Článek
Bydlím v srdci velkoměsta. Když ráno otevřu okno, nevítá mě zpěv ptáků, ale mix klaksonů, tramvají a motorek, co nastartují už před šestou. Když to říkám kamarádům z vesnice, smějou se: „Vždyť to už ani nemůžeš vnímat.“ Jenže právě v tom je problém – hluk si nás ochočil.
Nejhorší na tom je, že ani v okamžiku, kdy město na chvíli ztichne, si lidi do uší nasadí sluchátka. V tramvaji všichni koukají do mobilu a v uších jim hraje hudba nebo podcast. Jakoby bylo ticho něco, čeho se bojíme. Přitom mozek potřebuje chvíle, kdy nedostává žádný zvukový stimul. Já to poznám podle sebe – když jedu na chalupu a večer slyším jen šustění stromů, mám pocit, že se mi restartuje hlava.
Abych nebyl jen u pocitů – v roce 2018 vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) jasné stanovisko: hluk je druhý největší environmentální stresor hned po znečištění vzduchu. Takže žádná banalita. Jen v Evropě je podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) víc než 20 % lidí vystaveno takové hladině hluku, která poškozuje zdraví.
Když to čtu, tak se ptám: pokud už teď slyšíme, že hluk nás systematicky ničí, co to udělá s generací, která od rána do večera poslouchá něco ve sluchátkách?
Dřív byla hudba sváteční věc. Pustil sis desku, kazetu, nebo rádio. Dneska má každý svůj soundtrack k životu – sluchátka v uších od rána do noci. Vidím to v tramvaji, na ulici, dokonce i lidi, co běží v parku, mají v uších pecky. Město hraje svou hlučnou symfonii a my si do ní ještě dobrovolně přidáváme další vrstvu.
Občas se přistihnu, že i já sahám po sluchátkách, jen abych „přebil“ městský hluk. Jenže je to jen iluze kontroly – z jednoho hluku uteču, druhý si sám vytvořím. Mozek nikdy nedostane pauzu.
A není to jen domněnka. Studie z Harvard Medical School (2020) ukázala, že děti, které žijí v blízkosti letišť a školních budov vystavených silnému hluku, mají horší výsledky ve čtení a soustředění. Když se k tomu přidá ještě to, že si dobrovolně rvou do uší hlasitou hudbu, zaděláváme jim na problém.
Další výzkum z University of Sheffield (2019) dokonce potvrdil, že dlouhodobá expozice hluku (ať už vnějšího nebo z hudebních zařízení) zvyšuje riziko úzkosti a poruch spánku. A teď si představ generaci, která usíná se sluchátky v uších, protože „jinak neusne“.
Vlastně se ptám: co to udělá s naším sluchem, až jednou zestárneme? Možná budou sluchadla stejně běžná jako brýle na čtení. Jenže brýle ti nehučí v hlavě. Tinnitus a ztráta sluchu je peklo, které se nedá vypnout.
Když se bavím s lidmi kolem sebe, málokdo přizná, že ho hluk ničí. „Já už to ani neslyším,“ říkají. Jenže mozek slyší všechno. Dokonce i ve spánku reaguje na nepředvídatelné zvuky – siréna, štěkot, dveře. Je to, jako kdyby měl neustále nataženou spoušť, připravený vystartovat.
Já to cítím nejvíc na únavě. Přijdu z práce a jsem vyždímaný, přestože jsem seděl celý den u počítače. Mozek se prostě unaví z neustálého filtrování šumu. A nejsem sám – studie publikovaná v časopise The Lancet (2018) potvrdila, že lidé žijící v hlučných oblastech mají výrazně vyšší riziko depresivních symptomů.
Když k tomu přidáme spánek, je to ještě horší. Karolinska Institutet ve Švédsku (2017) zjistil, že dlouhodobá expozice dopravnímu hluku nejenže zvyšuje riziko hypertenze, ale také zásadně snižuje kvalitu spánku. A kdo spí špatně, je podrážděný, unavený a jeho psychika jede na doraz.
Často slyším, že „hluk je jen nepříjemnost“. Ale není. Je to stresor. Stejný, jako když tě někdo neustále lehce štípe do ruky. Jednou to přežiješ, podruhé taky, ale když to trvá roky, nervy se prostě unaví. A to doslova – nervová soustava je pořád v pohotovosti.
Někdy si říkám, jestli tohle není důvod, proč se ve městech šíří tolik úzkostí a vyhoření. Když máš mozek přestimulovaný od rána do večera, není divu, že si hledá cestu ven.
Psychika je jedna věc, ale hluk se nezastaví jen v hlavě. Tělo reaguje taky. Vlastně dost brutálně. Zvuk totiž není jen něco, co slyšíme – jsou to vibrace, které rozkmitají nervovou soustavu a spouští stresové hormony.
Já to poznám na sobě. Když jsem delší dobu v rušném prostředí, cítím tlak v hlavě, srdce mi buší rychleji a mám pocit, že tělo jede „na plný výkon“, i když jen sedím. To není náhoda. Karolinska Institutet ve Švédsku už v roce 2017 doložil, že lidé vystavení dlouhodobému dopravnímu hluku mají výrazně vyšší riziko vysokého krevního tlaku a ischemické choroby srdeční.
A není to jen o srdci. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ve své zprávě z roku 2020 napsala, že hluk každoročně přispívá k tisícům předčasných úmrtí v Evropě právě kvůli srdečně-cévním onemocněním. Tohle už není „otravná tramvaj pod oknem“. To je faktor, který reálně zkracuje život.
Další věc je hormonální rovnováha. Hluk zvyšuje hladinu kortizolu – stresového hormonu. A když je kortizol v krvi dlouhodobě vysoký, tělo reaguje únavou, slabší imunitou a větší náchylností k nemocem. WHO to shrnula jednoduše: hluk je environmentální rizikový faktor stejně závažný jako smog. Jen se o něm nemluví tak často, protože není vidět.
Když si tohle uvědomím, říkám si: pokud žiju v prostředí, které mě denně dusí nejen psychicky, ale i fyzicky, co to udělá za dvacet let? A co to udělá s našimi dětmi, které se v tomhle prostředí rovnou narodí?
Možná dospělý si řekne: „Já už jsem si zvykl.“ Ale děti žádnou obranu nemají. Vyrůstají v hluku, který berou jako samozřejmost, a jejich nervová soustava přitom teprve dozrává. To, co je pro mě „otravná tramvaj“, je pro dítě mnohem větší zásah.
Vidím to na svém synovi. Když trávíme víkend u babičky na vesnici, usne během pár minut. Ve městě se převaluje, protože za oknem někdo vrčí motorkou nebo štěká pes. A pak je samozřejmě druhý den nevyspalý a protivný. Není to jeho vina – jeho tělo prostě nedostane šanci na klid.
A studie to potvrzují. Harvard Medical School (2020) sledovala školy poblíž letišť a zjistila, že děti v hlučném prostředí mají horší výsledky ve čtení a v testech soustředění. Mozek prostě tráví část energie na to, aby odfiltroval rušivé zvuky, a zbývá mu míň kapacity na učení.
Podobné výsledky ukázal i projekt RANCH (2005), který sledoval děti u škol v blízkosti rušných silnic a letišť po celé Evropě. Tyto děti měly nejen slabší výsledky, ale i vyšší hladinu stresových hormonů. A teď si představ, že k tomu ještě od mala používají sluchátka a denně poslouchají hudbu na maximum.
Děti vlastně nikdy nepoznají opravdové ticho. A pokud ticho neznají, jak se pak mají naučit vnímat klid? Myslím, že jako rodiče na to musíme myslet. Protože pokud to neuděláme, vychováme generaci, která bude unavená, nesoustředěná a psychicky křehká.
Když jsem byl dítě, sluchátka byla luxus. Pamatuju si svoje první walkmana – šuměla kazeta a baterky vydržely sotva pár hodin. Dneska mají děti bezdrátová sluchátka, co vydrží celý den, a nosí je pořád. V tramvaji, na hřišti, dokonce i doma. A já se ptám: co to udělá s jejich sluchem, až budou staří?
Problém není jen hlasitost, ale i doba expozice. Uši prostě nejsou stavěné na to, aby přijímaly nepřetržitý zvukový tlak. Německý Spolkový úřad pro životní prostředí (UBA) už před lety varoval, že dlouhodobé poslouchání hudby ve sluchátkách na vyšší hlasitost může vést k trvalému poškození sluchu. A Evropská komise od roku 2013 dokonce doporučuje výrobcům, aby nastavili výchozí hlasitost přehrávačů tak, aby nepřekračovala bezpečné limity.
Jenže kdo z nás si to hlídá? Reálně vidím lidi, kteří si hudbu pustí tak nahlas, že slyším refrén jejich písničky i já stojící metr od nich. A to je fakt průšvih. Sluchové buňky se totiž na rozdíl od jiných buněk v těle neobnovují. Jednou poškozené → navždy ztracené.
A když k tomu přičteme už tak hlučné prostředí města, dostáváme recept na generaci, která bude mít se sluchem problémy mnohem dřív než jejich rodiče nebo prarodiče. WHO odhaduje, že do roku 2050 bude mít skoro 2,5 miliardy lidí na světě nějakou formu ztráty sluchu. To už není jen zdravotní detail, to je globální problém.
Já sám se bojím tinnitu. Toho protivného pískání v uších, které nejde vypnout. Kdo ho zažil, ví, že je to peklo. A představa, že tohle čeká velkou část populace už v produktivním věku? To je fakt děsivá vyhlídka.
Kolikrát jsem slyšel větu: „Já už ten hluk ani nevnímám.“ Lidi se tím skoro chlubí, jako by to byla superschopnost. Jenže ono to není adaptace. Je to spíš otupění. Mozek se naučí ignorovat část zvuků, ale tělo to pořád všechno zpracovává.
Je to trochu jako když bydlíš u trati. Po pár měsících už ti vlak nepřijde tak hlučný. Ale krevní tlak ti stoupá úplně stejně jako první den. Studie publikovaná v Environmental Health Perspectives (2015) ukázala, že lidé, kteří tvrdí, že „už si zvykli na hluk“, měli stále vyšší riziko srdečně-cévních problémů než ti, kteří žili v klidnějších oblastech. Takže ten pocit „zvykl jsem si“ je jen klam.
Já to cítím na sobě v momentě, kdy vyjedu na víkend mimo město. Najednou slyším zvuky, které jsem už skoro zapomněl – zpěv ptáků, šum listí. A pak mi dojde, že tohle je vlastně normální. Ne to nekonečné dunění města. A ten kontrast je brutální.
Falešná adaptace je nebezpečná ještě v jednom: pokud máme pocit, že nám hluk nevadí, neřešíme ho. Nepřemýšlíme o tom, že ničíme zdraví sobě i dětem. A když si problém nepřiznáš, nikdy s ním nic neuděláš.
Takže když někdo řekne „mě už to neruší“, já slyším spíš „moje tělo už to vzdalo“. A to je děsivější než jakýkoli hluk sám.
Ticho je dneska luxus. Něco, co si kupujeme – ať už v podobě „silent retreatů“, wellness pobytů, nebo drahých noise-cancelling sluchátek. Přitom by mělo být zdarma.
Já mám svůj malý trik: když už nemůžu, sednu do auta a jedu mimo město. Stačí dvacet minut za Prahu a najednou slyším vlastní dech. To, co by mělo být samozřejmostí, se stalo vzácností.
A není to jen můj pocit. Studie z University of Sussex (2019) ukázala, že lidé, kteří pravidelně tráví čas v prostředí bez hluku, vykazují nižší hladinu kortizolu a rychlejší regeneraci nervového systému. Mozek se prostě musí resetovat, jinak se vyčerpá.
Zajímavé je i to, že firmy začínají ticho prodávat jako produkt. „Silent spa“, „meditační pokoje“, „tiché kavárny“. Platíme za něco, co by mělo být přirozenou součástí života. A já se ptám: není to absurdní? Největší luxus 21. století je obyčejné ticho.
Jenže není řešením pořád utíkat. Ne každý má chalupu nebo auto, aby mohl kdykoliv zmizet. Možná je to spíš výzva pro města: jak vrátit ticho zpátky tam, kde žijeme. Protože ne každý může utéct do lesa. Ale každý potřebuje občas zažít klid.
Když to všechno sečtu, vychází mi jednoduchá otázka: máme se prostě sbalit a odstěhovat se do lesa? Upřímně – kolikrát už mě ta myšlenka napadla. Představa srubu někde uprostřed hor, kde slyšíš jen vítr a praskání dřeva v kamnech. Žádná auta, žádné sirény, žádní sousedi, co v jednu ráno tahají nábytek. Jen ticho.
Ale pak přijde realita. Práce, škola, rodina, lékaři, přátelé. Většina z nás nemůže žít jako poustevníci. A možná by to ani nebylo řešení. Člověk je společenský tvor – potřebuje kontakt, ruch, interakci. Jen ne v té dávce, kterou nám servíruje velkoměsto.
Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) už několikrát zdůraznila, že nejde o to lidi vyhnat z měst, ale změnit samotná města. Přidat zeleň, vytvářet tiché zóny, regulovat dopravu. Některé evropské metropole už to zkoušejí – Barcelona se svými „superbloky“, Kodaň s cyklostezkami a omezením aut. Je to možná cesta, jak do města vrátit trochu ticha, aniž bys musel utéct do hor.
Já sám mám občas chuť všechno zahodit a opravdu se schovat někam do lesa. Ale vím, že by to bylo jen dočasné. Po týdnu bych zase začal hledat kavárnu, lidi, kino. Možná nejde o to utéct, ale naučit se žít ve městě tak, abychom v něm nepřišli o zdravý rozum.
Ticho totiž není jen někde v lese. Mělo by být i tady. Jen jsme ho museli nechat přehlušit.
Když se bavíme o budoucnosti měst, většinou slyšíme slova jako „digitalizace“, „smart city“, „chytré senzory“. Jenže já si říkám: co kdybychom jednou postavili město, kde by hlavní prioritou nebyla rychlost a efektivita, ale ticho?
Možná to zní jako utopie, ale už teď to některá města zkoušejí. Barcelona zavádí tzv. „superbloky“ – celé čtvrti, kde auta nesmějí jezdit, a ulice se mění na parky. Paříž testuje „tiché zóny“ kolem škol. A Amsterdam systematicky snižuje dopravu v centru a podporuje cyklistiku.
Tohle všechno ukazuje, že existuje jiný model. Město nemusí být nutně synonymem pro hluk. Stačí ho začít navrhovat jinak. Více stromů (které pohlcují zvuk), méně aut, lepší izolace budov, chytrá regulace nočního provozu. Studie z University College London (2021) dokonce doložila, že přidání zelených ploch ve městě snižuje hladinu okolního hluku v průměru o 5 decibelů – a to je rozdíl, který lidské ucho už jasně pozná.
A co mě fascinuje nejvíc: návrat ticha nemusí být jen „ekologická“ věc, ale i ekonomická. Klidnější prostředí zvyšuje produktivitu, snižuje náklady na zdravotní péči a dělá města atraktivnější pro život. Jinými slovy: investice do ticha se vyplatí.
Já v tom vidím naději. Možná neutečeme do lesa, ale můžeme si kousek lesa přinést do města. A jednou se třeba dočkáme dne, kdy otevřeš okno v Praze, Berlíně nebo Brně a neuslyšíš ruch motorů, ale jen děti na hřišti a ptáky na stromech. A nebude to sen, ale realita.
Když se ohlédnu zpátky, uvědomuju si, že hluk není jen kulisa. Je to faktor, který nám pomalu, ale jistě mění život. Psychika, tělo, děti, budoucí stáří – všechno je tím dotčené. A přitom jsme se naučili tvářit, že je to normální.
Možná je největší problém v tom, že jsme si na hluk zvykli tak moc, až nám přijde divné, když není. Vidím to na lidech ve sluchátkách – neumíme už být jen tak, v tichu. Jako by ticho bylo prázdnota, kterou musíme okamžitě zaplnit.
Ale právě v tichu se děje to nejdůležitější. Mozek odpočívá. Tělo regeneruje. Děti se učí vnímat svět bez filtrů. A my znovu slyšíme sami sebe.
Nevěřím, že se všichni odstěhujeme do lesa. Ani že se z měst stanou zázračně klidné oázy. Ale věřím, že každý z nás může začít malými kroky: vypnout hudbu na cestě domů, jít se projít bez sluchátek, zavřít oči a poslouchat nic.
Proto mám pro tebe jednu otázku: Kdy jsi naposledy zažil opravdové ticho?
Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6878772
https://www.eea.europa.eu/en/analysis/publications/the-effect-of-environmental-noise-on-children
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/26231366
https://www.nature.com/articles/s41370-024-00732-4
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9126644/
