Článek
Být kreativní. Slovo, ke kterému mám dlouhodobě lehkou nedůvěru. Vždycky mi znělo tak, jako by patřilo spíš do ateliéru, pracovny spisovatele nebo hlavy filozofa než do obyčejného dne normálního člověka. Když se řekne kreativita, automaticky si představím něco navíc. Něco, co se hodí, když má člověk čas, talent nebo ambici tvořit. Ne něco, bez čeho by se nedalo normálně fungovat.
Jenže pak se podívám kolem sebe. Vidím prodavačku, která musí zvládnout nepříjemného zákazníka, aniž by situace eskalovala. Pokladní, která improvizuje, když se systém zasekne a fronta začne být nervózní. Ráno stojím před skříní a řeším, co si vezmu na sebe, abych zapadl, ale zároveň se necítil úplně cize. Večer píšu krátký post na sociální sítě, mažu jednu větu, přepisuju ji, hledám vhodnou fotku. Nic z toho bych nenazval tvorbou. Přesto je to neustálé rozhodování bez jasného návodu.
Postupně mi dochází, že možná není problém v tom, že bychom dnes byli málo kreativní. Spíš naopak. Kreativitu používáme pořád, jen ji bereme jako samozřejmost. Je rozptýlená v drobných volbách, v každodenních reakcích, v maličkostech, které nikdo nepovažuje za něco výjimečného. A právě proto mi dává smysl se na chvíli zastavit a zkusit si ujasnit, co dnes vlastně znamená být kreativní — a komu se tahle schopnost doopravdy hodí.
Kreativita dnes většinou nepřichází jako nápad, který by člověk chtěl vystavit na odiv. Objevuje se ve chvílích, kdy něco nefunguje, kdy chybí jasný postup a je nutné zvolit jiné řešení, jiná slova nebo jiný přístup. Nejde o snahu být originální, ale o reakci na situaci, která se nevejde do připravených pravidel.
V tomhle smyslu je kreativita spíš provozní dovednost než talent. Každodenní improvizace v práci, doma nebo ve vztazích. Neustálé rozhodování mezi možnostmi, které nejsou ideální, jen dostatečné. Člověk tak tvoří průběžně, aniž by to jako tvorbu vnímal nebo oceňoval.
Zároveň platí, že čím je svět víc organizovaný a řízený systémy, tím častěji nás nutí řešit drobné volby. Jak se vyjádřit, aby to nevyznělo špatně. Co ukázat a co si nechat pro sebe. Kreativita se tak nenápadně přesunula do rutiny a začala spotřebovávat energii, aniž by byla vidět.
Možná proto se lidé necítí prázdní, ale unavení. Ne proto, že by byli málo kreativní, ale proto, že ji používají pořád, bez prostoru se na chvíli zastavit. A právě tady dává smysl ptát se ne, jak kreativitu posilovat, ale kdy a k čemu ji vlastně potřebujeme.
Když se dnes mluví o kreativitě, většinou se mluví o aktivitě. O tom, co dělat navíc. Psát víc, tvořit víc, zkoušet nové věci. Jenže výzkumy i zkušenosti ukazují spíš opačný směr. Kreativita se neobjevuje ve chvíli, kdy je hlava plná podnětů, ale když se na chvíli nic neděje. Když se mysl nemá čeho chytit a je nucená bloudit.
Studie, které se zabývají nudou, ukazují zajímavou věc. Krátké období mentální prázdnoty může vést k hlubšímu přemýšlení a k nečekaným spojením. Ne proto, že by nuda sama o sobě byla přínosná, ale proto, že nutí mozek hledat směr uvnitř, ne venku. Jakmile ale nuda přeroste v dlouhodobou frustraci nebo tlak, efekt se obrací a kreativita mizí. Nejde tedy o stav, který by se dal jednoduše doporučit nebo naplánovat.
To dobře zapadá do reality dnešního dne. Většina lidí nemá problém s nedostatkem stimulů, ale s jejich nadbytkem. Ticho je okamžitě zaplněno obsahem, čekání vyplněno obrazovkou, drobná nejistota rychlou reakcí. Prostor, ve kterém by se myšlenky mohly volně pohybovat, prakticky neexistuje. A bez něj se kreativita smrskne na rychlou odpověď, ne na skutečné přehodnocení.
Možná tedy kreativita dnes netrpí tím, že bychom ji neuměli používat. Spíš tím, že jí nedáváme šanci vzniknout jinak než povrchově. Nechybí nám techniky ani inspirace, ale chvíle, kdy není nutné hned reagovat. A právě v tomhle tichém mezičase se může rozhodnout, jestli kreativita zůstane jen provozní nutností, nebo se občas promění v něco, co má hlubší smysl.
Otázka tedy není, zda máme být kreativnější, ale kdy a komu se tahle schopnost hodí. Ne v každé situaci je žádoucí improvizace. Někdy je bezpečnější držet se pravidel a postupů. Jenže dřív nebo později nastane chvíle, kdy žádný návod neexistuje a je nutné rozhodnout se bez jistoty.
Právě tehdy se kreativita projeví v nenápadné podobě. Ne jako tvorba, ale jako změna úhlu pohledu a schopnost najít řešení v nejistotě. Hodí se lidem, kteří čelí změnám, konfliktům nebo situacím, kde neexistuje správná odpověď. Často si přitom sami myslí, že kreativní nejsou, protože jejich schopnost není vidět a nemá formu výstupu.
Možná proto nemá smysl učit se být kreativní víc, ale spíš rozpoznat, kdy už kreativitu používáme a kdy si ji můžeme dovolit pustit. Ne jako povinnost nebo výkon, ale jako nástroj, který dává smysl jen ve chvíli, kdy ostatní možnosti selžou a člověk musí spolehnout sám na sebe.
Kreativita má jednu nepříjemnou vlastnost. Nedá se používat bez ceny. Znamená zpomalení, nejistotu a chvíle, kdy člověk neví, jestli jde správným směrem. Právě proto se jí tolik bráníme. Ne proto, že bychom ji neměli, ale proto, že je psychicky náročná a nenabízí okamžitou úlevu.
Současné prostředí tenhle stav systematicky potlačuje. Jakmile se objeví prázdno, zaplní se obsahem. Jakmile přijde pochybnost, nabídne se rychlá odpověď. Člověk se učí reagovat okamžitě, ale zůstávat u problému déle, než je příjemné, se postupně odnaučuje. Přitom právě v těchto chvílích se rozhoduje, jestli řešení bude jen funkční, nebo skutečně promyšlené.
Možná tedy kreativita z dnešního života nemizí. Jen se používá v bezpečných dávkách. Tolik, aby se den dal zvládnout, ale ne tolik, aby se něco skutečně změnilo. A rozdíl mezi reakcí a změnou často neleží ve schopnostech, ale v ochotě vydržet krátký, nepohodlný mezičas bez okamžité odpovědi.
Z toho pak přirozeně vyplývá otázka, jestli se kreativita vůbec dá „trénovat“ tak, jak se o tom často mluví. Rady typu piš víc, tvoř víc, zkoušej nové věci působí logicky, ale míří spíš na výkon než na podstatu. Kreativita totiž nezačíná činností, ale rozhodnutím něco na chvíli nedělat. Nepřidávat další vstup, další názor, další podnět. Nechat situaci otevřenou o něco déle, než je pohodlné.
V tomhle ohledu je kreativita méně o aktivitě a víc o hranicích. O schopnosti říct si, že teď nemusím reagovat hned. Že odpověď může přijít později. Že ticho není chyba, ale fáze. Pro mnoho lidí je tohle mnohem těžší než cokoliv vytvořit. Ne proto, že by byli pasivní, ale proto, že jsou zvyklí být neustále k dispozici.
A možná právě tady má kreativita pro dnešního člověka největší hodnotu. Ne jako způsob, jak být zajímavější, úspěšnější nebo viditelnější, ale jako obrana proti neustálému tlaku reagovat. Jako možnost občas se zastavit a přehodnotit směr, místo aby se jen pokračovalo dál. Ne každý tenhle prostor potřebuje denně. Ale v okamžiku, kdy se věci začnou dít setrvačně, může být právě tahle tichá forma kreativity tím, co zabrání tomu, aby se život změnil v pouhé plnění úkolů.
Kreativita není jen schopnost, ale i náklad. Bere energii, pozornost a ochotu jít do nejistoty. Čím víc je člověk tlačen k rychlosti a výkonu, tím méně prostoru na tenhle náklad má. A tím častěji sahá po řešeních, která jsou známá, bezpečná a okamžitá.
Právě proto tolik lidí zůstává v režimu, který jim sice nevyhovuje, ale je předvídatelný. Změna směru vyžaduje zpomalení a riziko chyby, což je v prostředí zaměřeném na plynulý výkon drahé. Kreativita se pak používá spíš k drobným úpravám než k opravdovým posunům, k udržení chodu místo přehodnocení směru.
Možná tedy kreativita sama o sobě není řešení. Dává smysl jen tehdy, když s ní lze zacházet pomalu a bez tlaku na okamžitý výsledek. Ne jako povinnost nebo nástroj výkonu, ale jako možnost změnit směr dřív, než se člověk ocitne ve slepé uličce.
Anketa
Zdroje:
