Článek
Nedávno jsem byl na pohovoru. Nic výjimečného. Až cestou domů mi došlo, že vlastně vůbec nevím, kdo jsou lidé, kteří v HR sedí naproti mně. Znám jejich otázky. Znám jejich úsměvy. Ale ne je.
Zažil jsem těch setkání dost na to, abych si všiml zvláštní věci: HR na mě nikdy nepůsobilo jako běžná součást firmy. Spíš jako filtr. Někdo, kdo vás neposlouchá jen kvůli odpovědi, ale kvůli signálům mezi řádky. Sleduje, váží, porovnává. A přitom mlčí.
Často jsem měl pocit, že sedím naproti lidem, kteří už slyšeli všechno. Ambice, přehánění, naučené věty i čisté výmysly. Možná právě proto někteří působí unaveně. Ne z práce. Z lidí. Internet je plný debat o tom, že HR má „poznat“, kdo vydrží a kdo ne. Kdo lže a kdo jen hraje roli. A když to nevyjde, vina se vrací zpátky k nim.
A tak mě napadla jednoduchá otázka: chtěl bych tuhle práci dělat? Co by to udělalo se mnou po pár měsících? Začal bych si lidi rozebírat i doma, u večeře, mezi větami? A kdy se z běžného rozhovoru stane automatická analýza?
Tenhle článek není obžaloba. Je to pohled z druhé strany stolu. Zvědavost na profesi, která pracuje s lidmi… a přitom o nich často slyší jen to, co chtějí, aby bylo slyšet.
Když se mezi lidmi řekne „HR“, většina si okamžitě vybaví stejný obrázek: milý úsměv, neutrální hlas, pár naučených frází a cit pro to, jak zabalit špatnou zprávu do věty, která zní skoro jako pochvala. Je zvláštní, jak silně se tenhle stereotyp drží. V diskuzích se objevuje pořád dokola — že HR vlastně nic nedělá, jen posílá odmítnutí, přeposílá životopisy a hlídá, aby zaměstnanec při odchodu vrátil notebook a lítačku. Takové to „neškodné oddělení“, které se občas ozve s dotazníkem spokojenosti.
Jenže realita, kterou popisují samotní HR lidé, je úplně jiná. Mnozí z nich přiznávají, že tráví dny nekonečným filtrováním profilů, kde se jeden kandidát tváří jako polobůh, druhý jako spasitel firmy, a třetí pečlivě obchází pravdu, aby jeho CV drželo pohromadě. A mezi tím vším má HR podle vedení „poznat“, který z nich bude problém, kdo za týden odejde a kdo udělá ostudu už ve zkušebce. Když nad tím člověk přemýšlí, je skoro zázrak, že na tu židli někdo dobrovolně sedne.
A pak je tu očekávání z druhé strany. Uchazeči chtějí, aby HR bylo empatické, rychlé a férové. Vedení naopak požaduje, aby výběr lidí šlapal jako linka na výrobu rohlíků. A HR stojí uprostřed, natlačené mezi dvě síly, které se nikdy nepotkají. Možná právě proto si tolik lidí myslí, že HR je přehnaně opatrné nebo až příliš formální. Jenže to je často jen obranný mechanismus — když se nastaví odstup, méně to bolí.
Když sleduju všechny tyhle příběhy, uvědomuju si, že obraz HR jako „milého filtru“ je vlastně jen povrch. Za ním je únavné balancování mezi očekáváními, tlakem a strachem, že každá chyba bude mít jméno a přijde přesně k jejich dveřím. A do toho stovky tváří ročně, stovky příběhů, stovky pokusů zachytit, co je z člověka reálné a co je jen dobře natrénovaná maska.
Upřímně, já vlastně nevím, kdo přesně do HR míří. Můžu vycházet jen z pohovorů, které jsem zažil, a z toho, co jsem pochytal z online diskuzí. A když si to poskládám, vzniká mi obraz spíš založený na pocitech než na faktech.
Často jsem měl dojem, že HR lidé mají v sobě zvláštní mix empatie a odstupu. Jako by dokázali číst malé signály, ale zároveň si drželi bezpečnou vzdálenost, aby se nenechali strhnout emocemi uchazečů. Někteří popisují, že HR přitahuje lidi, kteří nevyhledávají konflikty, ale zároveň je musí řešit skoro každý den. Možná proto působí tak klidně — je to způsob, jak přežít.
Z diskuzí mám také pocit, že HR práce člověka rychle unaví. Neustálé porovnávání toho, co kandidát tvrdí, s tím, co se později ukáže v praxi, musí být dost vyčerpávající. A pak se nechá ovlivnit i to, jak HR člověk vnímá ostatní — víc mezi řádky, míň podle slov.
Když se mluví o HR, většinou se řeší jen pohovory, CV a e-maily s gratulacemi nebo odmítnutími. Jenže právě v tomhle zjednodušení se ztrácí to, co je za oponou. A to, co je tam schované, nevypadá vůbec lehce. Mám totiž pocit, že HR řeší věci, které se k běžným zaměstnancům nikdy nedostanou. Situace, které by spoustě lidí stačily na to, aby jim to rozhodilo spánek na několik nocí.
Jednou z nich je propouštění. Ne že by HR rozhodovalo, kdo půjde ven – o tom většinou rozhoduje někdo úplně jiný. Ale je to HR, které pak sedí před člověkem, kterému právě padá život na kusy. A to se nedá dělat s úsměvem. Nedá se to dělat bez následků. Vidět zblízka strach, stud nebo vztek lidí, kteří odcházejí jen proto, že firma „mění strukturu“, zanechá stopu i na tom, kdo je jen poslem zprávy.
Další věc, o které se moc nemluví, jsou konflikty, které se o HR tříští jako vlna o útes. Když se pokazí vztahy v týmu, HR bývá první, kdo to schytá. Zaměstnanci chtějí spravedlnost, manažeři chtějí výkon a všichni očekávají, že to HR vyřeší. Jenže někdy není co řešit – někdy si lidé prostě nesednou, a HR má být to, kdo to „správně pojmenuje“. To je úkol, který z principu nemůže dopadnout tak, aby byli spokojení všichni.
A pak je tu tichý tlak, o kterém se nemluví: odpovědnost bez skutečné moci. HR často ví, že se ve firmě děje něco špatně, ale nemá mandát to změnit. Vidí toxické lidi, vidí nefunkční týmy, vidí přetížené zaměstnance – ale jejich hlas bývá slabší než Excelový graf z managementu. A mnozí HR lidé to popisují jako největší zdroj vyčerpání. Ne ta práce s lidmi. Ale ten pocit, že vidí problém a nesmí do něj sáhnout.
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc chápu, že HR není jen role, která rozhoduje o životopisech. Je to někdy až absurdní kombinace kouče, tlumiče nárazů, terapeuta a hasiče, který nemá v ruce ani vodu, ani hadici. A přesto je první, kdo dostane vynadáno, když něco shoří.
Čím víc o HR přemýšlím, tím víc si uvědomuju zvláštní paradox: všichni mají pocit, že HR stojí na opačné straně barikády, ale nikdo vlastně přesně neví, jaká ta barikáda je. Zaměstnanci si často myslí, že HR je tam hlavně proto, aby firmu chránilo před nimi. A vedení si zas občas myslí, že HR má chránit je před zaměstnanci. Jenže když se podíváš pořádně, HR nestojí ani na jedné straně. HR stojí přesně uprostřed — a to je asi ta nejhorší pozice, kterou může člověk ve firmě mít.
Lidi se k nim chovají opatrně, jako kdyby v ruce drželi nějaký nevyslovitelný klíč k jejich budoucnosti. A já tomu rozumím. Sám jsem na pohovorech cítil, že mám před sebou někoho, kdo si dělá obrázek o mně dřív, než vůbec pochopí, co umím. Ale z druhé strany to má vlastní logiku: být ten, kdo poslouchá, hodnotí a přitom nesmí být osobní, to musí být strašně zvláštní role. Ani přítel, ani rozhodčí. Spíš někdo, kdo musí držet obě strany v nějakém křehkém balancu.
A právě tahle pozice způsobuje, že HR vnímáme pokaždé jinak. Jednou jako pomoc, jindy jako překážku. Jednou jako někoho, kdo dokáže uklidnit napětí, podruhé jako někoho, kdo „jen stojí v cestě“. A když čtu zkušenosti lidí online, dochází mi, že tahle nejasnost se netýká jen zaměstnanců. I samotní HR lidé často nevědí, kde přesně stojí. Jedni říkají, že jsou tu pro lidi. Druzí, že pro firmu. Někdo tvrdí, že obě strany jsou stejně důležité. A někdo rezignovaně přizná, že realita je o dost tvrdší, než se tváří prezentace na kariérním webu.
Možná i proto je kolem HR tolik nedůvěry. Když nevíš, jakou roli ten člověk hraje, automaticky čekáš to nejhorší. A HR pak přebírá energii všech kolem sebe – strach uchazečů, frustraci zaměstnanců, požadavky vedení. A snaží se to celé udržet ve stavu, který se dá přežít.
Když se ohlédnu za vším, co jsem viděl, četl a zažil, mám pocit, že HR je jeden z těch světů, o kterých všichni mluví, ale málokdo do něj opravdu vidí. A možná právě proto vzniká tolik předsudků, naštvaných reakcí i zvláštních očekávání. Každý z nás zná jen úzký výřez – jeden pohovor, jednu situaci, jeden e-mail. A z toho si skládáme rozsudky, jako kdybychom znali celou pravdu. Přitom je to jen drobek z celého koláče.
Možná je to i tím, že HR lidé málokdy ukazují, co se děje uvnitř. Ne proto, že by něco skrývali, ale protože většina jejich práce je postavená na tichu, loajalitě a věcech, které se prostě nepíší na firemní chat. A tak zvenčí vidíme jen masku profesionality, která někdy vypadá až nepřístupně. Ale kdo ví, co se odehrává za ní? Jestli je to rutina, únava, nebo jen snaha neztratit se v emocích, které kolem nich krouží každý den.
Nakonec si říkám, že HR nejsou ani hrdinové, ani záporáci. Jsou to lidi, kteří se ocitli v roli, která je těžší, než vypadá, a zároveň méně oceněná, než by si zasloužila. Každý z nás má vlastní teorii, jak by HR mělo fungovat. Ale jen málokdo by si dokázal sednout na jejich místo a zůstat v klidu, když se kolem začnou hromadit věci, které nejde vyřešit hezkými větami.
A tak mě zajímá váš pohled. Jaké zkušenosti máte vy? Vidíte HR jako podporu, nebo jako někoho, komu se radši vyhýbáte? Narazili jste na někoho, kdo vám pomohl, nebo spíš naopak?
Anketa
Zdroje:
