Článek
Smějí se i ti, o kterých se mluví. Možná proto, že nechtějí pokazit náladu nebo před ostatními vypadat jako lidé bez smyslu pro humor. Jenže některé poznámky se nedají jen tak zapomenout.
Kde vlastně končí nevinná partnerská legrace a začíná veřejné ponižování? A proč si lidé dovolují říkat o vlastním manželovi či manželce věci, které by si o cizím člověku často říct netroufli?
Vlastní partner nejlepší zábavou
Někteří lidé získávají pozornost zesměšňováním vlastního protějšku. Čím neschopněji partner vypadá, tím lépe působí oni sami. Někdy stačí jen touha pobavit společnost a být středem pozornosti.
Ke kolegům nebo známým býváme často ohleduplnější než k vlastní rodině. Cizímu člověku bychom sotva veřejně připomínali sexuální problémy, nadváhu nebo nízký plat. U manžela či manželky to však někdy považujeme za běžný humor.
Co se skrývá za úsměvem?
Za vtipy se může skrývat skutečná nespokojenost. Místo rozhovoru doma přichází veřejná poznámka o lenosti, utrácení nebo nedostatku sexu. Partner dostává výčitku před publikem, které se nevědomky stává součástí jejich konfliktu.
Obhajobou bývá tvrzení, že šlo o pravdu. Jenže skutečnost, že někdo přibral, málo vydělává nebo selhal v posteli, ještě neznamená, že to musí vědět ostatní.
Ani smích zesměšněného partnera nemusí znamenat pobavení. Někdy jen nechce přiznat, jak moc ho poznámka zasáhla.
Jeden večer, dlouhé následky
Přítomnost dalších lidí mění význam poznámky. Doma by možná vyvolala úsměv, před přáteli však může zanechat dlouhodobý pocit trapnosti.
Zvlášť pokud jde o intimitu. Člověk, jehož tělo nebo sexuální schopnosti se staly veřejnou zábavou, nemusí mít později chuť na stejnou blízkost jako dřív.
Ani veřejné zastání nemusí být vítané. Někdo nechce, aby ho partner před ostatními bránil, protože pak působí jako člověk, který se nedokáže ozvat sám.
A co když je všechno jinak?
Existuje i opačný pohled. Některé páry si ze sebe celý život dělají ostrou legraci a jejich vztahu to neškodí. Dokážou se zasmát vlastnímu vzhledu, trapasům i slabostem.
Má tedy okolí právo rozhodovat, co je ponižující? A není někdy problém také v tom, že někteří lidé nesnesou ani nevinný vtip na vlastní účet?
Hranice humoru nejsou pro všechny stejné. Co jeden považuje za urážku, druhý bere jako projev důvěrnosti. Pokud se ale baví pouze jeden, jde ještě o společný humor?
Svou roli hraje i publikum, které podobné historky podporuje smíchem, přestože by stejné poznámky o vlastním partnerovi možná nesneslo.
Kdo to přehání?
Ve vztahu nemusí být každé slovo pečlivě váženo. Schopnost zasmát se vlastním nedostatkům může být známkou sebevědomí a nadhledu.
Pokud se ale každá poznámka stává důvodem k hádce, i obyčejný rozhovor vyžaduje neustálou opatrnost.
Zároveň není důvod označovat člověka, kterému veřejné zesměšňování vadí, za přecitlivělého. Nikdo nemusí snášet všechno jen proto, aby dokázal, že má smysl pro humor.
Partnerství přece neznamená automatický souhlas se zveřejňováním soukromých slabostí.
Možná tedy není rozhodující, jak ostrý vtip zazní, ale proč ho někdo potřebuje říkat.
Je větším problémem člověk, který nedokáže držet jazyk za zuby, nebo ten, kdo už nesnese ani legraci na vlastní účet?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
