Článek
Podobný případ vyvolal na internetu ostrou debatu. Manželé mají pět dětí, čekají šesté a opakovaně jim finančně pomáhají mužovi rodiče. Manžel proto chce, aby žena začala pracovat. Jenže ona vždycky chtěla početnou rodinu a zůstat doma s dětmi. On to od začátku věděl.
Proto není fér hodit všechnu vinu na ni. Ale společná dohoda účty nezaplatí. Když rodině peníze nestačí, musí je dodat někdo jiný.
A právě tady vzniká nepříjemná otázka: Je počet dětí opravdu jen věcí rodičů, pokud jejich život pravidelně financují ostatní?
Rodiče rozhodují, prarodiče platí?
Jednou rodiče pomohou s nájmem, podruhé pošlou peníze před výplatou. Rodina si přece pomáhá. Jenže časem může vzniknout rozpočet, který už s cizími penězi automaticky počítá.
Je rozdíl mezi pomocí po ztrátě práce a situací, kdy rodina udělá další velké rozhodnutí s vědomím, že vlastní příjmy nestačí. Pomoc potom přestává být záchrannou sítí a stává se součástí běžného života.
Prarodiče mohou říct dost. Jenže následky nepocítí pouze rodiče, ale také vnoučata. Najednou nejde o pohodlí dospělých, ale třeba o boty nebo školní výlet dítěte. Čím více prarodiče chrání vnoučata před nedostatkem, tím déle však mohou udržovat systém, který by bez jejich peněz nefungoval.
Ani oni ale nemají bezedné účty. Mohli celý život šetřit na vlastní stáří. Proč by se měli omezovat proto, že jejich dospělé děti chtějí život, na který samy nemají? A co sourozenci? Jeden pracuje, šetří a nic nechce. Druhý má početnou rodinu a dostává pravidelnou pomoc. Ten zodpovědnější tak může dostávat méně právě proto, že pomoc nepotřebuje.
Jenže kdo platí, ještě nemusí mít právo poroučet. Pokud prarodiče přispívají na nájem, mohou říct, že další dítě už být nesmí? Mohou rozhodnout, že matka musí do práce? Peníze dávají určitý vliv, ale neměly by znamenat právo řídit život dospělých lidí.
Ani řešení „ať jde matka pracovat“ nemusí být tak jednoduché. Po letech doma může mít nízký příjem a několik malých dětí znamená školku, hlídání i častou nemocnost. Možná tedy není největším luxusem šest dětí. Luxus může být představa, že početná rodina dlouhodobě vyžije z jediného příjmu.
A potom je tu stát. Je správné podporovat rodiny, aby děti nebyly výsadou bohatých. Ale kde končí pomoc rodičům a začíná financování životního stylu, který si sami vybrali?
Ani tady neexistuje jasná hranice. Proč podporovat druhé dítě, ale ne šesté? Proč právě třetí nebo čtvrté? Společnost navíc potřebuje další generaci lidí, kteří budou jednou pracovat a platit daně. Těžko tedy současně chtít více dětí a tvrdit, že rodiče na ně musí mít všechno sami.
A méně peněz automaticky neznamená špatné dětství. Jedna rodina považuje za samozřejmost drahé kroužky a dovolené, jiná žije skromněji a spokojeně.
Možná tedy není rozhodující, zda má rodina dvě děti, čtyři, nebo šest. Důležitější je jiná hranice: zda rodiče při rozhodování o dalším dítěti počítají sami se sebou, nebo už předem také s penězi a pomocí lidí, kteří o jejich rozhodnutí vůbec nerozhodovali.
Kde končí svoboda rodičů?
Bylo by příliš jednoduché říct, že kdo nemá dost peněz, nemá mít děti. Rodičovství nemůže být výsadou bohatých a velikost rodiny sama neříká, zda jsou rodiče dobří, nebo špatní.
Stejně jednoduché je ale tvrdit, že počet dětí je vždy pouze soukromá věc. S rozhodnutím mít další dítě přichází odpovědnost, kterou nelze automaticky přesunout na příbuzné nebo společnost.
Pomoc rodiny je přirozená a stát má důvod rodiče podporovat. Jenže mezi „pomohli nám, když jsme to potřebovali“ a „bez jejich pomoci si tento život nemůžeme dovolit“ je zásadní rozdíl.
Možná proto nemá smysl hledat číslo, kolik dětí je ještě v pořádku. Jedna rodina může mít problém se dvěma, jiná zvládne šest. Hranice neleží v počtu dětí, ale v odpovědnosti za vlastní rozhodnutí.
A zůstává nepříjemná otázka: Pokud rodiče už předem vědí, že další dítě sami finančně nezvládnou, je rozhodnutí mít ho pořád jen jejich věc?
Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
