Článek
Někdy si říkám, jestli jsem jen podezíravý člověk, nebo jestli se všichni tváříme, že nevidíme to, co máme přímo před očima. Jdu kolem jedné neziskovky v centru města — sklo se leskne, uvnitř blikají nové monitory, u vchodu stojí auto, které rozhodně nevypadá, že pamatuje povodně z roku 2002. A mě napadne divná otázka: tohle všechno vzniká z dobré vůle lidí, co chtějí svět napravit?
Možná se pletu. Možná jen nechápu, jak to celé funguje. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě svrbí něco jiného: proč mám pocit, že tyhle organizace působí spíš jako menší firmy, jen bez toho nepříjemného slova „zisk“ na konci? A hlavně — proč o tom skoro nikdo nahlas nemluví?
Nechci nikoho obviňovat. Nechci vykřikovat do světa, že všechno je špatně. Spíš bych to rád pochopil. A možná právě proto tenhle text píšu. Abych se zeptal vás: vidíte to stejně, nebo jsem mimo? Možná žijeme v realitě, kde „neziskové“ neznamená to, co si myslíme.
Když se řekne „neziskovka“, člověk si představí dobrovolníky v třináct let starém autě, termosku s kafem a účetnictví vedené v excelu, který padá při každém ukládání. Jenže realita často vypadá spíš jako menší korporát. Moderní kancelář, ergonomické židle, tichý kávovar, který by si většina domácností nekoupila ani omylem. A k tomu věčný kolotoč rozhodnutí, která mají zvláštní příchuť: kolik stojí ta správná dobročinnost?
Potřebujeme novou tiskárnu? Tu nejlevnější, nebo radši tu, kterou doporučil člověk, co „to dělá pro státní úřady“? A auto — opravdu stačí obyčejná škodovka, když existují modely, které se „lépe prezentují při komunikaci s partnery“? Možná to zní jako detail. Jenže když podobné detaily skládáš celý rok, začneš si klást jinou otázku:
Kolik peněz se vlastně musí protočit, aby celá tahle mašinerie mohla běžet dál?
A pak jsou tu lidé. Zaměstnanci, specialisté, koordinátoři, PR manažeři, vedoucí projektů. Každý z nich má plat, nároky, někdy i kariérní plán. A já přemýšlím: proč vlastně věříme, že člověk v neziskovce automaticky pracuje skoro zadarmo? Vždyť to nedává smysl. Nikdo nechce žít jen z ideálů.
Jenže právě tahle kombinace — vysoké náklady a tichá představa, že „oni to asi dělají skoro zadarmo“ — vytváří zvláštní napětí, o kterém se moc nemluví. A já si říkám, jestli by nebylo fér se na to ptát víc. Protože možná nejde o to, že neziskovky utrácí. Možná jde o to, že se tváří, že neutrácí.
Někdy mám pocit, že největší charita nevzniká z empatie, ale z obavy, že firma bez vlastního „dobročinného příběhu“ dnes působí skoro podezřele. Jako by nestačilo vyrábět dobrý produkt — musí se k němu přibalit ještě fotka šeku, usměvavý PR tým a logo neziskovky, která „dlouhodobě podporuje komunitu“.
Nikdo to nahlas neřekne, ale všichni to tak trochu ví: pomáhat je moderní marketing. A když se člověk podívá blíž, vypadá to spíš jako hra, kde nejde ani tak o pomoc, ale o to, kdo se dokáže tvářit nejvíc lidsky.
Firmy posílají peníze, neziskovky je přijímají, vznikají videa, pěkné příběhy, tiskové zprávy… a mě u toho napadne, kolik z toho je skutečná snaha a kolik jen kalkul. Čím větší jméno organizace, tím víc to působí jako dobře namazaný mechanismus, kde se emoce mění na body do image, a body do image zase na zisky.
A to mě vede k nepříjemné otázce:
Kdy se z pomoci stává povinnost? A kdy se povinnost začne podobat obchodní smlouvě?
Možná je to normální. Možná to tak má být. Ale když vidím, jak ochotně firmy soutěží o to, kdo „podporuje komunitu víc“, přestávám vědět, jestli se tu řeší bolest lidí, nebo reputace, která se dobře vyjímá na billboardu.
A někde v koutku hlavy se ozve malá, dotěrná myšlenka: jestli náhodou tahle hra potřebuje víc svědectví než krásné příběhy. A jestli jsme si na ni už nezvykli až moc.
Čím víc se člověk snaží zjistit, kam peníze v neziskovkách plynou, tím víc to připomíná systém, kde jsou dveře pootevřené jen na oko. Všude se mluví o transparentnosti, ale konkrétní čísla bývají vágní a utopená v řeči účetních.
A přitom jde o prostou otázku:
kolik z daru doputuje k lidem, kvůli kterým vůbec vznikl?
Místo jasného procenta často přijde odpověď, která neurčitě krouží kolem tématu.
Zahraniční přehledy navíc ukazují stovky případů, kde neziskovky selhaly v kontrole nebo vynaložily víc na vlastní provoz než na pomoc. Ne vždy šlo o podvod — někdy prostě nikdo neuhlídal, co se uvnitř děje.
Tohle je moment, kdy začínám pochybovat. Nechci, aby z mých peněz žil hlavně aparát. Nechci, aby největší dovedností organizace byla schopnost psát granty. A nejvíc nechci věřit, že hladký příběh nahrazuje skutečný dopad.
Když jsem se začal dívat na čísla, zjistil jsem něco, co mi úplně nepasovalo do obrázku „pár organizací, co se snaží dělat dobro“. V Česku totiž fungují desítky tisíc neziskových subjektů — od drobných spolků, přes obecně prospěšné společnosti až po velké organizace, které připomínají menší instituce. Každý rok se přes tenhle sektor protočí miliardy korun z darů, firemních příspěvků i státních dotací.
A teď to nejzajímavější: jen malé procento z nich dokáže jasně ukázat, kolik procent peněz jde na skutečný projekt a kolik pohltí provoz. U velkých organizací to bývá ještě komplikovanější — mají desítky zaměstnanců, marketing, auta, právníky, specialisty. A to všechno stojí peníze, které se v žádném vizuálu na Instagramu neukážou.
Když se člověk sleduje trendy, zjistí ještě jednu věc: neziskový sektor roste rychleji než mnoho odvětví podnikání. A čím je větší, tím těžší je vyznat se v tom, kdo pomáhá a kdo jen hladce mluví. Statistiky o efektivitě jsou roztroušené, přehledy zastaralé a veřejné databáze odpovídají jen na část otázek.
A já si v tu chvíli říkám:
Jak má obyčejný člověk poznat, komu věřit, když už samotná čísla připomínají labyrint?
Protože čím víc dat se objeví, tím víc mizí pocit jednoduchosti. A právě v tom zmatku se nejlíp schovává všechno, co nechceme vidět.
Čím déle nad neziskovkami přemýšlím, tím víc mě znepokojuje jedna věc, o které se skoro nemluví. Když existuje instituce proto, aby řešila konkrétní problém, co se stane, když ho opravdu vyřeší? Zanikne. Přijde o dotace, granty, pozornost. Její existence je svázaná s utrpením, které má zároveň odstranit.
A to je chvíle, kdy se pomoc mění na zvláštní rovnováhu. Na jedné straně dobrý úmysl. Na druhé fakt, že úplný úspěch znamená vlastní konec. Organizace tak často míří k dílčím výsledkům, k projektům, které ukážou aktivitu, ale nikdy nedotáhnou věc do bodu, kdy by už nebylo co dělat.
A já si při tom říkám:
Jak má někdo bojovat s něčím, co ho současně drží při životě?
Neříkám, že jde o úmysl. Spíš o systém, který to tak nastavuje. Ale právě tahle skrytá motivace vytváří napětí, které zvenku skoro není vidět. A možná právě tohle je důvod, proč některé problémy trvají roky, i když se kolem nich točí celé armády aktivních organizací.
