Článek
Četl jsem nedávno knihu, která se odehrávala „kdysi dávno“ – žádná fantasy, ale historický román ze středověku. V jedné z kapitol tam řešili dilema, které mi připadalo absurdní a přesto důvěrně známé: dívka, sotva dospělá, byla zasnoubena s mužem, kterého sotva znala. Celá rodina se třásla hrůzou, aby se „něco nestalo“ ještě před svatbou. Ne kvůli morálce, ale kvůli majetku. Kdo by chtěl dát věno za dceru, která už není panna? Kdo by chtěl riskovat nemanželské dítě, když šlo o půdu, o dědictví, o čistotu rodu?
V tu chvíli jsem si uvědomil, že to, co my dnes vnímáme jako „morální dilema“, bylo tehdy v jádru mnohem víc ekonomickou a právní otázkou než otázkou lásky. Bez antikoncepce byl každý sex možným začátkem nové rodové linie. Těhotenství se nedalo kontrolovat, a tak společnost vytvořila jednoduché pravidlo: sex až po svatbě, jinak chaos.
Dnes to může znít směšně, protože žijeme v době, kdy se dá těhotenství plánovat pomocí pilulky nebo kondomu. Ale v tehdejším světě byl sex skutečně spjatý s přežitím rodu, s kontrolou majetku i s tím, jestli se tvé dítě narodí „legitimní“. A církev, která tehdy udávala směr, to ještě zpečetila jako boží zákon. Když k tomu přidáme mocenské zájmy – kdo s kým může spát a kdo ne – dostáváme první obrysy debaty, která se s námi táhne dodnes.
Když jsem tu scénu dočetl, napadlo mě, že je fascinující, jak se některé otázky dokáží přenést přes staletí. My už sice nejsme závislí na tom, jestli se narodí dědic pro polní lán nebo krávu ve chlévě, ale pořád se hádáme, jestli je sex před manželstvím hřích, nebo jen životní zkušenost navíc. A i když se tváříme, že jsme moderní, přitom v diskusích často používáme stejně iracionální argumenty jako lidé před stovkami let.
Když si představím svět našich prababiček – nebo ještě spíš svět středověku – říkám si, že čekání na sex po svatbě vlastně nebylo hloupé. Bylo to čistě praktické. Nebyla antikoncepce, nebyly testy DNA, nebyla ani možnost „udělat kariéru a dítě až potom“. Každý styk mohl znamenat těhotenství, a těhotenství mohlo změnit nejen život dvou lidí, ale celé rodiny.
Kdo by pak vlastně věděl, čí dítě se narodilo? A s tím souviselo dědictví, půda, jméno rodu. Proto se společnost snažila postavit mantinely: „Nejdřív svatba, pak sex.“ Ve světě, kde každý krok měl ekonomické i právní následky, to dávalo dokonalý smysl.
Dnes ale žijeme v úplně jiném kontextu. Máme kondomy, pilulku, možnost potratů, testy otcovství a celou medicínu kolem. „Pilulková revoluce“ v 60. letech doslova proměnila svět – ukázalo se, že ženy se najednou mohly rozhodnout, kdy a s kým mít děti. Ekonomové Goldin a Katz popsali, že právě antikoncepce zásadně změnila i vzdělávání žen a odkládání manželství. Najednou už nebylo nutné spěchat do svazku, aby měl sex „bezpečný rámec“. (viz studie Goldin & Katz, The Power of the Pill).
A tak si říkám: dnes už o tomhle většina lidí vůbec nepřemýšlí. Většina vztahů začíná úplně normálně sexem ještě před svatbou – a ani to nikdo neřeší. Maximálně se ozve poznámka, že by nevěsta „neměla jít k oltáři těhotná“, aby to nevypadalo divně na fotkách. Jinak? Je to spíš téma pro církev nebo konzervativní komunity.
Možná proto působí debaty o „čistotě“ trochu jako muzeum. Zvyk, který měl kdysi logiku, dnes přežívá jen v kapsách společnosti, kde hraje roli víra nebo tradice. A my ostatní se tomu buď divíme, nebo se tomu smějeme.
Když o tom přemýšlím, vlastně ani nevím, jestli má cenu to nazývat dilematem. Spíš je to připomínka, že některé otázky přežívají déle než důvody, kvůli kterým kdysi vznikly.
Často slyším argument: „Musím vědět, jestli si spolu v sexu sedneme.“ Zní to jako racionální důvod pro sex před svatbou. Jenže realita je složitější.
Pokud mají oba za sebou víc partnerů, logicky porovnávají. „On není tak vášnivý jako můj bývalý… Ona není tak otevřená jako ta předešlá…“ Tyhle myšlenky se nedají úplně vypnout. Paradoxně to může vztah spíš podkopávat, protože srovnávání je jed.
Naopak když partneři nemají srovnání, mohou to brát jako výhodu. Objevují spolu, učí se, hledají, co jim vyhovuje – a to společné budování může vytvořit silnější základ. „Nejlepší“ nebo „nejhorší“ prostě neexistuje, protože to je jejich první a autentická zkušenost.
Jenže je tu ještě jedna věc, o které se moc nemluví: kolik vlastně sexu lidé ve vztazích mají? Studie ukazují, že průměrný pár v dlouhodobém vztahu má sex zhruba jednou týdně, někdy i méně. (Např. studie z Archives of Sexual Behavior z roku 2017 zjistila průměr 54 pohlavních styků ročně, tedy něco přes jednou týdně.) Takže když si to spočítáme, sex tvoří v reálném čase jen naprostý zlomek života spolu.
To ale neznamená, že je zbytečný – naopak, je to důležitá složka intimity a blízkosti. Ale stavět celý vztah na tom, jestli si „sedneme v posteli“, je jako stavět barák na jedné cihle. Sex může být důležitý spouštěč, ale dlouhodobě ho vždy překryje společné bydlení, účty, děti, hádky o dovolenou nebo to, kdo vysype koš.
Navíc postupem času sex v mnoha vztazích prostě řídne. Ne proto, že by lidé ztratili zájem, ale proto, že přichází únava, práce, děti, zdraví. A pak se ukáže, že to, co zůstává, není orgasmus, ale schopnost spolu vycházet v každodenním životě.
Takže otázka nestojí jen: „Máme být kompatibilní v sexu?“ ale spíš: „Co vlastně tvoří většinu našeho společného života?“ A odpověď je jasná – z 90 % je to všechno ostatní.
Sex v dlouhodobém vztahu je zvláštní věc. Na jednu stranu tvoří jen malou část našeho společného času – většinu života totiž trávíme v práci, u účtů, s dětmi, v kuchyni nebo prostě v obyčejné rutině. Na druhou stranu studie jasně ukazují, že když se sex zhorší, začne se hroutit i zbytek vztahu.
Jedna longitudinální studie publikovaná v roce 2023 (Park a kol.) sledovala páry několik let a zjistila, že změny v sexuální spokojenosti předpovídají změny v celkové partnerské spokojenosti – a ne naopak. Jinými slovy: když se vytrácí intimita, dříve nebo později se to projeví i na tom, jak spokojení jsme „mimo postel“. A je jedno, jestli jde o manželství nebo dlouhodobý vztah bez prstýnků.
To je vlastně fascinující. Sex je časově malá složka vztahu, ale psychicky je to jakýsi „barometr“ blízkosti. Funguje to jako kontrolka na palubní desce – nemusí svítit často, ale když se rozsvítí červeně, víme, že je něco špatně.
A teď se nabízí otázka: pomáhá sex před svatbou tomu, aby ta „kontrolka“ v budoucnu nesvítila? Anebo naopak, jak jsme psali v předchozí kapitole, přináší riziko, že budeme celý život porovnávat?
Někdy mám pocit, že se díváme na sex příliš buď–anebo. Buď je to posvátná věc, která se má odložit na „až potom“, nebo je to testovací jízda jako v autosalonu. Ale možná je důležitější jak se k němu stavíme, než kdy.
Pokud je to něco, o čem dokážeme spolu mluvit, co můžeme společně objevovat a ladit, pak je úplně jedno, jestli to začalo před svatbou nebo po ní. Ale pokud je to tabu, nebo věc, o které se nedá mluvit – pak hrozí, že se jednoho dne probudíme vedle člověka, s nímž sdílíme byt, účty i děti, ale ne už touhu.
A to je moment, který zničí i vztah, co jinak stojí na solidních základech.
Když to celé shrnu, připadám si trochu jako archeolog. Otevírám téma, které kdysi dávalo perfektní smysl – sex až po svatbě jako ochrana rodu, majetku a společenského řádu – ale v dnešní době už působí spíš jako relikt. Většina lidí to neřeší, žijí spolu, spí spolu, rozcházejí se i berou, aniž by se zastavovali nad tím, jestli „smí“ nebo „nesmí“.
A přesto se to téma vrací. Možná proto, že sex není jen biologie, ale i symbol. Symbol důvěry, intimity, hranice, někdy i moci. Studie ukazují, že i když sex tvoří jen malý zlomek našeho společného života, jeho kvalita dokáže předpovědět, jak spokojený vztah bude. V tom je jeho síla – ne v kvantitě, ale v tom, jak moc se promítá do všeho ostatního.
Když to řeknu napřímo: sex je důležitý, ale není to celý vztah. Je to jako koření v jídle – bez něj to chutná mdle, ale samo o sobě tě nenasytí. A i když se postupem času intenzita vytrácí, zůstává otázka, jestli jsme si vybudovali něco víc než jen vzpomínku na první noci.
Takže… má ještě smysl se hádat o tom, jestli sex patří před nebo po manželství? Asi ne v té podobě, jak to řešili naši předci nebo jak to dnes drží církev. Ale možná má smysl jiná otázka: jak sex vnímáme, jak o něm mluvíme a co od něj vlastně čekáme.
Protože ve finále není důležité, jestli byl první až po svatbě, nebo už na třetím rande. Důležité je, co zůstane, až ta prvotní vášeň odezní. A v tomhle se vracíme ke stejné věci, kterou řešili lidé vždycky: dokážeme spolu vydržet i tehdy, když sex už není na prvním místě?
Zdroje:
