Kinský si posměch nezaslouží. Už několikrát se dokázal zvednout ze dna

Když Antonín Kinský ve svém debutovém zápase v Lize mistrů po sedmnácti minutách střídal, na sociálních sítích se takřka okamžitě začaly množit komentáře, které zvěstovaly, že si tímto večerem zavřel dveře k velké kariéře a že ho čeká budoucnost nanejvýš v průměrných evropských soutěžích. Verdikty to byly rychlé, ostré a definitivní, jako by jeden nepovedený duel dokázal během pár minut vymazat všechen talent, roky dřiny i nadstandardní výkony, které předváděl na českých trávnících.

Lavina nenávisti, vtipů a pohrdavých poznámek, které zaplnily internet, sotva Kinský zmizel v útrobách stadionu, opět ukázaly, jak moc ve fotbale chybí empatie. Někteří zkrátka zapomínají na to, že fotbalisté jsou taky jenom lidé a že mnozí z nich jsou navíc stále velmi, velmi mladí. Přitom by si stačilo převést momentální realitu Antonína Kinského do svého vlastního života. Představte si, že je vám dvaadvacet, jste v cizí zemi, dívá se na vás spousta lidí a vy uděláte dvě velké chyby, načež se na vás spustí bouře v podobě nekonečného množství hejtů, které se snaží podrýt vše, o co jste se celý život snažili. Cítili byste se snad dobře? Pomohly by tyto komentáře snad k tomu, abyste už nikdy nechybovali nebo abyste se stali lepší v tom, co děláte? Asi těžko. Stačí si vzpomenout na dnes již notoricky známý příběh Lorise Kariuse, který se ze zpackaného finále Ligy mistrů už kariérně nikdy zcela nevzpamatoval.

Chyby nejsou u gólmanů ničím výjimečným, dopouští se jich každý, kdo chytá, jen jsou zkrátka trochu více na očích než minely hráčů na jiných postech. Různé roztodivné chyby mají na kontě i taková jména jako Čech, Buffon nebo de Gea, stačí si ostatně zapnout YouTube a trochu tam pohledat. Poslední jmenovaný právě na základě své vlastní zkušenosti vyjádřil českému brankáři podporu na sociálních sítích: „Kdo nebyl brankářem, tak nikdy nemůže pochopit, jak těžké je na tomto postu hrát. Drž hlavu nahoře a zase se vrátíš,“ napsal na adresu Kinského brankář Fiorentiny. Ti, kteří Kinského příběh alespoň trochu znají, vědí, že poslední de Geova věta může být v podstatě anotací k celé dosavadní životní cestě tohoto mladého gólmana.

Není to ani zdaleka poprvé, kdy se Kinský ocitl v nezáviděníhodné situaci. Když mu nebylo ještě ani patnáct let, musel fotbal na téměř tři čtvrtě roku opustit vinou problémů s růstem. Vše ale překonal a vrátil se silnější: „Byla to dobrá zkušenost: naučil jsem se nepanikařit ve chvílích, kdy se věci nevyvíjí tak, jak bych si představoval. Vždycky záleží na úhlu pohledu. Můžete naříkat, že přicházíte o hodně, nebo to můžete vzít z druhé strany: když nemůžu hrát fotbal, zaměřím se na něco jiného. Takhle mě to táta učil od dětství,“ okomentoval toto období sám hráč v rozhovoru pro sport.cz v roce 2023.

Těžká kariérní zkouška ho ale potkala ještě jednou, a to během jeho působení v Pardubicích. Zkraje sezony sice začínal jako jednička, v létě si však za faul v utkání s Jabloncem po intervenci VAR vysloužil červenou kartu a následně i stopku na čtyři zápasy, k níž se ještě přimotaly trable s kolenem, zánět v lokti a problémy s krví. Že by tento sled událostí a zdravotních patálií Kinského zlomil či poznamenal, to se však říct nedá. Jakmile se po pár měsících vrátil do brány, stal se opět neotřesitelnou jedničkou Pardubic. Pevně věřím, že podobný konec bude mít i tato epizoda. Kinský opět povstane. Možná to nutně nebude v Tottenhamu, ale povstane. Tenhle kluk se totiž jen tak lehce nevzdává.

Autorka: Terezie Šenkyříková