Aby to nebylo jen o pochybách, občas narazím na organizace, které působí úplně jinak. Žádná honosná kancelář, žádné reklamy na sociálních sítích, žádné velké kampaně. Jen parta lidí, která dělá to, co je potřeba — tichá pomoc, žádné velké řeči, žádné dvoustránkové tiskovky.
A právě u nich mě napadá myšlenka, která celý obraz převrací:
co by se stalo, kdyby neziskovky úplně zmizely?
Bez nich by neexistovaly týmy, které dokážou zorganizovat pomoc, když se něco zlomí. Zůstal by jen soused, známý, případně naše vlastní ochota. A teď upřímně — kdo z nás má sílu chodit mezi cizí lidi, ptát se, co potřebují, řešit jejich starosti?
Možná proto se tolik spoléháme na organizace, i když nám na nich někdy něco nesedí. Dávají nám možnost udělat dobro na dálku. Pošlu peníze, nikdo mě nevidí, nikdo mi nezačne vyprávět svůj příběh. A já mám na chvíli pocit, že jsem udělal správnou věc, aniž bych musel osobně vstupovat do cizích životů.
Je zvláštní, jak málo se o těchhle skromných skupinách mluví. Nehoní se za oceněními, nechlubí se statistikami. Možná právě proto o nich většina lidí vůbec netuší. A přitom právě oni bývají důvodem, proč ještě věřím, že pomoc může být poctivá.
Když se to všechno sesype dohromady, vznikne otázka, která je nepříjemná, ale vyhnout se jí nejde: jak se v tom má člověk vyznat?
Mám sedět večer u výročních zpráv a počítat procenta jako účetní na steroidech? Mám pročítat projekty, smlouvy, veřejné zápisy a dohledávat, jestli opravdu dělají to, co slibují?
Jestli ano, pak se pomoc mění v další práci na poloviční úvazek. A v tom případě se nedivím, že většina lidí dá raději pár stovek a doufá, že dopadnou tam, kde mají. Jenže naděje není metoda. A slepota už vůbec ne.
Možná existuje jednodušší cesta. Dívat se po organizacích, které jsou otevřené bez vytáček. Které nevyprávějí dlouhé příběhy, ale ukážou čísla. Které víc pracují, než mluví. A když nic jiného, pořád tu je ještě možnost pomoct přímo — bez prostředníků, bez kanceláří, bez toho obalu, který kolem sebe tolik organizací staví.
Ale tohle za mě nevyřeší žádná tabulka ani žádný audit. Nakonec je to o tom, co jste ochotni přijmout jako pravdu. A kde vám ještě dává smysl důvěřovat.
Když tenhle text dopisuju, uvědomuju si jednu věc: neziskovky nejsou jednolitý svět dobra ani katalog podvodů. Jsou jen odrazem toho, jak fungujeme my sami. Chceme věřit v jednoduché příběhy, tak je dostáváme. Chceme mít pocit, že pomáháme, tak nám ho někdo ochotně nabídne. A někdy neřešíme, kolik to celé stojí, hlavně když se nemusíme dívat na skutečnou práci v terénu.
A možná právě proto je celý sektor tak těžké uchopit. Ne kvůli číslům nebo orgánům dozoru, ale proto, že se v něm míchá naše potřeba být dobrými lidmi s realitou, která je složitější, než chceme připustit.
Neziskovky přežívají díky důvěře. A my zas přežíváme díky představě, že svět má někoho, kdo problémy řeší místo nás. Tenhle obchod funguje, dokud se nikdo moc neptá.
Ale možná nastal čas občas tu otázku položit. Ne proto, abychom někoho rozebrali. Spíš abychom si přiznali, že pomoc má hodnotu jen tehdy, když víme, komu ji dáváme. A že nic není tak čisté, jak se tváří v reklamě.
Nakonec to celé stojí na jednoduché věci: ochotě dívat se za hezké příběhy a zjistit, jestli v nich není víc kostýmů než skutečné práce. A pokud tam ten rozdíl není, můžeme konečně pocítit to, co hledáme od začátku — že naše dobrá vůle má skutečnou váhu.
Anketa
Zdroje:
