Článek
Už ji známe roky. Tu naši kamarádku, která má doma vždycky dokonale uklizeno. Ne „hezky“ nebo „čisto“. Myslím tím dokonalost, která se těžko popisuje, dokud ji člověk nevidí naživo. Podlaha se leskne jako sklo, na kuchyňské lince není ani drobek, a i ručníky v koupelně visí v přesné vzdálenosti jeden od druhého. Nikdy tam nenajdete nic navíc – ani svíčku, která by shořela o centimetr nerovnoměrně.
Když k nim přijdeme, vím přesně, co nás čeká: káva, pečlivě připravené dezerty, dokonalý porcelán a ten zvláštní klid, který není klidem, ale napětím nataženým mezi vyžehlenými závěsy. Není tam co vytknout – a přesto se tam nikdy necítím úplně uvolněně. Jako by i samotný vzduch měl předepsané parametry čistoty. Když si odkládám hrnek, dělám to opatrně, aby nezůstal otisk. Ne z úcty, ale ze strachu, že i malá stopa prachu by mohla narušit křehkou rovnováhu, na které tenhle domov stojí.
Ona se u toho usmívá. Mluví mile, chová se přirozeně, ale za tím vším je něco, co člověk vycítí, aniž by to dokázal pojmenovat. Nejde o snahu mít všechno krásné. Jde o potřebu mít všechno pod kontrolou. A já si pokaždé říkám: kolik takových lidí vlastně kolem sebe máme? Kolik těch, kteří místo duševního klidu leští kliky, rovná deky a zvedají drobečky z dokonalého stolu? A proč právě oni – často ti, co působí nejuspořádaněji – bývají uvnitř nejvíc unavení?
Člověk by řekl, že takových lidí je pár. Pár puntičkářů, co mají rádi pořádek, občas si přerovnají botník nebo srovnají hrnky podle velikosti. Jenže čím víc jsem se o to začal zajímat, tím víc mi došlo, že posedlost čistotou není vzácnost — je to tichá epidemie. Jen se o ní moc nemluví, protože se tváří jako ctnost.
Podle údajů Cleveland Clinic trpí asi 2 až 3 % populace poruchou z obsedantně-kompulzivního spektra, jejímž nejčastějším projevem je právě úzkost z nečistoty. Na první pohled to zní jako malé číslo, ale v praxi to znamená, že u každého padesátého člověka čistota není otázkou vkusu, ale boje o přežití. A pak je tu šedá zóna – lidé, kteří nemají diagnózu, ale jejich každodenní rituály se od ní liší jen v intenzitě. Studie z roku 2020 uvádí, že dalších 10–15 % lidí vykazuje tzv. subklinické projevy – tedy úklid, který slouží k uklidnění, ne k pořádku.
Když se začtete do diskusí na fórech, poznáte ten vzorec okamžitě. Není to o čistotě, ale o úzkosti.
„Když není všechno uklizené, mám pocit, že se něco špatného stane,“ píše žena na českém diskusním fóru. „Všichni mi říkají, že to přeháním, ale já prostě nemůžu přestat.“
Jiná přiznává, že místo spánku tře dveře, protože se bojí, že se na nich přes noc „něco usadí“.
„Vím, že to zní bláznivě, ale dokud se všechno neleskne, nemůžu jít spát.“
Čím víc těch výpovědí čtu, tím víc chápu, že to není výjimka, ale vzorec. A že většina z nás má v okolí někoho, kdo takhle žije. Jen tomu říkáme různě: „má ráda pořádek“, „je taková pečlivá“, „má to ráda hezké“. V reálu to ale často znamená, že je otrokem něčeho, co začalo jako nevinný zvyk a skončilo jako nutnost.
Možná i proto se o tom tolik nemluví. Kdo by se přece chtěl stydět za to, že má doma čisto? Jenže tady nejde o čistotu. Jde o neklid, který se maskuje vůní vypraných závěsů. A o strach, že jakmile člověk přestane leštit, zůstane mu v rukou něco, co se utřít nedá — ticho, prázdno, myšlenky.
Nikdo se nenarodí s hadrem v ruce. Ta potřeba mít všechno dokonalé se v člověku pomalu pěstuje — jako semínko, které klíčí v prostředí, kde se chvála rozdává za čisté boty a stud za šmouhu na skle. Vyrůstáte v domě, kde „pořádek“ znamená, že se o vás mluví s úctou. A kde i malé provinění, třeba zapomenutý hrnek na stole, vyvolá tichý povzdech, který se do dítěte zapíše víc než křik.
Mnoho žen, které dnes posedle uklízejí, má podobný příběh. „U nás doma se odpočívalo až večer, když bylo všechno hotové,“ napsala jedna žena na diskusním fóru. „A všechno hotové znamenalo vyleštěné, umyté, uklizené, srovnané. Když jsem chtěla jít ven, máma řekla: ‚Nejdřív si udělej pořádek.‘Tak jsem si dělala pořádek celý život.“
Psychologové tomu říkají výchova k výkonu — dítě se učí, že jeho hodnota závisí na tom, jak „dobře funguje“. Studie psychologů Thomase Frosta a Richarda Martena z roku 1990 ukázala, že právě děti vychovávané v prostředí s vysokým důrazem na řád, kontrolu a bezchybnost mají výrazně vyšší sklon k perfekcionismu a úzkostným rituálům v dospělosti. A to platí zvlášť pro dívky: ty bývají vedené k tomu, aby „udržely domov pohromadě“. Jenže když to přeženete, stane se z domova laboratoř a z ženy hlídač prachu.
Je tu i kulturní vrstva. V Česku se pořádek dlouho rovnal cti. Čistý dům znamenal „dobrou rodinu“. Kdo měl nepořádek, byl „líný“, „zanedbaný“, „bez úrovně“. Generace našich babiček to v sobě měly tak hluboko, že i před Vánoci, kdy šlo o klid a rodinu, se myla okna a leštily kliky. Protože Ježíšek přece nepřijde do špinavého bytu. Tahle tradice přežila i éru robotických vysavačů. Jen se proměnila: místo sousedky, která vás hodnotí z chodby, tu dnes máme Instagram a Pinterest, které nám každou hodinu připomínají, že „normální“ byt voní svěžestí a nemá prachové částice.
A pak se z té staré věty „Uklidit si po sobě“ stane tichý vnitřní rozkaz, který zní pořád. Uklidit si po sobě. Uklidit si po ostatních. Uklidit si po životě.
Takhle se z rituálu stane obranný mechanismus. A z uklízení způsob, jak přežít vlastní úzkost.
Když se jí zeptáte, proč pořád uklízí, většinou odpoví, že jí to „uklidňuje“. A není to fráze. Pro mnohé lidi posedlé čistotou je úklid druh první pomoci – způsob, jak ztišit hlavu, která se jinak nezastaví. Když se všechno leskne, svět dává aspoň na chvíli smysl.
Psychologové tomu říkají behaviorální coping – jednání, které pomáhá zklidnit úzkost tím, že nabídne jasný, opakovatelný rituál. Člověk v chaosu reality nemůže ovládnout své myšlenky, ale může ovládnout leštěnku. A to stačí, aby mozek na chvíli uvěřil, že má kontrolu.
Studie Darby Saxbe a Rena Repettiho (2010, Personality and Social Psychology Bulletin) ukázala, že ženy, které popisují svůj domov jako „neuklizený“ nebo „nedokončený“, mají vyšší hladinu stresového hormonu kortizolu než ty, které ho vnímají jako čistý. Jenže ta stejná studie ukazuje i paradox: lidé, kteří tráví příliš času snahou mít vše v pořádku, vykazují dlouhodobě větší únavu, podrážděnost a pocit selhání. Jinými slovy – úklid sice pomůže, ale jen na chvíli.
„Když leštím, mám pocit, že dýchám,“ píše žena na diskusním fóru. „Ale jakmile přestanu, vrátí se ten tlak na hrudi. Takže pokračuju. Někdy i do tří do rána.“ Jiná přiznává: „Když je všechno uklizené, cítím se v bezpečí. Jako by se tím na chvíli zastavil svět.“
Pro zdravého člověka to zní nepochopitelně. Ale pro ně je to chemie. Každý dokončený úkon – utřený stůl, srovnané ručníky – uvolní malou dávku dopaminu, neurotransmiteru spojeného s odměnou. Je to stejný mechanismus, jaký mají lidé při hazardu, kontrole telefonu nebo kompulzivním nakupování: krátká úleva, po ní prázdno, které si říká o další dávku.
A tak se z obyčejného úklidu stane rituál přežití. Všechno musí být na svém místě, jinak se rozpadne pocit jistoty. Není to přehnaný pořádek – je to terapie, která sice pomáhá, ale zároveň člověka pomalu vyčerpává.
Z dálky to vypadá jako disciplína. Zblízka je to únava, která se neodvažuje přiznat. Když si člověk potřebuje uklidit, aby mohl vůbec být, znamená to, že něco hluboko v něm už dávno pořádek nemá.
Z dálky to vypadá obdivuhodně: všechno v pořádku, všechno pod kontrolou. Jenže žít s někým, kdo potřebuje mít svět dokonale čistý, je jako bydlet v galerii, kde se nesmí dýchat.
Zpočátku si toho člověk sotva všimne. Partnerka, která po jídle okamžitě uklidí talíře, působí pečlivě. Umytá koupelna každý den? Kdo by si stěžoval. Ale postupně se ten pořádek začne rozlézat i do vztahu. Nádobí se už nemyje, protože je špinavé — myje se, protože by tam mohlo být. Polštáře se nepřerovnávají, aby vypadaly hezky — přerovnávají se, aby se dalo dýchat.
Lidé na diskusích to popisují stejně:
„Někdy mám pocit, že s námi žije jen proto, aby po nás mohla uklízet.“ „Když si večer lehnu na gauč, vstane a upraví deku, než se posadím.“
Tyto situace nejsou o prachu. Jsou o kontrole. O tom, že každá nedokonale položená věc je připomínkou, že svět se může rozpadnout kdykoliv – a úklid je poslední způsob, jak tomu zabránit.
Psychologové říkají, že posedlost čistotou často vede ke vztahovému paradoxu: čím víc se člověk snaží chránit svůj prostor, tím víc izoluje ostatní. Čistota přestane být projevem péče a stane se zbraní proti chaosu, který představují ostatní lidé – partneři, děti, rodina. A když se někdo dotkne povrchu, dotýká se tím i jejich hranic, jejich neklidu.
Známý terapeut Daniel Siegel to popisuje jednoduše: „Lidé s úzkostnými rituály si často pletou pořádek s bezpečím. Myslí si, že uklízejí, aby měli klid, ale ve skutečnosti uklízejí, aby se nemuseli dotknout vlastní nejistoty.“
A tím se z domácnosti stává bitevní pole, kde se prach mění ve spouštěč hádek. Na jedné straně ten, kdo hledá klid, na druhé ten, kdo ho svou přítomností nevědomky ruší. Každý drobek na stole je zprávou: „Nerespektuješ mě.“ Každé přerovnání věcí odpovědí: „Ty mě dusíš.“
Ve vztahu, kde jeden z partnerů žije podle vnitřního příkazu „všechno musí být v pořádku“, se dřív nebo později začne vytrácet blízkost. Protože tam, kde vládne sterilita, se těžko rodí něha. Nemůžeš se obejmout, když se bojíš, že na někom zůstane otisk. Nemůžeš se uvolnit, když každý pohyb znamená možnost „udělat nepořádek“.
Často to končí tichem. Partner se naučí nechodit do kuchyně, aby „nerušil“. Děti si hrají jen v jednom koutě. A ten, kdo uklízí, paradoxně žije v největším nepořádku ze všech — v chaosu svých obav.
Vánoce jsou pro většinu lidí synonymem pohody, světel a vůně cukroví. Jenže v mnoha domácnostech se z prosince stává nejnapjatější měsíc roku. Někde mezi perníčky a dárky se totiž rozjíždí maraton hadrů, mopů a mycích prostředků.
Začíná to nenápadně. „Jen trochu přetřu prach.“ O týden později se myjí okna, třídí skříně, leští kliky a přerovnává obsah lednice podle data spotřeby. Kdo by řekl, že vánoční atmosféru dokáže přehlušit pískot parního čističe? A přesto to slyšíme každý rok.
Na českých fórech jsou podobné příběhy běžné.
„Já prostě nedokážu sedět u stromku, dokud není všechno hotové,“ píše jedna žena. „Manžel se směje, že bych umyla i hvězdu na stromku, ale já to beru vážně. Potřebuju, aby byl klid.“
Jenže ten „klid“ obvykle nepřichází. Místo radosti z dárků zůstává únava, podráždění a tichý pocit, že se všechno to snažení ztrácí v přehnaných detailech. Kdo někdy viděl, jak někdo v půl jedenácté večer leští zrcadlo, protože „zítra přece přijdou hosté“, ví, že nejde o čistotu. Jde o rituál, který má vyhnat napětí, pocit viny nebo neklid.
Tradice velkého úklidu je stará. Naše babičky věřily, že dům musí být „připraven“ — jinak svátky nebudou platit. Čistota byla symbolem poctivosti, pořádku, úcty k sobě i ostatním. Jenže co kdysi bývalo výrazem snahy žít důstojně, se dnes často mění v běh na prázdno.
Moderní verze téhle posedlosti má jiné kulisy: Instagram, reklamy, časopisy o bydlení. Tam se Vánoce mění v soutěž o nejbělejší ubrus a nejharmoničtější dekor. Kdo chce mít „krásné svátky“, má dnes nepsané zadání – interiér musí být fotogenický. A tak se místo klidu po bytě rozlévá perfekce. Dokonale naaranžovaná, dokonale studená.
Každý rok se přistihnu, že přemýšlím, kolik lidí sedí 24. prosince u stolu s bolestí v zádech a myšlenkou, že letos to zase nestihli „dost dobře“. Že strom stojí rovně, cukroví se třpytí, ale něco důležitého se ztratilo – čas, který měl patřit lidem, ne hadru.
Možná je největším luxusem Vánoc nechat pár věcí být. Nechat drobek pod stolem, kousek zmatku na poličce, ticho místo leštění. Protože svátky nejsou o tom, jak dům vypadá. Ale o tom, jestli se v něm dá být spolu.
Když s někým takovým žijete, brzy pochopíte, že hádky o nepořádek nikam nevedou. Všechno se začne opakovat: on nebo ona zvedá věci ze stolu, vy je tam pokládáte zpátky, a nakonec oba mlčíte. Jenže ta potřeba mít všechno dokonalé není o vás. Je to způsob, jak zvládnout napětí, které ten člověk cítí.
Když jsem o tom víc četl a mluvil s lidmi, kteří tím procházejí, začal se mi skládat jiný obraz. Nejde o přehnanou pečlivost, ale o hledání klidu. Úklid se pro ně stává rituálem, něčím, co na chvíli utiší vnitřní hluk. A právě proto nefunguje věta „nech to být“. Ten, kdo uklízí, v tu chvíli neumí jinak.
Několik psychologů, se kterými jsem narazil na rozhovory, říká, že nejvíc pomáhá obyčejné porozumění. Mluvit o tom, co ten úklid znamená, ne o tom, co všechno se dělá „zbytečně“. A taky nechat prostor nedokonalosti – drobek na stole, neuklizený roh, kousek nepořádku, který připomene, že svět se nezboří, když něco zůstane nedokončené.
Možná právě v tom je cesta ven. Ne v boji s hadrem, ale v přijetí, že život se nikdy nebude třpytit celý. A že největší klid někdy přichází tehdy, když přestaneme utírat poslední otisky.
Není to příběh o pořádku, ale o únavě. O lidech, kteří z dokonalosti udělali způsob, jak zvládat svět, který se jim dávno vymkl z rukou. Leští, rovná, utírají — ne proto, že by chtěli obdiv, ale protože nevědí, jak jinak zůstat v chodu.
Jenže život se nedá uhlídat. I kdybychom všechno vyleštili do posledního detailu, někde se vždycky objeví drobek, škrábanec, šmouha. A možná je to tak v pořádku. Protože právě ty malé nedostatky dávají prostoru lidskost. Dům, kde se občas rozlije čaj nebo zapomene hrnek na stole, je pořád víc domov než vitrína.
Možná bychom měli místo dokonalosti zkusit snést trochu obyčejnosti. A místo hledání pořádku kolem sebe si dovolit něco vzácnějšího – žít, i když všechno není dokonale srovnané.
Zdroje:
