Článek
„Kdybych mohl vrátit čas, znovu bych se rodičem nestal.“
Stačí jediná podobná věta a většina lidí má jasno. Takový člověk přece své dítě nemůže doopravdy milovat. Jenže je to opravdu tak jednoduché?
O práci, vztahu nebo špatném životním rozhodnutí lidé mluví otevřeně. Existuje ale jedno rozhodnutí, u kterého se jakákoli lítost považuje téměř za nepřípustnou.
Možná právě proto kolem něj vznikají jedny z nejostřejších debat. Je totiž možné litovat, že člověk měl děti, a přitom je bezpodmínečně milovat?
Pravda, kterou jedni chápou a druzí odsuzují
Největší spor nezačíná otázkou, jestli někdo lituje dětí. Začíná větou, kterou část lidí považuje za bolestivou pravdu a druhá za naprostý nesmysl.
„Nelituji svého dítěte. Lituji toho, že jsem se stal rodičem.“
Pro jedny je mezi těmito dvěma věcmi zásadní rozdíl. Tvrdí, že dítě bezpodmínečně milují, ale kdyby znali svou budoucnost, rozhodli by se jinak. Druhá strana namítá, že to oddělit nelze. Bez dítěte by přece žádné rodičovství neexistovalo.
Další otázka je stejně nepříjemná. Jde opravdu o lítost, nebo jen o dlouhodobé vyčerpání? Nedostatek spánku, neustálá odpovědnost a ztráta vlastního času mohou člověka změnit. Kdyby měl více pomoci, peněz nebo spolehlivého partnera, zmizely by podobné pocity? Někteří říkají, že ano. Jiní tvrdí, že by se rozhodli stejně i za ideálních podmínek.
Do celé debaty vstupuje ještě jedna myšlenka. Kolik lidí mělo děti proto, že je opravdu chtěli, a kolik proto, že to považovali za další očekávaný krok? Společnost často slibuje, že právě děti přinesou největší životní naplnění. Co když ale někdo po letech zjistí, že žil spíš podle očekávání okolí než podle sebe?
Někteří rodiče navíc říkají, že nelitují dítěte, ale člověka, se kterým ho mají. Po jeho narození se totiž často ukáže, jak nerovnoměrně jsou rozdělené povinnosti. Je pak zdrojem lítosti opravdu dítě, nebo partner, který všechno změnil?
Velké emoce vyvolává i rozdílný pohled na matky a otce. Když podobné pocity přizná muž, lidé často hledají omluvy. Když je vysloví žena, bývá mnohem rychleji označena za špatnou matku.
Možná nejzajímavější otázka ale zní jinak. Může být člověk dobrým rodičem, i když svého rozhodnutí někdy lituje? Jeden rodič tvrdí, že děti jsou jeho největším štěstím, ale většinu péče nechává na partnerovi. Druhý si občas přizná, že by stejnou cestou znovu nešel, přesto je svým dětem oporou každý den. Který z nich je ve skutečnosti lepším rodičem?
Otázka, na kterou neexistuje správná odpověď?
Možná se nikdy neshodneme na tom, jestli je možné litovat rodičovství a zároveň být dobrým rodičem. Stejně tak se asi nikdy neshodneme na tom, zda by podobné pocity měly zůstat soukromé, nebo se o nich má mluvit otevřeně.
Jisté ale je, že rodičovství patří k nejzásadnějším rozhodnutím v životě. Přesto kolem něj často vzniká dojem, že existuje jen jedna správná odpověď. Každý, kdo se od ní odchýlí, riskuje nepochopení nebo odsouzení.
Možná tedy není největším problémem to, že někteří lidé rodičovství litují. Možná je větším problémem, že o podobných pocitech nedokážeme vést klidnou debatu, aniž bychom druhou stranu okamžitě odsoudili.
A právě to otevírá otázku, která se netýká jen rodičů, ale celé společnosti. Je nebezpečnější připustit, že rodičovství nemusí naplnit každého, nebo dál vytvářet dojem, že je automaticky tou nejlepší životní cestou pro všechny?
Anketa
Zdroje:
