Článek
Muž gynekolog. Už jen to spojení zní jako malý kulturní výbuch. Když se o tom bavím s kamarády, všichni se nejdřív zasmějí. A pak následuje klasická otázka: „Proč by to vůbec někdo dělal?“
Nejde o závist ani o laciné vtípky. Jde o něco hlubšího — o ten zvláštní paradox, že muž se může stát odborníkem na ženské tělo, ale zároveň tím provokuje nedůvěru. Kdykoli si představím, že někdo z mých známých pracuje jako gynekolog, napadne mě, jak těžké to musí být. Ne fyzicky. Společensky.
Společnost tvrdí, že medicína je věda, ne erotika. Ale upřímně — ne každé prostředí, kde se žena svlékne a muž se dívá, zůstane imunní vůči lidským emocím. A právě to z gynekologie dělá jeden z nejpodivnějších oborů: místo, kde se setkává biologie, stud, důvěra a předsudek v jedné ordinaci.
Na fórech se píše, že muži v tomhle oboru to mají těžké. Že jim pacientky častěji odmítají vyšetření, že musejí dvakrát víc dokazovat, že nejsou „ti divní“. A že i po letech praxe je někde v pozadí pořád ta otázka, kterou jim nikdo neřekne nahlas, ale každý ji má v hlavě: Proč to děláš?
Možná proto mě to téma tak fascinuje. Protože vypovídá nejen o medicíně, ale o tom, jak se díváme na mužskou blízkost vůči ženskému tělu. A o tom, že i když si myslíme, že jsme moderní a tolerantní, stále existují profese, které muži prostě „nesluší“.
Když jsem hledal odpovědi, proč muži vlastně dělají gynekologii, narazil jsem na překvapivě tichý svět. Jako by se o tom nemluvilo nahlas. Jako by to byla téma, které se nehodí k pivu ani do televize. Každý ví, že takoví muži existují, ale málokdo se ptá, jak se v tom cítí.
Z vnějšku to možná vypadá jednoduše: člověk se rozhodne pro obor, vystuduje, dělá svou práci. Jenže gynekologie není obyčejná specializace. Je to každodenní kontakt s nejzranitelnější částí člověka – doslova. A když ten člověk je muž, automaticky se nad ním vznese otázka: proč právě on?
Nemyslím si, že za tím většina mužů hledá něco osobního. Naopak. Mám pocit, že to bývají právě ti, kteří chtějí pochopit, ne vlastnit. Ti, co viděli dost bolesti a hanby na to, aby pochopili, že tělo je jen tělo – dokud mu někdo nepřisoudí význam.
Jenže svět venku ten význam pořád vidí. Každá žena, která vstoupí do ordinace, v sobě nese trochu napětí. Každý muž, který tam stojí v bílém plášti, to napětí cítí taky. A oba dělají, že ne. Protože jinak by ta scéna nefungovala.
Možná i proto muži z gynekologie pomalu mizí. Ne proto, že by to nezvládli, ale protože se jim prostě nechce pořád dokazovat, že jsou normální. Méně podezřelí. Méně „mužští“. A přitom dělají práci, která by měla být symbolem důvěry, ne pochybností.
Často přemýšlím, jaké to musí být — vstát ráno, jít do práce a vědět, že tě někdo považuje za hrozbu jen proto, že máš jinou anatomii. A přesto být tím, kdo každý den pomáhá ženám překonávat stud, bolest a strach. Paradox, který by nevymyslel ani Freud.
Muž gynekolog to má těžké hlavně proto, že se o něm vtipkuje. Všichni víme, že se to nehodí, ale stejně to děláme. Je to taková společenská obrana – když nevíš, jak se k tématu postavit, udělej z něj srandu. „Ten má ale práci!“ nebo „To bych taky bral!“ jsou přesně ty hlášky, které mají zakrýt trapnost, ne humor.
Jenže za těmi vtipy je něco jiného – pocit, že muž se dotýká něčeho, co mu nepatří. Že překračuje hranici, kterou by měl respektovat. Společnost sice tvrdí, že mu důvěřuje, ale pod povrchem ho pořád podezřívá. A to podezření je nakažlivé. Dělá z něj podezřelého i tam, kde není proč.
Zajímavé je, že když chirurg otevře břicho nebo urolog sahá mužům na genitálie, nikdo se nevzrušuje. Tam se to bere jako práce. Ale jakmile jde o ženské tělo, promění se to v morální test. Jako by muž musel dokazovat, že má čisté myšlenky, než se vůbec dotkne nástroje.
A možná právě tohle říká víc o nás než o nich. O tom, jak silně jsme v hlavě propojili ženské tělo se sexem. Že i v nemocnici, obklopeni dezinfekcí a světlem zářivek, pořád myslíme na to, co se „nesmí“. A když to dělá muž, díváme se na něj s podezřením, protože si nechceme připustit, že v tom žádný sex není.
Předsudek je jako druhý plášť – neviditelný, ale těžký. Každý pohled pacientky, každý komentář z okolí, každá narážka v hospodě. A přesto ti muži chodí dál do práce, protože někdo tu práci dělat musí. Možná právě proto mají tolik disciplíny, jakou jiní nikdy nepotřebovali.
Když se nad tím zamyslím, není to vůbec o medicíně. Je to o lidské neschopnosti oddělit tělo od sexuality. O tom, že i v roce 2025 pořád řešíme, co je „normální“, místo abychom se ptali, co je správné.
V každém povolání existuje okamžik, kdy se tělo stává jen pracovním materiálem. Chirurg vidí svaly, zubař vidí zuby. Gynekolog ale nikdy nemůže zapomenout, že to, co má před sebou, není jen anatomie, ale i symbol. Ženské tělo je v naší kultuře naložené významy – a muž, který s ním pracuje, musí neustále balancovat mezi respektem a odstupem.
Je zvláštní, že o tom nikdo moc nemluví. Jak se cítí muž, který se musí denně dotýkat, ale nikdy se nesmí dotknout „jako muž“? Jak vypadá hranice, která se nesmí překročit, i když je tvůj obor právě o překračování fyzických hranic? To ticho kolem je výmluvnější než tisíc pravidel chování.
V nemocnicích existují protokoly: dveře se nezavírají, u vyšetření má být přítomná sestra, každé gesto má svůj popis v dokumentaci. Etika jako štít. Ale žádné pravidlo ti neřekne, jak se máš tvářit, když pacientka začne plakat. Nebo když řekne: „Vy jste první muž, kterému se takhle dívám do očí.“ To se neučí na fakultě.
Myslím, že ti nejlepší z nich se naučili něco, co se těžko popisuje — být přítomen, ale ne invazivní. Blízko, ale ne osobně. Je to dovednost, kterou většina mužů v běžném životě nemá. Vztahy často rozbíjí právě neschopnost být blízko bez nároku. Tihle chlapi to zvládají denně. Paradoxně z nich medicína dělá mistry zdrženlivosti.
A možná proto je kolem nich tolik nedůvěry. Protože se dotýkají něčeho, co jiní nedokážou zvládnout ani v intimním vztahu – a dělají to s klidem. Etika se zvenku může zdát jako nudný rámec, ale uvnitř je to cvičení sebekontroly, které by většina lidí psychicky nevydržela.
Většina lidí má v hlavě jasný obraz: žena raději k ženě, muž raději k muži. Jenže skutečný svět se na gender neptá. Kvalita péče se nepozná podle pohlaví, ale podle schopnosti ztišit stud. A to umí málokdo.
Když jsem četl příběhy žen, které měly mužské gynekology, překvapilo mě, kolik z nich psalo totéž: že právě muž je bral vážněji, mluvil klidněji, víc vysvětloval. Ne protože by byl „lepší“, ale protože musel. Muž v tomhle oboru si nemůže dovolit být povýšený ani unavený. Každé gesto je pod drobnohledem. A možná právě to z něj dělá lepšího posluchače než mnohé jeho kolegyně.
Zajímalo by mě, jak na to reagují jejich partnerky. Jaké to je žít s mužem, který tráví dny mezi těly cizích žen. Většina lidí by to nikdy neřekla nahlas, ale musí to být zvláštní. Představa, že tvůj partner ví o ženském těle víc než ty sama, že denně vidí všechno, co jsi kdysi považovala za výsostně soukromé. Musí to chtít hodně důvěry – a ještě víc sebejistoty.
Možná právě doma se ukazuje, jak silná ta profese je. Nejen že mění jeho pohled na ženské tělo, ale i na vztah. Muž, který vidí ženské bolesti, krvácení, porody, jizvy a strach, se už těžko může chovat jako někdo, kdo vnímá ženské tělo jen přes estetiku. Mnozí z nich říkají, že jim tahle práce paradoxně pomohla mít větší úctu k ženám. Jenže úcta není erotika – a někdy může být až příliš sterilní.
Zajímalo by mě, jestli se doma někdy dokážou úplně vypnout. Nebo jestli v hlavě pořád slyší ozvěnu své práce – ten klidný, věcný hlas, který musí mít pod kontrolou i ty nejintimnější situace. Možná je to cena, kterou za tu profesionalitu platí: schopnost být klidný v práci, ale vzdálený v soukromí.
Je zvláštní, že se o tom nikde nemluví. Že muži, kteří denně stojí u hranic ženské důvěry, musí ty svoje emoce schovávat i doma. Možná právě proto si pacientky pamatují jejich klid – a partnerky někdy ten klid začnou nenávidět.
Když se dnes mluví o rovnosti v medicíně, většinou jde o ženy, které se musí prosazovat v mužských specializacích. Jenže v gynekologii se role obrátily – tady je muž menšina. A zatímco všichni mluví o tom, jak ženy bojují o místo mezi chirurgy, skoro nikdo si nevšiml, že muži potichu mizí z oboru, který kdysi sami založili.
V nemocnicích se o tom nemluví nahlas, ale statistiky jsou jasné. Každým rokem přibývá studentek gynekologie a ubývá studentů. Ne proto, že by muži ztratili zájem o medicínu, ale protože tahle specializace pro ně začíná být sociálně nerentabilní. Čím víc žen chce ženskou lékařku, tím menší má muž šanci uplatnit se.
A tak se z gynekologie stává zvláštní ekonomický paradox: muž v ní může být skvělý odborník, ale z hlediska trhu práce je rizikový. Získat pacientky trvá déle, vybudovat důvěru stojí víc energie, a společenský kredit je nižší. V profesi, kde důvěra znamená příjem, se z morální otázky stává ekonomická rovnice.
Je zvláštní sledovat, jak se společnost ohání rovností, a přitom některé profese tiše vytlačuje. Nikdo to nepřizná, ale ve chvíli, kdy pacientka řekne „já chci doktorku“, systém prostě sklopí hlavu. Všichni se tváří, že respektují její právo volby. Jenže v praxi to znamená, že pro muže v tomhle oboru přestává být místo.
A tady se dostáváme k pokrytectví moderní rovnosti. Rovnost ano – ale jen tam, kde se to hodí. Muž v gynekologii není diskriminovaný otevřeně, ale strukturálně. Nikdo ho nevyhazuje, jen mu postupně zavírá dveře. Když mu pacientky odcházejí, žádné ministerstvo to neřeší. Je to přece „její volba“.
Možná by to nevadilo, kdyby to nebylo symbolické. Muž, který se rozhodne pracovat se ženami s respektem, se stává obětí systému, který tvrdí, že chrání ženy. A možná právě tohle je nejtišší ironie celé rovnostní éry – že některé druhy empatie jsou povolené jen jedním směrem.
Když se odstraní všechny vrstvy — pohlaví, uniforma, předsudky, pravidla — zůstane to jediné, co rozhoduje: důvěra. Bez ní se nedá udělat jediné vyšetření. A právě v gynekologii má důvěra jinou váhu než kdekoliv jinde. Nejde o to, že pacientka věří lékaři, že ví, co dělá. Jde o to, že mu musí dovolit vstoupit tam, kam nikdo jiný nesmí. To není medicína. To je smlouva.
Muž v téhle roli neuspěje díky titulům ani letům praxe. Uspěje jen tehdy, když pochopí, že jeho největší nástroj není stetoskop, ale klid. Ten druh ticha, které říká: „Jste v bezpečí.“ A tohle ticho se nedá předstírat. Poznáš, kdy je opravdové a kdy je hrané.
Zajímavé je, že právě tahle důvěra bývá křehčí než cokoliv jiného. Stačí jeden pohled navíc, jedna nešikovná věta, a všechno se zhroutí. Proto ti muži chodí po minovém poli s neuvěřitelnou přesností. Každé gesto, každé slovo má váhu. Ne proto, že by se báli, ale protože vědí, co se může pokazit.
V tomhle ohledu je tahle profese paradoxně velmi lidská. Není v ní prostor pro ego ani pro masku. Každý, kdo si hraje na boha, v ní shoří. Tady nejde o autoritu, ale o citlivost – a to je kvalita, kterou společnost u mužů většinou neoceňuje. Možná proto ten obor přitahuje zvláštní typ mužů. Ne ti, co chtějí dokazovat sílu, ale ti, co chápou křehkost.
Možná by bylo jednodušší to celé uzavřít. Zrušit ten obor pro muže, ať mají klid. Ať už nikdo nemusí dokazovat, že je normální, že nemá postranní úmysly, že jen dělá svou práci. Nechat to ženám — aby se kruh důvěry uzavřel a svět mohl zase spokojeně spát.
Ale byla by to opravdu výhra? Nebo jen další způsob, jak zamést vlastní předsudky pod koberec? Protože možná nejde o to, kdo koho vyšetřuje, ale kdo se víc bojí – pacientka, nebo společnost, která pořád nedokáže unést, že existuje i muž, který se umí dotknout bez chtíče.
Tak se ptám: opravdu je muž gynekolog problém, nebo jen připomínka, že jsme stále nevyrostli z vlastní nejistoty?
Zdroje:
