Článek
Nevím, jestli jste se někdy přistihli u stejné myšlenky jako já. Sedím večer u postýlky, držím knížku a mám pocit, že dělám něco správného. Něco klidného. Něco, co se má. Pohádka před spaním. Tradice, rutina, bezpečí. Jenže pak otočím stránku a najednou mě napadne, co to vlastně čtu. Jaký svět tím dítěti nenápadně podsouvám. Jaké vzorce. A hlavně — jestli jsou to vůbec příběhy, které chci, aby mu jednou běžely v hlavě, až tu u něj nebudu sedět.
Čtu svým dětem české pohádky, protože to dělali moji rodiče a jejich rodiče před nimi. Beru to jako samozřejmost. Jenže ve chvíli, kdy jsem začal občas zabrousit do moderních knížek v knihkupectví, začal jsem se přistihovat u zvláštního pocitu. Jedna knížka vypadala jako pohádka, ale zněla spíš jako ekologická brožura. Další byla tak přeslazená, že by po ní dostal cukrovku i medvěd. A tehdy mi došlo, že možná už dávno nepokračuju v tradici — ale v automatismu, který jsem si nikdy pořádně neprověřil.
A pak mi začalo docházet, jak moc se pohádky mezi jednotlivými zeměmi liší. U nás máme Honzu — obyčejného, trochu prostého nejmladšího syna, kterého okolí podceňuje. Pomáhá doma, pracuje na statku, dělá to, co se od něj čeká, a přesto jednou přijde chvíle, kdy se zvedne a vyrazí do světa. Ve slovanských verzích má svého „bratrance“ Ivana Duraka, který klidně celé dny leží na peci, nic neřeší a nic nechce… dokud ho okolnosti nedonutí vstát. Někdo mu dá úkol, někdo ho vyžene z domu, jinde mu prostě dojde, že dál to nejde. A tahle zvláštní směs naivity, pasivity a náhodné aktivace ho nakonec dovede k úspěchu, který by od něj nikdo nečekal.
Pak si člověk otevře americkou dětskou knížku a zůstane zírat. Tam se neleží. Tam se nečeká. Tam se jede hned. Hrdina je aktivní, odvážný, samostatný a nejlépe zachrání svět ještě před večeří. Tři různé kultury, tři úplně odlišné návody na život. A my večer sedíme u postýlky a často si ani neuvědomíme, že právě jeden z těchto návodů instalujeme dítěti do hlavy.
A tak mě napadá, jestli má vůbec smysl číst pohádky jen proto, že „se to tak dělá“. Jestli tradice automaticky znamená kvalitu. A jestli bychom se občas neměli zastavit, podívat se na stránku a zeptat se sami sebe: „Takhle chci, aby moje dítě chápalo svět?“ Protože pohádky nejsou jen roztomilé příběhy. Jsou to první lekce o tom, co je správné, co je možné a co se vyplácí. A možná je čas si přiznat, že nad nimi přemýšlíme mnohem méně, než bychom měli.
Když jsem o tom začal mluvit s ostatními rodiči, zjistil jsem, že většina z nás vlastně neřeší, co v těch příbězích je. Bereme to jako kulisu, jako něco, co se má dělat, protože se to dělalo vždycky. Jenže děti nejsou dekorace. Ony si z těch příběhů odnášejí víc, než bychom čekali. Dokážou celý týden přemýšlet o jedné větě, kterou my přelítneme bez zastavení. A tak jsem si uvědomil, že každá pohádka je vlastně malý kompas, který někam ukazuje — jen jsme si nikdy nesedli a nezamysleli se, kam přesně.
Když sahám po nových dětských knížkách, mám často pocit, že se ocitám v úplně jiném světě, než ve kterém jsem vyrůstal já. Nejdřív mě zaujmou hezké barvy a roztomilé ilustrace, ale jakmile začnu číst, narazím na něco, co mě zarazí víc než jakýkoli čaroděj nebo drak. Moderní pohádky totiž občas působí, jako by se snažily dítěti vysvětlit všechny problémy světa ještě dřív, než se naučí uvázat si tkaničky. Mám chvíle, kdy z knížky cítím, že autoři do ní vtlačili víc dospělých ideálů a trendů než dětské radosti.
Někdy mi to připomíná situaci, kdy dospělí mluví mezi sebou a dítě je omylem u toho. Najednou slyší pojmy, emoce a konflikty, které vůbec nemusí chápat, ale přesto si je začne nějak skládat v hlavě. A to je přesně moment, kdy si říkám, jestli to není celé trochu přestřelené. Nechci, aby se moje dítě před spaním probíralo světem, který ani my dospělí často nezvládáme zpracovat.
A tady se mi poprvé ozvala jednoduchá, ale zásadní otázka: má být pohádka jen zrcadlem dnešní společnosti, nebo má být únikem? Má dítě uklidnit, nebo ho učit, jak funguje lidská psychika? A hlavně — je tohle vůbec věk, kdy by mělo řešit něco jiného než to, jestli princ stihne dojít do hradu dřív, než padne tma? V takových chvílích si uvědomuju, jak moc se moderní pohádky změnily. Ne vždy k horšímu, ale rozhodně k jinému. A to „jiné“ je občas tak velká změna, že si musím sednout a přemýšlet, jestli je tohle ten svět, který opravdu chci dítěti večer otevřít.
Začal jsem si všímat, jak rychle děti nasávají symboly, i když jim samotný příběh ještě uniká. Stačí pár večerů a vidím, že si syn hraje přesně podle toho, co slyšel — jednou je hrdina, podruhé čeká, až „někdo silnější“ vyřeší problém za něj. A to je moment, kdy mi dochází, že s každou otočenou stránkou formuju nejen jeho fantazii, ale i představu o tom, jak svět funguje.
Nejde o princezny ani draky. Jde o to, že pohádky nenápadně učí, kdo smí rozhodovat, kdo může plakat, kdo má cenu a kdo jen čeká. Dítě nepozná metaforu — všechno bere jako možnost, jako pravidlo, jako normu. A to je síla, kterou většina rodičů vůbec nepřičítá obyčejné večerní knížce.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím jasněji vidím, že největší dopad nemá to, jak pohádka končí, ale co z ní dítě přebere cestou. Kdo má moc, kdo má odvahu, kdo má smůlu, kdo je krásný a kdo ne. A tady se mi vynořila otázka, která mě nepustila: chceme dětem ukazovat svět, jaký je, nebo svět, jaký bychom chtěli, aby byl? Protože pohádka je pokaždé buď útěk, nebo lekce. A málokdy si uvědomíme, kterou z těch dvou zrovna předáváme.
Když jsem začal pohádky opravdu číst, ne jen předčítat, došlo mi, že dítě si z nich vytváří úplně první představu o tom, co je „normální“. A právě to je moment, který mě začal děsit víc než jakýkoli drak. V pohádkách se totiž všechno vyplácí zkratkou — náhodou, zázrakem, nebo něčí nečekanou pomocí. Pro nás je to symbol, ale pro dítě návod. A těžko mu pak vysvětlit, že reálný svět není řízený náhodnými dary shůry.
Další věc, která mi došla až časem, je jednoduché dělení na dobré a zlé, krásné a odpudivé, vítěze a smolaře. Dospělý ví, že nic není tak černobílé, ale dítě tenhle filtr přijímá bez odporu. A to je problém — ne kvůli příběhu samotnému, ale kvůli tomu, že přes tyhle jednoduché vzorce pak může začít vnímat i lidi kolem sebe.
A tak mi začalo docházet, že naší prací není pohádky zakazovat, ale doplnit. Umět říct: „Tohle je příběh, ne zákon.“ Protože pokud mu to nevysvětlíme my, udělá to svět později — a mnohem tvrdším způsobem, než si jakékoli dítě zaslouží.
Když o tom mluvím s ostatními rodiči, často slyším větu „Hlavně ať má dítě fantazii.“ A já souhlasím, fantazie je skvělá. Jenže fantazie není jen o tom, že dítě vidí kouzelného koně nebo mluvící strom. Ona také určuje, jak dítě chápe svoje vlastní možnosti. Některé pohádky v něm probudí odvahu, jiné mu naopak nenápadně vsadí do hlavy, že bez pomoci nemá šanci. A to je něco, co se pozná až mnohem později — když stojí před problémem a buď zkusí řešení, nebo čeká, že přijde někdo, kdo to udělá za něj.
Je zvláštní, jak moc na nás ty příběhy působí ještě dřív, než si uvědomíme jejich význam. Jako rodiče máme pocit, že dítě formuje škola, kamarádi, prostředí. Ale pohádky jsou první materiál, ze kterého si skládá svoji vnitřní mapu světa. Co je možné. Kdy se dá riskovat. Kdo potřebuje pomoc. A kdo si ji nezaslouží. A tohle všechno vzniká z příběhů, které často vybíráme jen podle obálky a délky textu.
A tak stále víc přemýšlím nad tím, že by se rodiče měli nejdřív podívat na to, co chtějí v dítěti posílit — a až potom vybrat knihu. Ne podle vzhledu, ale podle toho, co z ní zůstane, až se knížka zavře. Protože ve finále nejde o to, jak pěkně byla pohádka napsaná, ale jaký odraz vytvoří v hlavě dítěte, které si ji zapamatuje mnohem víc, než kdy přiznáme sami sobě.
Když jsem začal pátrat po tom, co si o pohádkách myslí věda, překvapilo mě, že odborníci se vlastně shodnou na jedné věci: pohádky nejsou jen „zábava před spaním“. Psychologové i vývojoví specialisté tvrdí, že děti si přes ně trénují způsob, jakým rozumějí světu. Vědecké studie často mluví o tom, že pohádky pomáhají dětem zvládat emoce, budovat fantazii a pracovat se strachem. Dítě si v bezpečí příběhu zkouší, co by jinak nezvládlo – nechat se ohrozit, najít odvahu, čelit neznámému. A to všechno bez následků.
Jenže stejná věda zároveň upozorňuje i na stinnou stránku. V analýzách pohádek napříč kulturami se pravidelně objevují stereotypy – kdo má moc, kdo čeká, kdo zachraňuje, kdo je krásný, kdo za nic nemůže. Odborníci říkají, že dítě sice nechápe složité souvislosti, ale vzorce si pamatuje dokonale. Proto psychologové doporučují, aby se rodič neptal jen na to, jaký je děj, ale i na to, co se za ním skrývá. Ne ve stylu „pouč mě“, ale ve stylu „co sis z toho odneslo“.
A to mě zarazilo nejvíc. Vědci se shodují, že dítě vnímá svět přes příběhy mnohem víc, než přes fakta. Zní to logicky, ale když to slyšíte od odborníků, působí to jinak. Znamená to totiž, že první představu o spravedlnosti, vztazích, odvaze a strachu nedostává z reality, ale z příběhu, který mu čteme před spaním. A to je moment, kdy si říkám, že možná nejsilnější výchovný nástroj není škola, kroužek, dokonce ani naše vlastní chování během dne – ale deset minut večer, kdy se svět ztiší a dítě poslouchá úplně všechno.
Postupně mi došlo, že dětské knihy nejsou tvořené pro děti, ale pro rodiče, kteří je platí. Když stojím v knihkupectví, nerozhoduje příběh, ale obálka, barvy, ilustrace. Roztomilý design mě uklidní a já mám pocit, že nemůžu sáhnout vedle. Jenže obal často skryje obsah, který bych bez obrázků ani nepovažoval za vhodný.
A právě to je zrádné. Dítě neřeší estetiku, ale vstřebává všechno, co v příběhu je. Nemá filtr, neumí rozlišit marketing od poselství. A tak si uvědomuju, že velká část toho, co si dítě odnese do hlavy, závisí jen na tom, co zaujalo mě — ne na tom, co by pro něj bylo opravdu dobré.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, že řešení není v tom, přestat dětem pohádky číst. To by byla hloupost. Příběhy potřebují — jen ne nekriticky. Jediné, co od nás skutečně potřebují, je doprovod. Ne přednášku, ne cenzuru, ale jednoduchý komentář, který jim ukáže, že svět není tak úzký, jak ho pohádka kreslí. Někdy stačí říct: „Tohle je jen příběh.“ Jindy: „Takhle to v reálu není.“ Dítě se zasměje, přikývne, ale přitom se mu v hlavě nenápadně rozšiřuje prostor, kde se může samostatně rozhodovat.
A právě v tom je jádro celé věci. Pohádky nemají být pravda, mají být začátek. Nemusíme je překopávat, zakazovat ani sterilizovat. Jen je musíme vidět takové, jaké jsou — jako první filtr světa, který se dá rozšířit několika větami, když to potřebuje. Protože skutečný problém není v tom, co v pohádkách je, ale v tom, když je necháme, aby mluvily samy. A ony to udělají. Tichou jistotou, která se v dětské hlavě usadí dřív, než si uvědomíme, že to nebyla jen zábava před spaním.
Možná by tak otázka neměla znít „Jaké pohádky jsou správné?“, ale spíš „Jak chci, aby moje dítě chápalo svět?“ Pohádka je jen nástroj. To, co z ní vznikne, vzniká mezi námi a dítětem — v těch krátkých chvílích večer, kdy svět na pár minut ztichne.
A tak se nakonec ptám: Jaké příběhy čtete vy — a proč právě ty?
Anketa
Zdroje:
