že jednou snad někdo zaplatí nás. Je to solidarita, nebo jen povinný buy-in do největší pyramidy v Česku?
Zkusme si představit alternativní Česko. Stát zruší důchod a řekne: „Odteď se o sebe postará každý sám.“ Co by se stalo? Lidi by se rozdělili – ne podle příjmu, ale podle povahy.
Jedna skupina by žila dlouhodobým plánem. Tihle lidé mají rádi kontrolu, píšou si tabulky, hlídají rozpočet, odkládají si na horší časy. Jejich stáří by pak vypadalo klidně – chalupa opravená, nějaké úspory na účtu, možná ještě i drobný přivýdělek, aby se nenudili.
Druhá skupina by jela stylem „nějak to dopadne“. Peníze by mizely na drobnostech, na okamžitém komfortu. Ne proto, že by byli hloupí, ale protože neumí nebo nechtějí plánovat dvacet let dopředu. Až by zestárli, přišlo by překvapení: účty prázdné, práce už žádná. A pak? Nájem nezaplacený, léky drahé, pomoc nikde.
A teď ta kardinální otázka: necháme tuhle druhou skupinu na pospas? Nebo ji stejně nakonec budeme muset dotovat z daní, charit a veřejných sbírek? Protože když se ti starší lidé objeví bez střechy nad hlavou, bude to problém celé společnosti, nejen jejich osobní selhání.
A právě proto stát radši drží pohromadě tenhle průběžný systém. Je to jako povinná helma: nikdo ji nechce nosit, dokud nespadne z kola.
Když se řekne pyramida, většina lidí si vybaví dva obrazy: ty kamenné v Egyptě, nebo letadlo od chytráka, co slíbil známým dvojnásobek, a pak zmizel. A teď si představ, že důchod v Česku má z obojího kousek.
Jak funguje pyramidová hra? Na začátku je pár lidí nahoře, kteří berou. Aby dostali svoje „výnosy“, potřebují stále nové a nové platící dole. Dokud se základ rozšiřuje, všechno běží. Jakmile se ale přísun nových zastaví, celé to praskne.
A teď se podívejme na důchod. Nahoře jsou důchodci, dole pracující. Každý měsíc jim posíláme peníze, které už nikdy neuvidíme. Celý systém stojí na jednoduché rovnici: musí být dost lidí dole, aby bylo na ty nahoře. Zní to povědomě?
Rozdíl je v tom, že tady nejde o podvodníka v saku, ale o stát, který to legalizoval. Účast je povinná, žádné verbování kamarádů. Na papíře to není scam, je to „solidární systém“. Jenže když si odmyslíš slovíčka, princip je stejný: Platíš dnešním důchodcům a spoléháš, že až zestárneš, budou mladší platit tobě.
A tady je moje dilema. Pyramida je ve všem špatná – když praskne, odnesou to ti dole. A důchod? Ten taky praskne, až se základ příliš zúží. Jenže na rozdíl od podvodu tohle nikdo nezakáže. Protože tuhle pyramidu si stavíme sami, generaci za generací.
Občas si říkám, že důchod je něco jako fata morgána. Vidím ho někde v dálce, ale čím víc k němu kráčím, tím víc se posouvá. Když jsem byl dítě, slyšel jsem: „V šedesáti půjdeš do důchodu.“ Dneska mi říkají: „Spíš v pětašedesáti, možná v sedmašedesáti.“ A kdo ví, třeba v sedmdesáti.
To číslo je jako guma. Politici ho natahují podle toho, jak moc je potřeba zalepit díru v rozpočtu. A já mám trochu pocit, že to číslo nikdy nezůstane stát. Že až já budu blízko důchodu, posunou ho zase. „Nebojte, pane, vy to stihnete – jen ještě pár let vydržte.“ A najednou se z důchodu stane spíš pracovní maraton, kde cílová páska pořád utíká.
A teď si položím otázku: co vlastně znamená důchod v sedmdesáti? Představa, že v tomhle věku budu pořád sedět v kanceláři nebo montovat někde u pásu, je skoro groteskní. Tělo má svoje limity, a ne každý má štěstí dělat práci, která se dá dělat do devadesáti. Ano, jsou profese, kde to jde – profesor, advokát, politik. Ale co horník? Zedník? Zdravotní sestra?
Tady se ukazuje, že důchod není jen ekonomická kategorie, ale i otázka férovosti. Posouvat hranici odchodu pro všechny stejně je jako nutit maratonce a sprintera běžet stejnou trať. Někdo doběhne, někdo padne.
A tak si někdy říkám, že důchod se může změnit z automatického nároku na jakýsi bonus pro vyvolené. Jen pro ty, kteří se dožijí nastaveného věku a zároveň jim zůstane dost zdraví, aby si ho vůbec užili. A ti, co se nastaveného věku nedožijí nebo do něj dorazí úplně vyčerpaní, už žádný skutečný důchod nezažijí. Místo odpočinku je čeká jen bída nebo závislost na ostatních.
Když se řekne důchod, většina lidí si představí babičku, která čeká na složenku, aby měla na uhlí. Ale já to vidím jinak: důchod je obrovský penězovod, kterým každý měsíc protékají miliardy. A kde tečou takové proudy peněz, tam se vždycky najdou ti, kdo je chtějí držet pevně v rukou.
Těm nahoře se tenhle systém vlastně hodí. Není to jen o „pomoci starým“. Je to i o tom, že když máš pod kontrolou největší finanční tok ve státě, tak určuješ, kdo dostane a kolik. A tím držíš společnost v jakémsi klidu – nebo aspoň v iluzi klidu.
A tak se to pořád lepí, nastavuje, natahuje. Věk odchodu se posune, peníze se přidají, zase se něco upraví. Ale podstata zůstává stejná: obrovská pyramida, kterou je nutné udržovat, aby se nezhroutila.
Je to zvláštní paradox. Všichni vědí, že jednou ten základ bude příliš úzký. Že přijde chvíle, kdy dva mladí budou táhnout na zádech jednoho starého a pak už prostě nebudou mít sílu. Ale nikdo nahoře to nepřizná nahlas. Protože by se celá hra zhroutila dřív, než je potřeba.
Představ si, že by stát oznámil: „Od zítřka žádné důchody. Každý ať se postará sám.“ Žádné odvody, žádné výplaty. Prostě čistý střih.
V tu chvíli by se naše životní rovnice dramaticky změnila. Už by nešlo spoléhat na to, že „nějaké peníze přijdou“. Najednou by se z úplně obyčejných otázek staly existenční dilemata:
- Mám děti, nebo je nemám?
- Miluji je a vychoval jsem je tak, aby jednou stáli při mně?
- Mám dost majetku, abych nikoho nepotřeboval?
Bez důchodového systému by se totiž otevřela úplně nová logika života: pokud nemáš děti, musíš být bohatý. Jiná možnost není. Protože stáří bez peněz je tvrdé a bez rodiny ještě tvrdší.
Představ si starého člověka bez rodiny, který má jen průměrný byt a pár tisíc na účtu. V systému bez důchodů se z něj stává „nepotřebný“. Nikdo mu nic nedá, nikdo mu nic nedoplatí. A pokud se o něj nepostarají vlastní děti nebo přátelé, končí na okraji. Tvrdě řečeno – jako odložený kus na skládce života.
Na druhé straně rodiny by se staly znovu ekonomickou jednotkou. Mít děti by nebylo jen „emoční rozhodnutí“, ale i investice do budoucnosti. Kdo by měl tři nebo čtyři děti, mohl by si říct: „Jedno se postará o bydlení, druhé o finance, třetí se mnou půjde k doktorovi.“ Možná to zní cynicky, ale tak to prostě je. Rodina by znovu byla jediným skutečným „penzijním fondem“.
A ti, kteří děti mít nechtěli nebo nemohli? Ti by museli sázet na majetek. Byty, pozemky, podnikání, investice. Protože bez rodiny by je zachránilo jedině to, že mají dost velký polštář, aby si ve stáří zaplatili všechno sami – od bydlení přes zdravotní péči až po někoho, kdo jim nakoupí.
Jenže i to má háček. Když máš peníze, ještě neznamená, že máš lásku. A stáří bez lásky je možná ještě horší než stáří bez peněz. Takže ti bohatí by sice mohli sedět v krásných domech, ale sami. A ti chudí, kteří by měli pevné rodiny, by třeba neměli luxus, ale měli by kolem sebe lidi, kteří je neopustí.
V takové společnosti by se rychle ukázalo, jaký je rozdíl mezi „mít děti“ a „mít vztah s dětmi“. Protože ani pět potomků ti nepomůže, když se na tebe v sedmdesáti vykašlou. A to by se stávalo. Protože lásku a respekt si za peníze nekoupíš.
A tak by se bez důchodů celé Česko rozdělilo na dva tábory:
- ty, co mají pevnou rodinu a zázemí,
- a ty, co mají velký majetek a peníze.
A pak tu bude třetí skupina – ti, co nemají ani jedno. A to by byla tragédie. Protože tam už by opravdu čekala jen lavička v parku nebo charita, pokud by se ještě někdo smiloval.
A tak si nakonec kladu jinou otázku: co je vlastně lepší? Doufat, že tahle státní pyramida nikdy nespadne a že mi jednou skutečně vyplatí to, co jsem celý život posílal? Nebo raději „investovat“ do něčeho, co může fungovat napořád – do rodiny, do vztahů, do lidí, kteří tě mají rádi a nenechají tě padnout? Protože tabulky a zákony se můžou kdykoli změnit, ale pevné vztahy vydrží i to, co žádný stát nezaplatí.
Zdroje:
